Jedna snová povídka - dokončení

Tak přece jen dokončení...

Zastavil jsem před hostincem, uvázal koně a vešel dovnitř. Misha seděla u svého stolu a pokuřovala z krátké dýmky. Když mě spatřila, rozzářila se.
„Ahoj Tome,“ pozdravila a uvolnila místo vedle sebe.
„Zdravím tě Misho,“ odpověděl jsem, políbil jsem ji na tvář a usedl jsem vedle ní.
Objednal jsem si jídlo a pití. Během jídla jsem nemluvil, Misha mě zasypávala otázkami, na které se mi těžko hledaly odpovědi. Proto jsem mlčel a tiše jedl. Po jídle jsem si přihnul z korbele.
„Misho, na mnohé ti neodpovím – nezůstanu, mám závazky k Zemi, to je jediná odpověď, kterou ti mohu dát. Chtěl jsem se spíš zeptat, jak je možné, že k nám do Prahy proudí časoprostorovou bránou upíři. Jako by jim Wados nestačil. Víš něco bližšího?“
Misha se zamračila.
„Má v tom prsty upír Dlanmior. Experimentuje s magií, chce povolat Démona vysávače krve na tento svět. Zatím se mu podařilo otevřít časoprostorové brány do tvého světa. Vím, že upíři sužují Paříž, Londýn, Manchester, Los Angeles, Bern, Berlín a Bonn. Krom toho i Prahu, o čemž už víš. To jsou zatím všechny brány, které se mu skrze jeho pohůnky podařilo otevřít. Ve vaší realitě jsi zatím jediný, kdo je zabíjí, nebo má spíš tu moc je zabíjet.“
„Takže, co s tím uděláme Misho?“
Misha si potáhla z dýmky a pokrčila rameny.
„Moc se toho dělat nedá. Vlkodlaci zabraňují upírům v jejich rejdech, ale to je všechno. Proto se k vám do světa nedostává tolik upírů. Já sama jsem podnikla pátrání. Ale k ničemu to nebylo. Odpověď musíme najít v Plachých štítech, kde je Dlanmior uvězněn ve skále.“
„Vydám se tam Misho. Ty prosím pojeď se mnou a pak jeď do lesa Bruxy. Tam by se dalo dělat něco víc, místní druidé ti snad pomohou.“
„Dobře, přespíme a vyrazíme.“
Tím ukončila tichou debatu a šli jsme do pronajatých pokojů. Misha původně chtěla jeden pokoj pro oba, ale ten již byl obsazen.
Ráno jsme se sešli ve stáji. Já stál u Kesena a stahoval popruhy. Misha osedlala svého hnědáka. Pak jsme se vydali na cestu. Za čtrnáct dní úmorné jízdy jsme se rozdělili. Já jel k horskému kmeni Orlů a Misha se přes Bemt vydala dál na sever.
Po pěti dnech jsem nalezl osadu kmene Orlů. Přijali mě přívětivě. Byl tam i Lerincios, což byl vůdce klanu vlkodlaků, který řídil veškeré operace po Wadosu. Udržoval veškeré Dlanmiorovy přívržence od lidí jak se dalo. Já se pak rozloučil a vydal se pěšky dál na západ. Po třech dnech, kdy zuřila zimní bouře, jsem dorazil ke skále, u které stál jeden upír. Byl klasicky v černém koženém oděvu, katanu měl v pouzdře na rameni. Když jsem od něho byl asi sto metrů, tasil a vyčkával. Já jsem tasil obě své katany a pomalu se brodil sněhem k němu. Byl zatraceně rychlý. Sotva jsem stačil odrazit dvě jeho rány. Pak už jsem své tělo nechal unést nereálnem času. Byl jsem ještě rychlejší. Dva rychlé půlobraty, sek na hlavu, druhý sek po nohou. Upír se pohyboval mrštně. Uskakoval a bránil se. Rychle jsem se skokem přenesl nad něho a obě katany jsem zarazil do jeho ramen shora. Nestačil uhnout. Přistál jsem za ním na zemi. Upír ležel na sněhu a krvácel. Pro jistotu jsem mu ještě usekl hlavu. Pak jsem vkročil do jeskyně. Šel jsem dlouhou chodbou, až jsem došel do místnosti vyložené mramorem. Uprostřed stála rudě žhnoucí postava se dvěma katanami v rukou.
„Čekal jsem tě Tome,“ řekl temným hlasem.
„Potěšení na mé straně Dlanmiore,“ odpověděl jsem mu a zaujal jsem bojový postoj.
Dlanmior se usmál a rychle se na mě vrhnul. Přemetem nazad jsem se vyhnul jeho úderům. Přistál jsem a rychle se odrazil do nereálna času. Dlanmior mě minul. Byl jsem trojnásobně zrychlený. Rychle jsem oběhl Dlanmiora a vrazil katanu do jeho boku. Trochu stačil uhnout. Druhé ráně se již vyhnout nestačil. Ta mu prořízla levé stehno. Pak jsem odskočil. Dlanmior, ač zraněn, neustával v rychlém zasypávání úderů katanami. Já jsem si v odskoku stoupl na jeho meče a odskokem vzad jsem ho vzal nohou přes obličej. Dlanmior odlétl dva metry nazad, přičemž upustil obě zbraně. Rychle jsem k němu přiskočil a zarazil obě katany do jeho srdce. Dlanmiorovo tělo se rozpadlo.
„Jsem si jistý Dlanmiore, že tu stále jsi, podle jedné party dobrodruhů jsi svázán kletbou s tímto místem, proto doufám, že se sem hned tak nikdo nedostane,“ řekl jsem do prázdného ticha.
Pak jsem se sebral a odešel jsem k východu z jeskyně. Venku čekal vysoký muž v černém koženém plášti. Byl zarostlý a hřmotné postavy. Věděl jsem, kdo to je.
„Zdravím tě Keymoore.“
Pokynul mi na pozdrav.
„Přišel jsem, abych ti pomohl se zapečetěním Dlanmiorovy hrobky,“ řekl Keymoor.
Pokýval jsem hlavou. Pak jsme rozprostřeli kolem vchodu několik bomb. Dali jsme dlouhou šňůru k odpálení. Zapálili jsme to a oba jsme upalovali do hor. Po necelých třech minutách běhu se ozvala detonace, která nás odhodila několik metrů vpřed. Chvilku jsme leželi a zasypávaly nás úlomky kamení a sníh. Pak jsme se zvedli a odkráčeli směrem k osadě Orlů.
Já jsem chvíli odpočíval a po dvou dnech jsem se vydal zpět do vesnice, odkud jsem vyjížděl. Po dvou týdnech rychlé jízdy jsem se dostal na onen svah, kde jsem si zavolal Kesena. Seskočil jsem z koně, sundal sedlo a brašny. Oboje jsem opět uschoval u paty starého dubu.
„Tak běž Kesene, máš zas volnost.“
Hřebec žalostně zařehtal a rozeběhl se do lesa.
Já jsem si vzal obě katany a skočil jsem do časoprostorového víru.
Objevil jsem se před budovou General Electric. Ubalil jsem si cigaretu a v klidu jsem šel na metro.
Snad se hned tak nikdo z upírů neobjeví, pomyslel jsem si ještě.

---