Vstávání

     Nevím jak vy, ale já jsem noční člověk. Plno studií říká, že lidem v noci již řádně nepracuje mozek a tělo je unavené, ale já toto všechno popírám. Jsem schopen dělat mnoho rozličných věcí i v pozdních hodinách a necítím se vůbec unavený. Stěžují si maximálně sousedé, když slyší v půl druhé v noci lux.

     Zato ráno je pro mě slovo, které bych nejraději s mnoha poctami odsunul do slov archaických. Bohužel se tak pravděpodobně nikdy nestane, a tak musím každý nový den podstupovat s ránem vysilující boj.

     Přípravy začínají už večer. Nastavím budík. Z dřívějška jsem poučen a nastavuji budíků více než jeden. To proto, že mozek si v noci zapamatuje, kam jsem budící stroj na stolku umístil. Ráno vydá podvědomě rozkaz ruce, a ta zvonící budík zamáčkne. A spí se pohodlně dál. 

     Snažil jsem se tehdy přelstít sám sebe. I když jsem žil pokoutně v naději, že mé zamačkávací já zvítězí a nebudu tak muset vstávat. Budík jsem například obložil knihami. Jeho zvuk byl sice o něco tlumenější, ale ruka narážela na neproniknutelnou barikádu.

     Jednou jsem si vzal do postele sklenici s pitím. Padla na mě únava, pití jsem nedopil, postavil ho před budík (možná na tom pomalejším přemýšlením v noci něco bude) a ráno jsem opravdu nevstával. Následně jsem však musel koupit úplně nový budík, protože ten starý byl vyplaven.

     Od zavedení rána se ze mě stal čtyřmístňák. Trojmístňáky naopak příliš v oblibě nemám. O čem mluvím? O čase. Na mém digitálním budíku ho rozděluji na dvě pásma. Čtyřmístné je, když na budíku svítí třeba 22:50. V tuhle chvíli jsem ve své ráži. Čtyři cifry mi dodávají energii. Naopak po půlnoci mé nadšení opadá a nejhůře mi je, když musím nastavit budík na 6:30.

     Pokud se ráno vzbudím, není ještě zdaleka vyhráno. Převaluji se z jedné strany na druhou. Když pochopím, že už není jiného východiska, sesunu jednu a poté i druhou nohu na zem. Sám však zůstávám stále v poloze ležmo. Zde se láme ospalost. Když se mi podaří vzpřímit tělo, mám vyhráno a už neusnu.

     Opravdové trable se vstáváním mám pravidelně v říjnu. Například tento rok. Budík jsem zamáčkl a nebýt pohotového zásahu mé sestry, přijel bych na sraz našeho fotbalového týmu pozdě. Na místě jsem byl přesně včas, ale nikdo nikde. Byla zima a já musel stepovat celou hodinu, než se začali scházet ostatní. Kamarádi mi vše vysvětlili:

     „Vždyť se posouval čas.“