Přání

Přání

„Vidíš? Maminko, vidíš tu hvězdu?“ zašeptal malý chlapec do dlaně, ukazujíc druhou rukou na poblikávající hvězdu na temně modrém nebi. Nečeká na odpověď, ví, že se jí nedočká.

„Je tak krásná! Jako by nám něco chtěla říct, maminko! Ano, chce nám určitě něco říct, proto se tak třepotá!“ zvolal opět plavovlasý chlapec postávající na vrcholku mírného svahu. Jeho očka dychtivě zářila, maličká ústa byla lehce rozevřena a pokřivena úsměvem malého, naivního dítěte. Hlavu zvrácenou nazad a upřený pohled na noční oblohu. Kučerami na krku si lehce pohrával vlahý květnový vánek.

„Ach, maminko! Maminečko! Kéž bych se jí jen mohl dotknout!!!“ posteskl si chlapec, „Chtěl bych mít křídla. Křídla jako orel! Vznesl bych se k oblakům, přiblížil se k té krásné hvězdě a snad bych i zaslechl, co nám říká! Co myslíš, maminko?“. Chlapec se položil do orosené trávy. Ruce založil pod hlavu a protáhl si malé, bosé nožky. S povzdechem zalovil v kapse a vytáhl pomačkaný husí brk. Chvilku jej zadumaně pozoroval a poté se skrz jeho peří  podíval jedním okem zpět na hvězdu…

„Vidíš? Maminko, vidíš tu hvězdu?“ zašeptal malý chlapec do dlaně, ukazujíc druhou rukou na poblikávající hvězdu na temně modrém nebi. Stejně jako předešlý den nečeká na odpověď, ví, že se jí nedočká.

„Je tak krásná! Myslím, že by nám ráda něco pověděla, maminko!“. Chlapec ulehá do mírně orosené trávy. Ruce zakládá za hlavu a protahuje malé, bosé nožky. Zavírá oči a představuje si, jak s maminkou letí za hvězdou. Tisícem světelných let tam a zpátky. Na křídlech orla. Je chladno, chlapec vsouvá ručky do kapes a z jedné vytahuje pomačkaný husí brk. Chvilku jej zadumaně pozoruje...

„Vidíš? Maminko, vidíš tu hvězdu?“ zašeptal malý chlapec do dlaně, ukazujíc druhou rukou na poblikávající hvězdu na temně modrém nebi. Odpověď nečeká, předem ví, že by se jí nedočkal.

„Ach , ta záře! Je nádherná! Maminko, viď, že je den ode dne hezčí?!“ ptá se s nadějí v hlase prázdna kolem sebe a ulehá do orosené trávy, zakládajíc ruce za hlavu. Zrak upřený na temně modré, noční nebe plné hvězd. Avšak jen ta jedna svítí pouze pro něj a jeho maminku. Z kapsy vytahuje pomačkaný husí brk…

„Vidíš? Maminko, vidíš tu hvězdu?“ zašeptal malý chlapec do dlaně, ukazujíc druhou rukou na poblikávající hvězdu na temně modrém nebi. Stejně jako několik předešlých večerů, nečeká na odpověď, ví, že se ji nedočká. Dnes si sebou na své oblíbené místo pod hvězdami přinesl menší dřevěnou krabici od doutníků.

„Maminko! Maminečko! Podívej, hvězda nám opět mává!“ volá nadšeně do ticha, krabici pevně tisknouc pod pravou paží. Usedá do orosené trávy a před sebe pokládá dřevěnou krabici. Chvilku jemně hladí její vrchní desku, sáhne do kapsy, ze které vytáhne pomačkaný husí brk.

„Dobře se dívej, maminko! Brzo zjistíme, co nám chce hvězda sdělit!“, usmívajíc se otvírá zlehka víko krabice a opatrně do ní vkládá husí brk, jenž vytáhl před chvílí z kapsy u kalhot…

„Vidíš? Maminko, vidíš tu hvězdu?“ zašeptal malý chlapec do dlaně, ukazujíc druhou rukou na poblikávající hvězdu na temně modrém nebi. Rozhlédl se kolem sebe. Žádná odpověď nepřicházela. Chlapec se zklamaně usadil do orosené trávy, zadíval se na hvězdu a jal se rozvazovat balíček, který si se sebou dnes přinesl.

„Ach hvězdo, hvězdičko! Již brzy se shledáme, jen vydrž, všechno mi to povíš, až budu u tebe!“ zašeptal směrem k tiché obloze. Klučina konečně nahlédl do rozbaleného novinového papíru. Byl v něm ukryt plstěný, starý svetr. Na dětské tváři se objevil něžný úsměv, odkrývající několik bílých perliček, z části schovaných růžovými rtíky. Chlapec znovu sáhl do novin, tentokrát z nich vytáhl dřevěnou krabici od doutníků, převázanou obyčejným, na několika místech znovu svazovaným, provázkem, jenž lehkým, dětským pohybem ruky stáhl.

„Maminko, neboj se o mne, hvězda mě povede!“ šeptal, když si oblékal onen starý svetr. Postupně do něj po obou stranách rukávů napíchal několik desítek pomačkaných brků, vytáhnuvši je z oné tabákem provoněné krabice.

„Maminko, maminečko moje milovaná!“ zavýskl vesele chlapec, když své dílo dohotovil, „Vždyť já mám křídla! Křídla jako ten orel, co létá nad skalami! Maminko, to je nádhera!“, veselil se klouček.

„Hvězdo, hvězdičko! Podívej, já jsem jako pan orel! Mocný a volný jako pták!!!“.

S kučerami na chlapcovo krku si pohrával vlahý květnový vánek.

„Pojď! Jiříčku, neboj se a pojď!“ zaznělo mu slabě v dětských ouškách. Sladký hlas stále jemně opakoval „Pojď! Pranic se neboj, já tě ochráním!“. Chlapec přistoupil s bezelstným úsměvem na jeho jemné dětské tváři k okraji srázu, na druhém konci svahu. Podíval se na hvězdu, zamrkal a se šeptavým „Maminko!“ na rtech se odrazil a zamával ručkami, jako mává orel svými mocnými křídly…

„Dětský domov Horní Luka, pohřešuje devítiletého, plavovlasého chlapce. Je němý. Prosíme, jakékoli informace hlaste v naší kanceláři. Děkujeme, vedení DD.“