Starcova píseň

Starcova píseň

Aneb Hotel U klidné duše

Už je tomu 20 let. Je mi 50 let a už 20 let tady takhle sedím a “rozjímám“. Pamatuji si na to, jak mi průvodce nemovitostmi nabídl tento dům. 4 poschodí, krásný výhled na tichou ulici a přilehlý park, klid a výhodná cena. Přesně takhle to říkal a já ho koupil. Za poslední peníze, které mi zbyly z tvé životní pojistky. Teď nemám nic. Stal jsem se majitelem malého hotýlku, v němž nikdo nebydlí. Jen já. Ale aspoň si můžu užít toho slíbeného klidu. V tomhle průvodce nelhal. Možná bych si měl podat reklamní inzerát do novin: „Hotel U klidné duše. To pravé pro vaše zapomnění.“

            Můj poslední nocležník, bylo to přede dvěma měsíci, byl Arab. Ukradl mi televizi, rádio a ještě mě pořádně zbil. Možná jsem měl dát ten inzerát. Ten chlapík asi nebyl klidná duše.

            Vzpomínám si, že když jsem byl malý, chtěl jsem být žebrákem. Měl jsem rád ten toulavý život bez budoucnosti. Chodil bych v jedněch kalhotách a košili. Páchl bych potem a odpadky a žebral bych na nádraží. Tento sen se mi splnil. Jsem žebrákem ve svém vlastním domě. Jsem špinavý, smrdím, mám jedny kalhoty a jednu košili. Pořád mám ale zatím kde spát. Nevím jestli je to tak lepší. Snad ano.

            Páni! Východ slunce. Na tohle si nikdy nezvyknu. Tohle snad nemůže nikdy nikomu zevšednět. Vždycky jsme se na něj dívali spolu, pamatuješ? Seděli jsme v parku na trávě a spolu se dívali na nebe. Rád bych se na to místo ještě někdy podíval, ale k čemu by to bylo? Tebe bych tam nenašel. Takže na to jenom vzpomínám. Vždy se mě zmocnila taková podivná úzkost. Ne ve špatném slova smyslu. Nikdy jsem se nemohl pohnout a jenom jsem se díval. A ty taky. V tu chvíli sestoupilo z toho slunce něco magického a dotklo se to duší nás obou. Tehdy jsem si uvědomoval, že náš svazek, spojení dvou milujících bytostí, je navěky. Víš proč jsem sin koupil tenhle dům? Proč každý den sedím ve svém pokoji s oknem na ulici?Vzpomínáš na naše malé květinářství? Obchůdek beze jména na rohu klidné ulice. Stále ho vidím. Výhled na ulici dovoluje mému zraku spočinout na zbytcích tohoto obchůdku se štěstím. Jeho krása a elegance ustoupily postupem času přírodním vlivům. Kdysi se říkalo:

„ Poručíme větru, dešti! “, ale i kdyby se to někdy stalo, pro naše malé květinářství už bude pozdě. Všechno se tady změnilo a ty to nevidíš. Nebo možná ano, nevím. Víš, snažím se někdy přemýšlet nad tím proč se vše tak mění. Nic není tak jako to bylo kdysi. Nevím jestli je to dobře nebo špatně. Snad dobře. Pořád mi někdo říkal něco o pokroku, ale všechno je to pryč.

            Měl jsem rád ten tvůj pravidelný rituál, když jsi si do toho obchůdku jednou za týden chodila kupovat květiny. Jeden květ, pokaždé jenom jeden. Co týden, to květ. Nikdy jsi nechtěla víc. Říkala jsi, že by jsi nesnesla takové ublížení přírodě. Vždy jsi chtěla mít domek se zahrádkou. Viděl jsem tě ležet mezi záhony květin. Šťastnou. Ale nemohl jsem ti to splnit. Teď je mi to líto. Omlouvám se, že jsem toho nebyl schopen. A tak jsi zůstala u kupovaných květin. Nikdy jsi mi to nevyčetla a za to jsem tě miloval ještě víc. Jeden květ za týden bylo maximum. Vždy jsi přivřela oči, celé tvé snědé tělo se napjalo a ty jsi pomalu vkročila dovnitř. A při zvuku tichého cinknutí, který doprovázel každého, nově příchozího, ses zhluboka nadechla a celou svou bytostí jsi vnímala tu nádhernou směs omamných vůní. Pak jsi si koupila nějakou květinu. Bylo jedno jakou. Všechny ti připadaly krásné. Z toho květu si se těšila potom celý den. Nikdy to už nebylo takové, když jsi umřela. Zkoušel jsem to sám, ale nic jsem necítil. Žádnou vášeň ani štěstí. Nic z toho bez tebe neexistovalo. Jednou jsem koupil sto růží a sto kopretin a všechny je poházel na našem oblíbeném místě v parku. Nic se nestalo. Plakal jsem. Bylo to krátce po té havárii. Myslím, že už nejsem schopen nic cítit. Všechny mé city jsi si sobecky přivlastnila a pak odešla spolu s nimi. Vidíš! I teď, po těch letech, pláču. Můžeš za to ty, ale já ti to nemám za zlé. Nemůžu. Nesmím! Je zvláštní, že i po těch letech a v mém věku, jsem si schopen všechno tak jasně vybavit.  No, něco samozřejmě ne. Vždycky jsem rád zapomínal na věci, které se mi nelíbily. Nerad zapomínám ty hezké. Věci, jako tvá tvář. Tvé jemné a krásné tělo. Nemůžu si vzpomenout. Cítím jak mi slza vykrajuje do tváře další vrásku. Bože! Proč si nemůžu vzpomenout? Kdybych tak mohl vrátit čas. Nechal bych si tvůj obličej namalovat a pak bych ho vystavil v nějaké galerii. A kdyby ho nechtěli tak bych si ho pověsil do svého srdce. Hned vedle fotografie mé maminky. Neudělal jsem to. Je mi to líto. Nenapravím to. Chtěl bych. Moc bych chtěl. Nemohu.

            Vždycky jsme si chtěli koupit malý domek na klidné ulici u parku. Splnil jsem si tento náš sen. Sice to není malý domek, ale malý hotel, ale pořád je to správné místo. Za tvou smrt jsem si koupil svoji budoucnost. Stydím se. Jediná věc, která to snad dokáže ospravedlnit je fakt, že tady jsi pořád se mnou. Vidím tě ve zdech. Dýcháš těmito okny. To mne naplňuje klidem a vyrovnaností. Právě tato skutečnost mi zabraňuje udělat spoustu špatných věcí. I po tvé smrti jsi mým strážným andělem. Děláš to dobře. Jsem na tebe pyšný.

            Umřela jsi 9.června 1980. Před 20. lety jsi mě nechala samotného v tomto divokém a cizím světě. Víš, vidím v tom určitou ironii. Tebe, vášnivou milovnici všeho živého, všech květin a všech lidí. Tebe, moji spřízněnou duši. Tebe, bytost zcela čistou, odevzdanou východům slunce, štěstí, lásce. Tebe mi zabila dodávka květin do domu. Ten opilý řidič mi tě vzal. A když jsi mi umírala v náručí, tam, před květinářstvím v klidné ulici, tam jsem proklel osud. Nikdy nezapomenu na tvé oči. Říkaly mi věci, jež nedokážu popsat. Ptaly se na věci, na které jsem nedokázal odpovědět. Omlouval jsem se ti za to, že jsem to dopustil, ale ty jsi to nechtěla slyšet. Pak jsi umřela. A já tam přišel na spoustu věcí, které jsem předtím nechápal. Nemiloval jsem tě, jak jsi si zasloužila. Nechránil jsem tě, jak jsi potřebovala. Neobjímal jsem tě tak často, jak jsi chtěla. Nepsal jsem ti tak často, jak jsi chtěla.

            Ty jsi milovala dopisy. Vždy sis je pečlivě přečetla a pak uložila do krabice od sušenek, které jsem miloval. Často jsem tě zastihl jak si v nich čteš. Rád jsem ti psával. A píši pořád. Tak často, jak to jenom jde. Stále ti ty dopisy ukládám do té krabice. Tak si je můžeš v klidu pročítat.

            Proklínám boha za to, že mi tě vzal. Ještě mám tvůj herbář. Chtěl jsem ho vyhodit, ale nedokázal jsem to. Je to jako bych se zbavoval tebe samotné. Svého druhého já. Cítím z něj tvou vůni. Ty sušené květiny už nevoní, ale ty v něm pořád jsi. Kdybys mi tak mohla říct, jestli je nějaký onen svět. Jestli v něm budeme zase spolu. Nemůžeš. Podlaha je pokryta květinami z herbáře. Říkalas, že kopretiny jsou nejpřátelštější květiny na světě. Věřil jsem ti.

            Ze 4. patra vypadá ulice krásně. Upravená. Lidé spěchající do neznáma.

                                                                             Smutný milovník květin

p.s. Měla jsi oříškově hnědé oči. Žádné jiné oči nedokážou být tak nekonečně smutné a ztracené jako oříškově hnědé. Ta jediná, velká slza, kterou jsi uronila, když jsi umírala, mi zůstane navždy vryta do srdce. Tohle je poslední dopis, který ti píšu. Už nedokážu nadále jen vzpomínat.Celých těch 20 let umírám. A teď jsem řekl: Dost. Chci být zase s tebou. A udělám pro to cokoliv.