V zajetí snu

Olověné nebe tlačilo chodce do hlavy a bránilo mu tak vidět na cestu. Ten rozrážel kroky mlhu. Hlavu měl svěšenou, že mu nebylo vidět do tváře. Pozoroval kaluže, které zaplňoval věčně padající déšť. Šel rychle, ale nikam přesně nesměřoval. Toulal se pohaslým městem a cosi hledal. Náhle se zastavil a nepatrně zvedl hlavu. Zaslechl kroky, zajisté ženské kroky - tupé údery podpatků do chodníku. Tulák znovu vykročil. Tentokrát však pomaleji a o mnoho rozhodněji. Již byl velmi blízko u té ženy, když se zastavila a s těžkým dechem se otáčela. Skrz mlhu okolo sebe viděla jen samé pokřivené stíny. Zdálo se jí, že se k ní přibližují ze všech stran. Zalykala se vlastní dechem a zmateně se kolem sebe otáčela až si zlomila podpatek u své boty a ztrátou rovnováhy padala do zabahněných kaluží. Tulák jí zachytil a nyní pevně držel v náručí. Pohlédla mu děkovně do tváře. Oddechla si a už se nenadechla. Krev jí vyhnala poslední vzdech z úst. Ležela tam v kaluži vlastní krví přikrytá s třpytícím se nožem v zádech.

Slabý výkřik se roznese pokojem. Muž, dosud ležící na posteli, se vzpřímí a ještě chvíli nepřítomně hledí před sebe, jak noční můra hrůzně doznívá. Poté si otře studený pot z čela a začne cosi psát rychle na papír. Uklidní se a vytočí číslo na telefonu. Vše děla automaticky, jakoby každodenně. Rozdá několik pokynů a co nejrychleji opustí pokoj. Běží několika ulicemi až se v jedné zastaví. Za nedlouho dorazí i policie. Pozdě. Zasychající krev hyzdí obličej ženy.

Aniž by ohledal tělo zamíří rovnou do auta a nechá se odvést na policejní  stanici, kde na něj čeká velitel. Ten ho poplácá soucitně po ramennou a zavede do své kanceláře. Znají se už dlouhá léta.

Ten promočený muž sedící v kapitánově kanceláři je Michael. Je mu něco málo přes dvacet a již nyní je jedním z nejváženějších občanů města, což málo kdo ví. On sám žije v malém bytě a téměř z něj nevychází. Jediný s kým mluví je kapitán. Mají spolu čistě profesní vztah. Michaelovi zahynula rodina již v útlém dětství a on toho byl svědkem, vlastně očitým svědkem. Nebyl sice přímo u jejich smrti, ale viděl je pomalu umírat ve snu. Michaelovy černé můry jsou totiž skutečné události, které se teprve stanou. Smrt jeho rodičů byla první a zároveň poslední, které nezabránil. Tedy až do dnešní noci.

Každý jeho sen mu bere kus života. Snad nikdo neviděl tolik lidí umírat a snad nikdo jich tolik nezachránil jako on. Není pak divu, že se z Michaela stal na první pohled chladný a necitlivý člověk. Jeho pohled je prázdný, stejně jako jeho osobní život. Až přespříliš se dennodenně ocitá na hranici života a smrti, aby ho uspokojovalo všední žití. Celý jeho život je věčně prožívaná smrt. Je člověkem, kterému neustále hlavou kmitají vražedné myšlenky. Natolik zná smýšlení vrahů. Proto nechodí mezi lidi. Proto se mezi ně neřadí. V každém totiž vidí zlo, které jen čeká na výzvu. 

Lidé se ho bojí a raději se s ním nestýkají. Snad, že i oni mají do jeho snů blízko, až zatraceně blízko!

Nezná člověka, který by nebyl schopen vraždy. Nemá nikoho, s kým by se sblížil. Je sám s těmi nejhoršími myšlenkami v hlavě.

Celý potemnělý den se Michael procházel městem a nechal si máčet vlasy deštěm. Uklidňují ho kapky dopadající mu na hlavu. Ví, že večer se mu bude zdát další sen, že ten samý vrah znovu zaútočí. Připravuje se.

Znovu se neznámý tulák prochází potemnělými ulicemi a zasmrádlý pach kanálů ho doprovází. Neslyšně si prohlíží kolemjdoucí a vpadá jim do stínů. Už se zdá, že si dnes svou oběť nevybere, když zahlédne ženskou dvojici v bujném rozmaru, která zajde do slepé uličky. Popíjejíce alkohol ztrácejí orientaci a také rovnováhu. Tulák se jim postaví do cesty a se zalíbením si prohlíží jejich tváře. Obě ženy ihned vystřízliví a ze strachu se nadechnou pro výkřik. Muž se otočí a zmizí v mlze, načež ženy jen udiveně stojí s otevřenými ústy pro volání o pomoc. Jen nechápavě na sebe pohlédnou. Ta jedna chytne druhou za ruku, aby jí dodala odvahu a odešli tak z toho hrozného místa. Avšak ani pobídka jí nerozpohybuje. Její ruka začne pomalu chladnout.

Mohutný výkřik ženského děsu zatřese městem. To žena klečí vedle své přítelkyně a smívá pachuť smrti ze svého zápěstí.

Michael se probudí. Mírně se ještě klepe, jak pocity ze snu doznívají. Stále má před sebou obraz zavražděné. Zdá se mu známá, tolik známá. Aby snad nezapomněl, vytočí číslo policie a navede je na místo vraždy. On však stále zůstává v posteli. Ví, že už je pozdě.

Až s úděsným klidem pozoruje měnící se stíny na zdi. Hledá v nich tváře obou obětí pokroucené strachem. Pak si uvědomí jejich stejnou podobu. Připadají mu krásné. Až s něhou se na ně dívá. Rád by se jich dotkl, ale obrazy zavražděných se strachem odvracejí. Ucukne a vrátí se do reality. Usne, snad že chce na vše zapomenout či je jen unavený svým údělem.

Zdá se mu sen. Vlastní sen bez cizích myšlenek. Neocitá se v budoucnu, ale v minulosti, která mu je mnohem vzdálenější. Smutný život žije.

Je mladý a oči mu zvláštně jiskří. Uvolněně sedí a nic ho netrápí. Je šťastný a ví o tom. Z povzdálí pozoruje dívku, která si hraje s květinami. Nebe je čisté a dokonce i slunce svítí. Žádný déšť tu není, aby mu smyl úsměv ze rtů. Jakoby byl v jiném světě.

Vztáhne ruku před sebe, aby pohladil tu dívku. Ta ucukne, jakmile se jí dotkne. Jakoby vycítila všechny ty ohavné myšlenky v jeho hlavě. S děsem ve tváři na něj hledí. A když na ní tázavě pohlédne, uteče nadobro.

Sedí tam náhle sám a připadá si podveden. Rozpláče se a připojí se i mraky nad ním. Slunce zapadne a nahradí jej ocelové nebe, které nepřijímá ani světce. Tvář oblohy až nápadně připomíná Michaelovu. Uzavřený svět, z kterého není východu. Svět ponurých myšlenek se zhmotnil.

Michael se probudí až odpoledne. Promne si ztrápené oči a pokusí se plakat. Marně. Začne se nenávidět.

Ještě ten den se vydá hledat svou dívku ze snu, na kterou nemůže přestat myslet. Nemá v hlavě nic jiného, než její vystrašený pohled. Jakási sžíravá touha ho nutí najít ji.

Zná ji ještě z časů, kdy byl alespoň trochu šťastný. Zná ji, protože na ni ustavičně myslí, i když to celou dobu popíral a nemínil si pravdu přiznat. Nyní však nutnost vidět ji převládla v jeho těle. Doufá, že tím dostane odpověď na své sny a možná i více.

Ten den je horší počasí než kdy jindy. Blesky šlehají blízko nad zemí a prosvěcují zataženým dnem. Michaela jako by se počasí však netýkalo. Jde přímo za dívkou, z které mezi tím vyrostla žena. Její podoba se změnila, ale ne natolik, aby jí nepoznal. Stál tak před ní a pohledy si vyměňovali vzpomínky. Nijak jí nezajímal a dávala mu to jasně najevo. Tedy až do doby, kdy se dozvěděla, že má být třetí obětí tajemného vraha. Snad každý se bojí smrti a snaží se jí uniknou. Michael to moc dobře ví a využívá tohoto strachu. Přijme tedy Michaela za svého strážce.

Strávili spolu celou noc a Michael naslouchal vyprávění Sandry. Za ty léta se jeho vztah k ní nezměnil. Stejně tak její chlad vůči němu. Přesto věřil, že ho alespoň na chvíli milovala.

Ona již pod tíhou únavy spala a on, jak se noc chýlila ke konci, pomalu zavíral víčka. Nesměl usnout. S tím vědomím se blížil do svého snu.

Tulák, který nemá místa, kam by patřil, stojí nad spící dvojící. Snad dokonce s láskou si prohlíží tělo Sandry. Pak pohlédne na Michaela, který je ještě v polospánku. Víčka má již jen mírně pootevřené a ocitá se v mámení smyslů, kdy není schopen plně myslet. Tulák sejme z hlavy svůj klobouk a nakloní se nad Michaela, aby ho snad ještě udržel při vědomí. Jak se Michaelovy víčka pomalu zavírají, odkrývá se i tulákova tvář. Tvář Michaela. Usne, uvězněn ve svých nočních můrách.

Ví, že musí zabít. Tisíce myšlenek všech vrahů ho k tomu nutí. Jediným zabitím se svého břímě zbaví. Zbaví se svého poselství, které si nevybral. Zabít jedinou osobu, kterou ve svém životě miloval rovná se vysvobození.

Na dveře pokoje zabuší pěsti policistů. Přijde jim otevřít jediná živá bytost v místnosti. Ta druhá pokojně spí ve věčném snu.

Snad ho alespoň na chvíli milovala.

A olověné nebe se rozevře. Světce nepřijímá, ale mučedníky ano.

Rozední se. Je krásný slunný den.