O školníkovi Kostějovi

V zimě toho roku školník Alois Hlína těžce onemocněl a po dvou týdnech marného boje zákeřné chorobě podlehl. Škola pomohla vystrojit rodině pohřeb a na jeden den se i vyvěsila černá vlajka, ovšem život šel dál a bylo nutné sehnat nového školníka. Tehdejší ředitel dal do novin inzerát ( tehdy možná dokonce inserát ) a brzy se do školy začali hrnout uchazeči o školnické místo, které nebylo nijak špatně placeno. 

            Spatřiv více než dvacet kandidátů, rozhodl se nakonec ředitel pro asi třicetiletého muže s velmi dobrým doporučením a zvláštním jménem. Jmenoval se Leopold Kostěj. Vypadal dost přísně – byl vysoký a štíhlý, snad až vyzáblý, měl bledou pleť a krátké, pečlivě učesané černé vlasy. Nezdálo se, že by se dokázal upřímně usmívat nebo dokonce smát, budil však dojem pečlivosti a pracovitosti; proto ho také ředitel přijal.

            Tak se tedy stal Leopold Kostěj gymnazijským školníkem. Své povinnosti vskutku plnil příkladným způsobem a navíc se velmi zajímal o všechno, co se ve škole dělo, převážně však o prospěch a chování studenstva. Přesto, nebo snad právě proto, jej kolegové, jak soudruzi profesoři, tak soudružky profesorky, neměli příliš rádi a zachovávali si od něho jakýsi odstup. Studenti se ho vysloveně báli a pokud to jen šlo, snažili se mu vyhnout. Kostěj nevypadal, že by mu něco z toho vadilo.

            Jak plynul čas, několik studentů ze sexty si všimlo, že školník odchází ze školy mnohem později, než to bylo obvyklé u školníka Hlíny. Vrtalo jim to hlavou a po vzájemném povzbuzování se rozhodli zjistit, co za tím vězí. Jednoho dne večer tajně vnikli do školní budovy a velice tiše se vydali na průzkum. Zjistili, že školník prochází všechny kabinety, což normálně dělaly pouze uklízečky, a pídí se po notýscích, do kterých profesoři zapisovali své známky. Ty si pak všechny opisoval do vlastního notesu.

            Když školník obešel všechny kabinety, šel do své dílny a zavřel za sebou dveře. Jeden ze studentů nakoukl dovnitř klíčovou dírkou ( a myslel si přitom, že tlukot jeho srdce musí způsobit zemětřesení minimálně třetího stupně ) a uviděl Kostěje, jak sedí u svého psacího stolu, počítá a zapisuje si.

Když se studenti vyplížili ze školy a poděkovali bohu za to, že je Kostěj nespatřil, nebyli z toho vůbec moudří. Smysl celého školníkova počínání jim zůstal utajen. Avšak ne navěky… Uvažovali, jestli by o tom neměli zpravit ředitele, ale uvědomili si, že neoprávněným vniknutím do školní budovy porušili školní řád a museli by přijmout trest a tak se rozhodli raději všechno držet v tajnosti.

Druhý den přišlo do školy 217 studentů. Odešlo jich o 6 méně. Toho si ovšem rodiny oněch studentů všimly až večer, takže škola byla brána v potaz jen jako jedno z míst, kde mohli studenti zůstat; a to se ještě nikomu nezdálo pravděpodobné, protože zmizelí studenti byli největší lajdáci a ignoranti na škole. Ovšem nebyli ze stejné třídy a někteří se navzájem ani neznali.

Vyšetřovala to policie, jak jinak. Jen školu prohledávala celé dva dny. Školník Kostěj se jí snažil všemožně vyjít vstříc, prováděl policisty po škole, poskytoval informace; nic se však nenašlo ani nezjistilo.

Třetí den po zmizení šesti špatných studentů se chlapci ze sexty večer opět vydali do školy. Něco jim na tom nehrálo – školníkovo podivné počínání a následné zmizení několika studentů. Když se dostali do školy a rozdělili se, jeden z nich zamířil do chodby vedoucí k školníkovým dílnám. Asi v polovině cesty tam uslyšel velmi tlumené výkřiky linoucí se odněkud zezdola. Na nic nečekal, otočil se a vyběhl ven z chodby. Zavřel za sebou dveře, běžel dál a začal potichu hvízdat signál k útěku. Tedy, alespoň si myslel, že potichu.

Když se všichni chlapci shromáždili před chodbou vedoucí k záchodkům v přízemí, jejichž oknem se do školy dostali, uslyšeli rychlé, rázné kroky blížící se k nim. Na nic nečekali a rozběhli se chodbou k záchodům. Jeden sextán se pak ohlédl a uviděl Kostěje, jak k nim běží s bičem v ruce. Jakmile byli všichni na záchodech, zamkli se zevnitř a začali se soukat do okna. Mezitím slyšeli Kostějův křik a tupé nárazy jeho těla o dveře, jak se je snažil vyrazit.

Okno bylo trvale zaháknuté tak, že pod ním byla asi třiceticentimetrová škvíra a nešlo  ani zavřít ani víc otevřít. Venku byl teprve jeden chlapec a dveře už povolovaly, a tak jeden ze sextánů zakřičel: ,,Ustupte!“ ,rozběhl se proti oknu a proskočil jím. Ostatní pak následovali jeho příkladu. Poslední z nich proskočil okenním rámem zrovna ve chvíli, kdy Kostěj vrazil do místnosti.

Druhý den o velké přestávce se sextáni vydali do ředitelny. Vydedukovali si totiž, že když si je ještě ředitel nedal zavolat, Kostěj nic neřekl. To dokazovalo, že něco tajil. Studenti doufali, že když řeknou, co viděli a slyšeli, ředitel se bude soustředit na školníka a ne na jejich porušení školního řádu. Nebyli to špatní hoši a představa, že někde ve škole by snad Kostěj mohl držet nebohé unesené studenty se jim pranic nelíbila.

Ředitel chlapce vyslechl a opravdu je nijak nepotrestal. Poslal je pryč a okamžitě zavolal policii. Policisté na místě zadrželi Kostěje a velmi důkladně prohledali jeho dílny. Tentokrát objevili skryté padací dveře vedoucí do sklepních prostorů, nezakreslených v plánech školy, o kterých ani ředitel nevěděl. A tam …tam bylo šest nezvěstných studentů. Živých, ale všichni nesli známky bití a mučení.

Spolu s nimi se tam také nalezly učebnice, jejichž obsah, jak se později ukázalo, se museli uvěznění studenti učit nazpaměť, jinak nedostali najíst a byli biti.

Leopold Kostěj byl obviněn z několikanásobného únosu a ublížení na zdraví. Při výslechu vyšlo najevo, že je to jeden z nejagilnějších členů strany a tak se ÚV KSČ snažil tento případ ututlat. Kostěj neustále opakoval, že to dělal pro dobro socialismu a že už by ty studenty téměř převychoval, kdyby mu v tom nebylo zabráněno. Je však možné, že by se toho všichni nedožili – dva z nich museli být dokonce převezeni do nemocnice.