Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNejsme blbí
Autor
C_ensinka
Slovo úvodem: Je to blbůstka-povídka skládající se ze dvou částí. Předem chci proto upozornit případné rejpaly, že myšlení obou postav je pro smysl blbůstky-povídek upravené a nereálné. Doufám, že to kvůli tomu nezkazí dojem z \"díla\".
Prolog:
Víte, chceme Vám jen říct: „Nejsme blbí!“.
Dneska je Mikuláše, venku se prohánějí všichni čerti, ale mě naši nechali doma. Divíte se? Je mi rok. V předsíni zazvoní zvonek. Maminka jde otevřít. Přišla babička..
„Kde pak je ten náš kulíšek?,“ ozve se už ode dveří. Zkamením v postýlce, téměř nedýchám, návštěva babičky se rovná vraždě. Je moc milá, opravdu moc, moc milá, brr! Už je tady, nakloní se nad moji ohrazenou postel.
„ Budliky, budliky! Já sem čert!,“ udělá hlubokým cizím hlasem. Nevěřícně na ní kulim svá stále ještě modrá očíčka. Je normální?!
„Ty ši babiččino žlatíško, viď?,“ šišlá mazlivě a lochtá mě v podpaždí. Se zatnutými pěstičkami se vzpouzím. Pak mě to rozesměje, všemožně se kroutím a chechtám se na celé kolo.
„Tak še to babiččině miláškovi líbí,“ usmívá se spokojeně umělým chrupem. Chytne mě za buclaté tvářičky a dá mi pusu. To víš Ty babo! Kdybych jen uměl mluvit…
Jsem dítě, ne blb!
„Artí, Aríku!,“ slyšim mazlivě pronikavej ječák svý paničky. Malinko ztuhnu, přikrčim hlavu pod úroveň páteře, snažim se tvářit jakoby nic a pak se kradmo podivám napravo, nalevo a za sebe, nejsem si totiž pořádně jistej…
„Artísku, no tak, nezlob a poběž k paničce!,“ hm tak jo, už je to tak, je to na mě. Víte, mám ji rád, krmí mě, z kožichu mi vyčesává bodláky, drbe mě za ušima a… A má mě taky ráda. Jasně, nejsem z toho nadšenej, ale jí to zřejmě dělá radost a navíc, ono se to ode mě, myslim, očekává. Zvednu svoji čistokrevnou hlavu a s předstíranym nadšenim se k ní rozběhnu cvalem.
„No to je pašák, šikulka, šušlísku, šuslísku!, “ řiká mi laškovně s takovym tim sladkym důrazem na každý slovo a s požitkem mě drbe za uchem. Z kapsy vytáhne nějakou dobrotu a drží ji v sevřené pěsti vysoko nad mojí hlavou. Reflexivně se mi v tlamě začnou tvořit sliny, s tim nic nenadělám.
„Chtěl bys Artí, tak co?! Chtěl bys, Artísku?,“ ptá se hravě a snaží se mě rozdovádět. Víte, já jednoduše nemám to srdce, když ona to myslí dobře. Začnu vrtět ocasem a pak i celou zadnicí, se zaujetim fixuju pohledem její ruku, a když je to nutný, snažim se i vyskočit. Panička se plácá do stehen a vydává jen takový ty neidentifikovatelný zvuky, který mě maj ještě víc rozdivočit. Pak je spokojená a hodí mi ten pamlsek do tlamy, hltavě ho sežeru. Zvyšuje to efekt.
Víte, já si nestěžuju, ale jsem pes, ne blb!