29. února

Měsíční světlo svítilo přes mříže do cely. Byl úplněk. Někdo otevřel dveře a průvan sfoukl z kalendáře list s včerejším datem. Nyní na něm bylo velké číslo 29. Bylo 29. února. Probudila se. Posadila se a zírala ven zamřížovaným oknem. Hlavou jí znělo jediné slovo - doživotí. Zdálo se jí to jako zlý sen. Přece se musela každou chvíli probudit. Vzpomněla si na ten okamžik, kdy soudce chladnokrevně bouchl paličkou a do ticha, plného očekávání a napětí, řekl to strašné slovo. Doživotí. Jak bezstarostně to řekl, jak strašným hlasem to řekl. To slovo řekl snad stokrát. Snad sto dalších nešťastníků musel odsoudit na nekonečné utrpení, tak mluvily jeho oči. Dívala se na měsíc. Už nikdy ho neuvidí jinak než přes tyhle kovové mříže. Doživotí, doživotí, doživotí. Vracelo se jí to do hlavy jako strašná ozvěna. Začalo se rozednívat. Druhý den ji převezli do ženské věznice. Jediná výhoda byla, že tady měla naději, že alespoň úplně nezešílí. Zde měly všechny ženy povinný denní program naplněný prací. Ruční práce, zametání, čištění záchodů. Tak to šlo den ode dne. celý den práce a večer jen depresivní rozjímání v odporné cele. Občas měly vycházku, ale to jen když někdo umřel směly jít na pohřeb. Život se jí zúžil na svoji celu, hřbitov a vězeňský prostor. Za tři roky co tady byla se změnila. Její věčně mladá duše se vytratila, její výbušnost se změnila ve flegmatičnost, smysl pro humor vystřídal smysl pro realitu. Její černé vlasy zešedivěly. Dříve byla nezkrotná jako vítr v korunách stromů. Neřídila se žádnými pravidly. Měla svoje vlastní a ty pro ni byly nejdůležitější. Dříve řešila problémy všech ostatních a ještě jí zbyl čas na ty svoje, všem pomáhala.Ve vězení platilo - Nepleť se do toho, co se tě netýká. Ještě před třemi lety řekla ke každé věci nejméně pět vět, stále někomu sdělovala své názory. Tady mluvila vždy když to bylo jen výhradně nutné. Jednou, když měla službu v kuchyni, jí vyklouzl z ruky talíř a rozbil se. Začala sbírat střepy z podlahy. V jednom z nich uviděla odraz ženy. Byla stará, zchátralá a působila unaveným dojmem. Nejprve se vyděsila ale pak si uvědomila, že je to ona sama. Z očí jí úplně zmizely jiskry zvědavosti a chtíči po životě. Musí to skončit, pomyslela si. Nejprve se chtěla zabít, ale nakonec to nedokázala. Rozhodla se, že uteče.Nemá co ztratit. Jednou, když byla na pohřbu své bývalé společnice, uviděla opodál stojícího hrobníka. Opíral se o lopatu a zakalenýma očima bez lesku unaveně hleděl do hrobu na černou rakev. Hlavou jí kmitl nápad. Hned jak obřad skončil, vydala se za ním. Nedalo jí moc práce přesvědčit ho v její prospěch. Slíbil, že jí pomůže utéct. Jakmile někdo umře, ona se schová do rakve k nebožtíkovi, nechá se zaživa pohřbít a hrobník ji ještě tu noc vykope. Pak ji nechá utéct a nic neprozradí. Nezbylo jí nic jiného než čekat na smrt. Čekala rok, stále nikdo neumíral. Zdálo se jí to jako věčnost. Konečně jednoho dne zaslechla zvonění kostelního zvonu. Srdce se jí divoce rozbušilo. Nenápadně proběhla kolem dozorce a utíkala do kostela. Vběhla do kostela. U zpovědnice visel kalendář s datem 29. února. Zastavila se. Pomyslela si, že je to určitě šťastné znamení. Naposledy se v rychlosti pomodlila a spěchala k oltáři. Opravdu! Ležela tam černá rakev s bílým křížem. Rozhlédla se jestli ji nikdo nevidí a vlezla do rakve. Ani si nevšimla, kdo umřel. Pak čekala dlouhé hodiny. Začal obřad. Cítila jak rakev nesou na hřbitov, jak ji spouštějí do hrobu. Teď už ji od svobody dělily jen hodiny. Slyšela jak za zpěvu smuteční písně na rakev padá hlína. Pak už bylo jen nekonečné a děsivé ticho. Nemohla  uvěřit, že za pár hodin bude volná, ale taky nemohla uvěřit, že leží v rakvi s nějakou mrtvou ženou. Přišlo jí že už tam musí být nejméně půl dne. Bála se. Bála se, že má vedle sebe mrtvolu, bála se svobody, ale hlavně se bála, že na ni hrobník zapomněl. Přece jenom už od jejich rozhovoru uplynul rok. V rakvi začínalo být málo vzduchu. V kapse nebožtíka nahmatala krabičku sirek. Jednu zapálila. Chvíli trvalo než si její oči zvykly na světlo. Posvítila mrtvému do obličeje. Byl to hrobník. Na čerstvě zasypaný hrob svítilo měsíční světlo. Byl zrovna úplněk.