Na cestách

….A sněží! Těžko říct, co se zrovna děje uvnitř hlav s červenými nosy, ale postávající na zastávce plné rozbleptaného špinavého sněhu nejšťastněji nevypadají. Přijíždějící „šalina“, „elektrika“ či tramvaj vypadá zdánlivě jako archa. Zrovna moje destinace je až konečná, což znamená asi půl hodinka cesty. Čas je drahý, proto si i tak trochu kratochvilně beru s sebou knížku. V batohu na zádech mám Dějiny zemí koruny české. Hned jak se mi podařilo usednout na studené sedadlo a jak jsem vytáhla z vaku svazek vytoužené knihy, přistoupila ke mně postarší paní s hůlkou, v trolejbusové řeči tzv. „duchna“, a požádala mě o „vztyk“, a tak jsem jí, podotýkám ráda, vyhověla. Zatímco jsem byla omotaná kolem tyčky, neuniklo mi, že o kousek dál je další volné místo. Tak to moje bylo nejspíš sametové. Hlavně že jsem pustila starou nemohoucí paní! Se zvláštním pocitem jsem sledovala, jak hned další zastávku „nemohoucí paní“ vystupuje a hůlčičku používá na rozstrkování davu shromážděného u dveří. Ale tak co, opět jsem zaujala tranzitní polohu a zahloubala se do stran knížky.

Ona pověstná „špička“ nezahrnuje ani tak školáky, jako pracující – sekretářky, kopáče. Zrovna ti kopáči jsou taková nepříjemná skupinka. Znáte to, po práci se zajde na „jedno“ , a přestože bylo něco před podvečerem, už si naproti mě stoupnul nějaký průměrný pracant, který nešel na „jedno“, nýbrž aspoň na jedenáct. Zrovna tyto typy nesnáším. S přimhouřenýma malýma načervenalýma očima stál přímo nade mnou. Ještě když další zastávku nastoupil jakýsi zpocený Van Dame z posilovny, začal se tramvají houpat opravdu silný odér. Alkoholický dech mě vyburcoval natolik, že jsem si stoupla a toho štamgastu raději pustila sednout. Postupným korzováním a rotací při uhýbání ostatním jsem se tedy octla mezi skly u dveří. Lidí přibývalo čím dál víc, takže to byla pěkná tlačenice. Jedna zastávka u střední školy je obzvlášť frekventovaná, takže mi při tom mačkání vtipně skříply dveře baťoh na zádech. Mé mámě takovýmto způsobem jednou přivřeli hlavu (!).

Víte, ono mačkání není špatná věc. Tím narážím na jeden krásný pár, kde se jeden (okouzlující) kluk lepil na nějakou (odpornou) blondýnu. Tato malá deviace by nebyla kamenem úrazu.Možná jsem vlastně i trochu záviděla. Tahle dětinská vlastnost mě ale opustila, když ten brunet s čokoládovýma očima a sladkým úsměvem na tváři vyjádřil své dívce lásku tak dojemným způsobem – něžnými slůvky: „Ty krávo, já tě fakt žeru!“ K mé radosti blondýna neudělala kaz svému pověstnému rodu, s „roztomilým“ vyceněním rovnátek řekla „Ále..-“ a do svého kluka se zakousla.Tato cesta na mě má blahodárný účinek – co nejvíc se snažím chodit pěšky.