Hlasy ve věčnosti

Z divnejch básniček přesídluju na ještě divnější povídky... co ze mě jenom bude?

Do tmy která obklopovala vše, co se zdálo býti světem zazněl zkroušený hlas:
"Au, to bolí." špitl smutně a tiše.
"To je dobře, je to lepší, než kdyby to nebolelo." Odpověděl jiný, rozhodně jistější hlas
"Nechci bolest."
"A co chceš? Bolest je láska."
"Chci bolest bez bolesti."
"A chtěl bys snad bolest bez lásky?"
"Ne. Chci lásku, nebo něco jí podobného, co nebolí."
"A neurazí se bolest?"
"Na bolesti mi nezáleží."
"JSi krutý. Záleží ti jen na sobě."
"Jsi snad Bůh, že mě soudíš?"
"Soudit je lidské."
"Proč soudit, když jde odpouštět?"
""Soudit je snadnější."
"Odpouštět lepší, ale jestli chceš, tak mě klidně suď. Nemám se čeho bát."
"Už se stalo. Díky za rozhovor."
"Neodcházej bolesti!!!" zazněl do temnoty zoufalý víkřik a ještě posměšně dlouho se nicotou nesla ozvěna.

---