Ráno z cizího pokoje

  Spal. Celých pět hodin a v kuse, což se povedlo jen opravdu zřídka a ve svém snu, pokud se mu něco zdálo, byl určitě šťastný. Když se ale probudil a místo ranního pošimrání slunka dostal ránu do hlavy kocovinou, sváteční nálada ho bohužel přešla. Otočil se na pravý bok, aby oddálil utrpení ranního návratu do reality a spatřil vedle sebe cizího chlapa, jak se blaženě usmívá ze spánku. Ohrnul horní ret a neznatelně zdvihl obočí. Podíval se doleva. Uviděl koláč zblité podlahy s otiskem boty uprostřed. Ten otisk patřil s největší pravděpodobností jemu.

  Znechuceně vstal a došel na záchod, kam se na protest dnešnímu nepodařenému ránu chladně, v klidu a naprosto soustředěně pořádně vysral aniž by spláchnul. Když dokončil svoji revoltu s uspokojivým výsledkem, přesunul se do koupelny, kde přistoupil k umyvadlu. Podíval se do zrcadla na svoji mírně zarostlou tvář a párkrát zamrkal střídavě levým a pravým okem. Pohled mu přitom padnul na zubní pastu stojící v kelímku před ním spolu se zubním kartáčkem. Ani o jedné z věcí si neuvědomoval, že by byla jeho. Pastu vzal a zahleděl se na kartáček, který ho lákal svým modrobílým dyzajnem. Zahloubal se nad možností beztrestného vypůjčení, ale pak si nahlas řekl, že neni zas taková krysa a bylo by to hluboko pod jeho úroveň. Nastavil dva prsty, pomalu na ně vytlačil proužek Odolu a strčil si je do pusy. Pár dalšími letargickými pohyby dodělal ranní hygienu. Když byl hotov, vkročil zpátky do ložnice, oblékl se a odešel z buňky, ve které se vyspal. Hlavní dveře vedly na dlouhou chodbu a on si s přispěním své dlouhodobě zhulené krátkodobé paměti uvědomil, že se nachází v útrobách libereckých kolejí ČVÚT. Lehce vrávoravě seběhl troje schody dolů a prošel kolem vrátnice až ven, kde ho konečně oslovilo několik vytoužených denních paprsků. Tak moc ho to potěšilo, že málem zapomněl na své nepříjemné ranní překvapení, které mu mizelo ven z hlavy do prostoru s lehkostí pouťového balónku. Teprve v poslední chvíli zachytil odplouvající myšlenku a otočil se na budovu, kterou měl za zády. Zjistil, že si včera pod vlivem neustále doplňovaného počtu promilí spletl pavilony E a F.

  Byl rád, že svoji malou záhadu vyřešil a už ji mohl pustit z hlavy bez jakýchkoliv výčitek. Na tváři se mu dnes poprvé udělaly malé a roztomilé ďůlky od zvedlých koutků. Vykročil směrem k autobusové zastávce a v duchu stál u kartotéky vlastních vzpomínek a snažil se ji urovnat. Byl trochu zmatený, když zjistil, že se mu to nedaří chronologicky, ale pouze podle abecedy. Jeho nit myšlenek zpřetrhal až pohled holčičky hrající si na pískovišti u chodníku. Když ji míjel, vytáhla z pusy opatlané lízátko a vrhla na něj svůj zářivý úsměv ozdobený zadrátovanými rovnátky. Nehnul ani brvou, jen pomalu, skoro až ledabyle, zdvihl pravici do výše jejího pohledu a vztyčil prostředník. Holčička upustila lízátko. Oběma sklouzl pohled k jejím botám na ulepenou sladkost obalenou pískem. Rozbrečela se. On otočil hlavu zpátky na cestu před sebou a ďolíčky ve tvářích se mu prohloubily ještě víc. Nakonec, pomyslel si, ten den zas tak špatně nezačal