Irigna a Marlip

I. část

 A.

Dýchla si na konečky prstů. Rozechvěle - . Ještě jí zima nebyla, přesto se otřásla. Všechno příjde, nezapne - li se. Zip jen místy efektivně zapraskal, už pocítila teplo z šatů a dál mluvila. Snad si se mnou ráda povídá, pomyslel si. Nakopl hroudu zmrzlého sněhu a neurčitě kývl. Ano, ano, kolikrát to tu bylo. Stačilo jí kývnutí a rozjela se opět nenuceně, úsměv, smích a povytažené obočí, jestli Stred poslouchá.
„Viď?“ Nečekala už ani na kývnutí, ale Stred ji musel zastavit, odpočítával vteřiny a sobě sí říkal kolikrát ´teď´, až v tuto chvíli se slyšel, jak ji nutí, musí skončit se svým vypravovacím koncertem.
„Evan, promiň, ale dnes musím už jít. Mám schůzku. Nezlob se.“
„Nezlobím.“
„Já za to nemůžu, ... víš, jak rád bych s tebou byl? Zítra se uvidíme a zatop si, ať nenastydneš.“ Vzal její ruku do své a hned upustil. Políbil ji na koutek úst, jak byl nervózní a uspěchaný. Byl pryč. Přesně ten hnědovlasý malý muž se sympatickýma očima, který jak mohl, prodlužoval loučení - třeba na další dvě hodiny. Evana si povzdechla, strčila si zmrzlé ruce do kapes, na truc se zase rozepla - vždyť kdykoliv se jí mohl dotknout, udělal tak. Dnes ne. Máš to mít, okřikla ho v duchu. To už bloumala nad tím, co se změnilo v cestě, kterou nesčetněkrát prošla. Snad je to náladou. Možná  i dnešní návštěva kamarádky Irigny bude jiná.

B.

Hřála zima. Jediné, co mohl cítit byl mráz. Celou cestu myslel na útulný domov, na koberce i na suché ponožky, které mu přišly jako nejlepší projev tepla, sounáležitosti a pohody. Třeba se svlékne, ale ponožky, tak ty si určitě nechá. Najednou zaslechl za svými zády něčí kroky. Šouravé. Pod jeho tíhou i tím pronásledovatelem křupal sníh a nohavice o sebe agresivně pleskaly. Přes pravé rameno se jen lehce otočil, kdyby náhodou viděl něco, co by pro jeho oči bylo zakázané, měl místo k rychlému úprku ... Alespoň, co se týče jeho svědomí, utekl by s pohledem, byť by jeho tělo zůstalo na tom stejném místě s proporcemi mladého a malého chlapíka. Byl to George. Hlasitě si oddychl, jako by mu hrozil infarkt a zastavil se - mohl ho tím svým loudavým tempem s výrazně svěšenými rameny, a oproti tomu malé hlavě, za chvíli dohnat.
Z kapsy od kalhot vyndal krabičku cigaret, naučeným posunkem se s nimi přiblížil k Stredovi. Odmítavá reakce - jako vždy. Na vteřinu jejich obličeje zasáhlo světlo z plastového zapalovače. Byl rád, když si konečně zapálil a velké světlo se ztáhlo do malé tečky.
„Co plašíš? Choděj tu snad strašidla?“
„Ne, vlastně jsem tě čekal, ale člověk nikdy neví, ... kdo může jít za ním ...“ rozhlédl se kolem sebe, aby dál větší důraz na místo a čas, kde se nacházejí. George si toho všiml.
„Tma a a ten park si mé sympatie nezískal, máš pravdu.“
„Půjdem ke mně?“
Beze slov se postavili ke dveřím, zatímco Stred vytáhl klíč a jednou v zámku pootočil, měl už George sundané boty. Nečekal na pozvání, protáhl se kolem futer a beze studu čekal na pana domácího v chodbě.

C.

Seděl v křesle a v ruce držel knihu v papíře. Cenil si svých knih, každou si pečlivě obalil jako prvňák pyšný na svoje sešity. Teď v přítmí ve větách, v jiných osudech, a přeci někdy v podobných zvratech hledal svůj osud. Bál se ho, ale nakukoval statečně. Každé slovo si mumlal polohlasem. Žádné mu sebe nepřipomínalo tak, aby mohl říct - to je můj život. Hrdinové v obalených deskách byli výřeční, dost odvážní na to, že vycházeli každý den ze svých bytů, aby se k večeru vrátili. Takový on nebyl! Ale nevzdal se, čím víc by se každý jiný člověk stal lítostivým, tím Marlip zarputileji a urputněji hledal v šifrách, metaforách spisovatelů, kteří jako on seděli a psali o druhých.
Od šesti do osmi při slabém svitu lampy nad psacím stolem začítal se a zpětně se vracel ke své zdi. Když už ho začaly pálit oči, nechal čtení a sedl si k té zdi. V celém bytě bylo teplo, možná až velké teplo, ale on ho cítil jenom z bíle omítnuté zdi.
„Co jiní mají a mně schází?“
Přemýšlel nad vším, co ´normální´ lidé mají a jemu chybí, začínal usínat a nedostalo se mu žádného rozhřešení. Víčka byla těžší něž jindy. Přemohl ho klidný spánek.

A.

„Posaď se, Evan. Copak je? Co Stred?“, ptala se se zájmem Irigna, když otvírala dveře, ale hned usedla do křesla a nadzvedla si horní víčko, aby byla dolní linka co nejtenčí a nejpřirozenější.
„Jen jsem se za tebou chtěla stavit, když jsem měla cestu kolem, víš? Stred šel asi za nějakým kamarádem, co já vím. Dnes byl nějaký divný...Ty pořád chodíš do té společnosti? Vždyť potom chodíš ještě zničenější.“
„Evan, já se potřebuju nějak dostat do života. Já ho neznám. On nezná mě. Příjde mi, že už jsem dost stará, abych mohla být otrkaná. ... Štve mě to.“
„Ale tím si nepomůžeš, kolikrát ti to mám ještě říkat!“
„Jsi hloupoučká, Evan. Já to zvládám, příjdu na to, o čem je život a pak uvidíš.“ a přitom se krásně usmála do zrcadla. Její tenké rty byly učitelské, panovačné, ale celkový výraz byl vskutku nádherný. Jemný obličej s pletí opálenou a jizvičkou nad levým okem. Dělala ji mladší, nezakrývala ji, protože to věděla a nestyděla se.
„Nepomůžeš mi tím, že mi tu budeš lamentovat, srdíčko. Mám tě ráda, nechceš jít tedy se mnou, když máš volný večer? Je to společnost opravdu vybraná. Dnes slaví narozeniny Gluger. Sice ho nemám ráda a koupila jsem mu jen starodávnou sošku z barokního stylu, nic moc. Kvůli němu se nepřetrhnu.“
„Ne, díky. Rig, měj se pěkně, užij si to.“
„Pa.“

B.

„Dáš si něco, Georgi?“
„Silnýho turka, jsem vymrzlej.“
George si pohodlně sedl do křesla, které vyplňuje skoro celý obývak a v koutě má pohovku - starou a od pohledu nepoužívanou. Zavrtěl se a znovu se nadzvedl, protože ho na zadnici něco tvrdého a nerovnoměrného tlačilo. Byl to revolver.
„Strede, ty máš bouchačku? Na co?“
Jak slyšel hlas ozývající se z obýváku, okamžitě přiběhl. Viděl, jak si prohlíží zbraň a hned mu ji vytrhl z ruky.
„Co děláš?“
Namířil nakonec, nebylo nic slyšet. Jako by se žádný výstřel nekonal. Jen krev se hrnula z oblasti břicha. Byla tam asi nadbytečná.
„Ty hajzle!“ Vykřikl Stred a jen ho otočil, aby se mu nemusel dívat do obličeje.

C.

Zdálo se mi o jezeře. Neznám ho, ač mi přišlo povědomé jako můj přítel. Bylo bezvětří a vlny pospíchaly k břehu. Pak jsem se ocitl v nějakém klášteře, točité schody a nahoře klenutý strop a kdo? Neznámá osoba, ke které jsem se choval víc než přátelsky. Opět jsme se dívali na jezero. Kolem jezera byla cesta a hodně zeleně. Snášel jsem jí dolů ze schodů kolem malého okénka, zadívala se ven - modrýma očima a usmála se. Nemohla chodit. Brečel jsem.
Sen byl klidný a ani já jsem nebyl rozrušený. Vyrovnaný, jen kdybych věděl s čím. Jak úzce ten sen se mnou souvisí. Trochu lítostivý, když jsem se probral, ještě jsem měl slzy ve tvářích a ruce byly vysílené, jako by měly velkou zátěž. Nesly ji.
Přemýšlel jsem nad tím celé dopoledne a nakonec došel k závěru, že bych i třeba takový zlomek života chtěl prožít. Uvědomoval jsem si, že je krutý a co by jiní dali, kdyby se podobnému okamžiku mohli lišácky vyhnout, ale já jsem po něm bytostně toužil.
Když mě navštíví Stred je to malá útěcha, ale není to život. Přinese mi světlo, když mu otvírám, ale má ho jen trochu. Svítí mu z dlaní a z tváří... To je ale pro mne málo. Chci také být osvětlen. Plakat, řvát, žít.
Půjdu někam, kamkoliv. Kolikrát jsem byl zván a vždy odmítl. Stačí se jen podívat na pracovní stolek, kde mám všechnu poštu. Pozvánky mi posílají v obálkách. Byly doby, kdy mi je přinesli osobně. Už vědí, že je to zbytečné, slušnost a formalitu splní i se známkou bez osobního setkání. Poznali, že po něm netoužím. A teď - tolik rád. Otevřel jsem namátkou první dopis, který normálně vyhazuji do koše ještě zalepený.

Oslava kulatých narozenin!
Zveme své přátelé a jejich přátelé na posezení s panem Glugerem.
Jste srdečně zváni!
Přijďte v devatenáct hodin, vemte s sebou úsměv a dobrou náladu.
Touto pozvánku prokažte se u vchodu
        p. Gluger
P.S: Marlipe, ukaž se u mě, rád bych tě viděl a zavzpomínal na ta krásná léta.

Zní to dobře, pomyslel si. Glugera neviděl od vysokoškolských studií. Je to pár let. Oblékne se a vyrazí.

II. část

A.

Irigna stála u vchodu poblíž dveří  a pohlížela na nově příchozí, tak i na ty, kteří už byli dávno v pokoji a srdečně se bavili. Působila nesmírně křehce, baletka z porcelánu byla proti ní nerozbitná figurína. Oči jí těkaly, ale na nikom nespočinula déle než pár nezbytných sekund. Vydávala se v hledání dál. Ještě dál. Do duší přítomných. Ale byl to asi velký pokus, přes fraky, krásné toalety dam a jejich silně nalíčené obličeje neviděla dál - jenom to, co zahlédl každý jiný návštěvník, to viděla i ona.
Ve svých vínových šatech bez hlubokého dekoltu, který jen zvýrazňoval vystouplé klíční kosti, ale ňadra měla schované, připadala si jak děvečka, která se do té společnosti nehodí. Černé střevíčky tu domnělou katastrofu potvrdily. Byly dávno ošoupané a po několik let uschované v krabici pod postelí, že proležely dobu, kdy byly moderní. Ukázala je světu pozdě.

C.

Vzal za kliku honosného domu porostlým nějakým blivajzem, který mohl spatřit jen na vilách bohatých lidí.
Odkašlal jsem si a už se ke mně hrnuli organizátoři. Gluger, jeho manželka. Srdečné úsměvy. Lichotky. Kde se tu prý beru, říkaji mi. A já na druhou stranu odpovídám, že jsem si takovou příležitost přeci nemohl nechat ujít. Někomu podal jsem láhev zabalenou v obyčejném papíře. Whisky, jak jinak. Ceremoniál skončil. Už jsem se chtěl otočit, ale zaujala mě postava poblíž vchodu. Dřepěla tam asi jako já. Pozoroval jsem ji, jak v bílé ručce žmoulá kapesník a nemůže se odhodlat (jako já), jestli odejít nebo se zamíchat do dobře bavící společnosti a mezi nimi se ztratit.
„Dáte si víno, slečno?“ otázal se vskutku originálně a ani jeho hlas nezaškobrtl, za což se chválil.
„Červené, děkuju.“
Marlip odešel, nechál Irignu úplně osamocenou. Když se vrátil, nabídl jí víno.
„Také znáte pana Glugera?“
„Ano, jistě.“
„Nechcete se jít projít ven?“
„Ráda.“

Otevřel dveře, nechal ji projít jako první a stoupali po schodech na zahradu k altánku. Oba se podívali k nebi. Hledali nahoře slova, útěchu už pro tak pošramocené ego. Zkažený večer.
Už trochu podlité oči vínem dívaly se všude kolem. Když se podívali zpříma, tak Marlip z ničeho nic řekl.
„Nenávidím to tu, tu houpačku a lidi, Glugera a jeho známé. Vy jste jim podobná, že?“
Chtěl se vyřvat, vyzpovídat, že není sám. Chtěl slyšet něco jiného, než čemu se mu dostalo.
„Možná jsem jim podobná. Ano, proč ne. Tak mi laskavě vysvětlete, proč tu jste. Musíte tu být? Musíte rušit krásný večer? Cožpak jste někdo tak veledůležitý, že mě můžete urážet, aniž byste mě znal?“
„Tss, všichni jsou stejní; tihle - dámy s naleštěnou pusou nad rtem a čerstvě oholenými pány. Je to k smíchu!“
„Já nestojím o vaše myšlenky, nechte si je!“
„Promiňte - - - víte, já jsem tu prvně a necítím se dobře. Nepatřím sem. Musel jsem se trochu vykřičet - už v těch dveřích jste mi přišla něčím sympatická, jak jste tam stala tak sama a opuštěná.“
„Také nevím nic o životě -“
„Jste tu jako já? Prvně a ještě k tomu náhodou?“
„Ne.“

Řekli si vše, co potřebovali. Už je jen spojovala nenávist k sobě samotným. Jak jsou stejní, podobní, ale přesto sami. Podívali se na sebe. Irigna odešla. Už teď by s tím mužem nevydržela.
Marlip se podíval nahoru ke hvězdám, jestli se mu nezjeví nějaký zázrak. Dal si ruku za krk a otočil se. Cestou si vzal nepozorovaně svůj kabát.
Povídal si se svými stěnami, dokud ho neuklimbaly jako jindy. Byl rád sám.

B.

Všichni v černém. Marlip opodál. Irigna stála v blízkosti Evany a pozorovala své střevíčky, jak se ještě nezměnily a už asi nikdy nebudou jako nové. Stred se opíral o Evanu a beze smutku naslouchal faráři, co měl proslov nad otevřeným hrobem. Dokázal, že ho George vydíral, že to byla sebeobrana, ale už nebyla tolik důležitá. Hlavně, že nepyká.
Když se měly do otevřeného hrobu házet symbolicky kytice, náhle všichni odešli. Kytice zůstaly vedle -. Třeba to bude příště vydařenější pohřeb.
Čtveřice, co odcházela, se přetrhala úplně. Nenávist ještě hlubší a ty mezery, které se už nespojí, nenaváží, se ještě víc zvětšily.
Už je nespojuje ani jeden střípek, hra skončila.