Prostě smůla

Muž přišel domů a unaveně se svalil do křesla. Dnešní den byl opravdu vyčerpávající. Po chvíli odpočívání ho napadlo se ještě pro jistotu podívat do diáře, jestli na nic nezapomněl. Nalistoval stránku s dnešním datumem – úplně na konci stránky, úplně dole, stála malým písmem naškrábaná poznámka: Konec. Muž se rozvzpomněl. No jo, málem bych zapomněl, pomyslel si s ulehčením a na tváři se mu rozhostil úsměv. S výrazem člověka unuděného k smrti se došoural do kuchyně, kde popadl těžkou stoličku a s hekáním ji odnesl do obýváku. Tak, to by bylo. Teď ještě ten provaz. Kde jen může být? Nervózně se rozhlížel po pokoji. No to je jedno, použiji i řemen. Pomalu si odepnul drahý kožený opasek, jednu stranu přivázal na těžký křišťálový lustr a na druhé udělal smyčku, kterou si přetáhl přes hlavu. A tak tam stál na stoličce s opaskem kolem krku a čekal. Ani nevěděl na co. Najednou se rozhodl, že to už stačí, sundal si smyčku z krku a pomalu zase slezl. Tohle není ono. Takhle ne. S námahou odnesl stoličku zpět do kuchyně a zase se vrátil do pohodlného křesla z drahé kůže. A opět přemýšlel. Náhle jej osvítila spásná myšlenka. Rychle přeběhl do koupelny a začal do vany napouštět teplou vodu. Zatímco se vana plnila, hledal na polici nějakou žiletku. Koupelna se pomalu plnila mlžným oparem. Muž dlaní otřel orosené zrcadlo a podíval se na svůj odraz. Musel se zasmát. Pak se pomalu svlékl a vlezl do vany, v ruce třímaje nalezenou žiletku. V prstech cítil její ledový chlad. Ležel ve vaně a sbíral odvahu, když v tom si všiml, jak nad vodu vystupuje jeho velké chlupaté břicho. Muž se trochu zastyděl. Přece nedopustí, aby ho našli takhle! Vylezl z vany a začal se otírat. Tohle taky nebude to pravé. Oblékl si jen košili a přešel do šatny, kde začal horlivě hledat ten nejlepší oblek. Za pět minut již seděl opět dole v křesle, oděn do elegantního černého obleku od armaniho, na ruce zlaté hodinky a z podpaží se mu linula vůně Hugo boss. A jedné ruce svíral otevřenou lahvičku s prášky. A v druhé sklenici s vodou. Nepřítomným pohledem se díval před sebe a sbíral odvahu. Už se mu do sebevraždy nechtělo tolik, jako když se vrátil domů z práce. Nakonec, když už byl skoro odhodlaný do sebe lahvičku s prášky obrátit, si uvědomil, že se nejspíš pozvrací, ještě než umře. Nechtěl si zničit drahý oblek, i když věděl, že jej již potřebovat nebude. Prostě mu připadalo nedůstojné takhle zneuctít slavného módního návrháře. Ne. Takhle to také nepůjde. Vypil sklenici s vodou a pak zpět zašrouboval lahvičku s prášky. Možná bude lepší to odložit na jindy, napadlo ho. Rezignovaně vstal z křesla aby prášky zase uklidil. Kuchyňská linka byla zbarvena do červena světlem zapadajícího slunce, které sem pronikalo velkým oknem. Napadlo ho, že se už dlouho neprocházel jen tak, při západu slunce, bez starostí, volně unášen proudem myšlenek. Ihned zatoužil po romantické procházce při břehu řeky, představil si, jak ptáčci krásně zpívají, mohutná vrba k němu sklání své dlouhé provazce větví aby si je mohl pohladit… Pán neváhal, oblékl si kabát a honem pospíchal ven. Vyšel na ulici a zamířil přes cestu k městskému parku. Pod prvním stromem uviděl zpívajícího slavíka a hned chtěl umět taky tak krásně zpívat. Bohužel ale neviděl drahé luxusní auto, které se řítilo ulicí přímo na něj. Jeho řidič seděl se zavřenými oči, vedle na sedadle spolujezdce ležela obálka s dopisem na rozloučenou. Auto doslova letělo přímo do náruče prvního stromu v parku. Řidič křečovitě svíral volant a nohou tlačil pedál plynu až na podlahu. Nejdříve ucítil celkem slabý náraz. Ten druhý, podstatně silnější, už necítil.