Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePotkal jsem debila z establišmentu
Autor
Igor_Indruch
Schoval jsem se za regál a upřel na možného debila veškerou svoji pozornost. Je to on? Není to on? Čím víc a upřeněji jsem na něho čuměl, tím míň jsem si byl jistej. Jeho rysy se mi jakoby rozostřovaly a slejvaly, až mi jeho podoba dočista zmizela. Stal se z něj muž bez tváře. Hm, tak to asi nebude debil z establišmentu, řek jsem si a chtěl si jít po svých, když tu mi to náhle docvaklo - je to jejich mimikry! Jak by mohl obyčejnej člověk takhle rozpliznout svoji podobu? Umím to snad já? Umí to snad někdo jiný, koho znám? Ne. Něco takového se určitě učej pouze debilové z establišmentu na těch svejch školeních. Nebo za tím účelem fasujou nějaký kapesní přístroj, který to umí. Přístroj, kterej ti začne vysílat nějaký vlny do mozku, abys neviděl, co vidět nemáš a viděl to, co voni chtěj abys viděl. Jeden takovej velkej mají tady nad městem na kopci. Ty malý, osobní, zřejmě slouží jen pro případ krajní nouze - když ten velkej selže nebo se někomu náhodu podaří odstínit signál. Ano, tak to bude! Jsem si někde stoup, kde na mě vlnění z toho velkýho vysílače nepůsobilo, takže jsem toho debila spatřil. To ale znamená, že debilové z establišmentu tu mezi náma choděj úplně volně, a nikdo z nás je za běžných okolností nevidí! A kdo ví kolik těch debilů vlastně je. Třeba na každýho člověka připadá jeden. Každej máme svýho a ten na nás dohlíží. Byl tohle ten můj?
Udělalo se mi lehce nevolno. Že nás maj debilové z establišmentu plně pod kontrolou, to ví dneska každý malý dítě. Všichni děláme, říkáme a myslíme si jenom to, co voni chtěj. Vlastně nemyslíme. To voni nám prostě dávaj do hlav to, co potřebujou a my to tam nosíme a podle toho se chováme. Jenomže jsem si to představoval tak, že debilové z establišmentu žijou někde mimo nás. Na nějakým rajským ostrově, nebo tak něco. My tady na ně sice makáme, ale jinak nám to tady víceméně patří. Je to náš svět. My máme svůj a debilové z establišmentu mají ten svůj. Teď jsem však pochopil, že nám nepatří nic. Všechno je jejich. Když jdu domů a těším se alespoň na chvilku toho soukromí, je to jen iluze. V patám mi totiž jde můj strážný debil z establišmentu. Tiše a nepozorovaně za mnou vklouzne do bytu, který jsem byl zvyklý považovat za svůj, svůj neviditelný kabát si položí vedle mého a jde se mnou do kuchyně, kde si bez skrupulí vytáhne z lednice lahváč a kus salámu a jí a popíjí pak vedle mě u stolu.
Když večer uléhám po bok své ženy, můj debil z establišmentu je tam taky. Když se s ženou miluji, debil ji zatím pigluje ze zadu. Ani když usnu nemám klid - samičí debil mé ženy si chce také přijít na své, a tak po mně v noci rajtuje až do rána bílého. Proto se ráno cítím ještě utahanější než večer.
Ale co teď? Bylo mi docela dobře, dokud jsem nechápal, jak se věci mají. Teď se však ve mně všechno bouří. Nechci, aby mě na každém kroku špicloval a vysával nějakej debil. Chci být svobodný, chci volně dýchat. Chci dělat, říkat a myslet si jen to, co já uznám za vhodné, a nechci, aby mi u toho nějaký debil asistoval. Co ale můžu dělat? Co zmůže člověk sám proti armádě debilů? Pocit bezmoci je tak frustrující… Nebylo by lepší ukončit svou existenci? Proč žít a nechat se trápit vědomím vlastní nesvobody? Nikdy už nenaleznu klid duše, pokud nebudu svobodný. A svobodný nebudu. Něco takového je nemožné. Stejně bych nevěděl, co se svou svobodou dělat. Nikdy jsem svobodný nebyl. Nevím, jaké to je. Bez těch správných impulsů bych se nejspíš nedokázal vůbec pro nic rozhodnout. Nejdřív bych zešílel a potom umřel žížní, protože bych nevěděl, kdy se mám napít, čeho a jak. Ano, půjdu, a zabiju se. To bude nejlepší. Vlastně ne - počkat! Udělám to jinak - půjdu domů (debila si vůbec nebudu všímat), vytáhnu z lednice lahváč (na zdraví, debile!), hezky se uvelebím v křesle a pustím si zesilovač vln. Vlny proniknou do mozku, hezky ho promasírují, vyperou a znova naplní tím správným obsahem. Ráno se probudím, a všechno bude jako dřív.