Běžné pracovní odpoledne

     Natřískaná šestadvacítka se hrabe do vinohradského kopce. Jedeme sotva krokem, čemuž se při takovém zatížení není co divit. Lidé křečovitě svírají každý svůj těžce vybojovaný kousek tyče. Řidič zoufale hypnotizuje ručičku tachometru a ze zpětného zrcátka ho probodávají oči vražedně tichého davu.

     Za ta léta jsem si už na podobné věci zvyknul a tak jen v duchu konstatuji, že je tady další běžné pracovní odpoledne.

     Moje vysoká a - no, říkejme tomu štíhlá - postava se tísní uprostřed, v kloubu trolejbusu. Je zde naštěstí i více místa na mé (nyní pečlivě zabalené) zavazadlo, které - měl bych si to přiznat -JE mírně neskladného tvaru, a které za to také sklízí nevybíravé pohledy okolních cestujících.

     Dívám se na hodinky... Ach jo! Už jsem tam skoro měl být. Už jsme aspoň...?

     ....příští zastávka. Vlčnovská. tarifní zóna. sto. jedna... mutuje hlas z reproduktoru. Hm. Tak ještě tři zastávky. No co, počkám si.

     V hloubi svého obnošeného hábitu zrovna přemýšlím, že vlastně asi celý lidský život je o čekání, když v tom jsem násilím vytržen z letargie.

     Nějaká postarší dáma si probíjí holí cestu ke dveřím. Jsme sice ještě daleko před zastávkou, ale znáte důchodce...

     "Zdovolil bys, mladíku?!!" Mám co dělat, abych uhnul holi. "A mohl by sis příště na veřejném prostranství sundat tu svou kapuci! A ještě s sebou ve špičce vozí takovéhle krámy, ta dnešní mládež...!" Trolejbus konečně zastavuje a tak je přívalu výčitek učiněna přítrž.

     Baba! Však na ni dřív nebo později taky dojde. Řekl bych, že v tomhle případě spíš dřív... Heh. Prý Mladíku. Kolik si myslí, že mi je?! Do OČÍ by se mi to URČITĚ říct neodvážila!

     Málokdy nechávám průchod emocím. Svou práci mám rád. Příliv zákazníků mám jistý, co bych v dnešní nestálé době chtěl víc. Bohužel nám ale není poskytován služební vůz, a tak se musím přepravovat hromadnou dopravou. Nechápu, proč zrovna u TOHOHLE zaměstnání... A když je po mně navíc požadována přesnost... Někdy bych... No prostě bych s tím někdy seknul!

     Ale to už jsem naštěstí mezitím na své cílové zastávce. Při výstupu jsem sice ještě jakýmsi hromotlukem natlačen do boku dveří, ale to už je holt úděl nás hubenějších. Hlavně že jsem venku!

     Prohlížím opatrně svoje příruční zavazadlo. Doufám, že mi neohli čepel! Kosa je to celkem nová.

     Adresu mám na papírku:

     Pan Churavý, Mikulovská 6.

     No, tak vzhůru za zákazníkem! Čekal už dost dlouho a jeho čas se přiblížil...