Cesta vůle - část pátá: 220

S nevolí odtrhl pohled od obrazovky a donutil se podívat na hodinky. Necelá čtvrt hodina. Stihnul by ještě jeden díl?

Ne, ani půlku. Škoda – začínalo to být zajímavé.

No nic, co se dá dělat. Ale mohl by stihnou jeden dva klipy. Ano, to stihne.

Spustil příslušný soubor a s nevalným zájmem sledoval podivné obrazy míhající se v rytmu j-popu. Když klip skončil, spustil druhý – namátkou vybraný. Pak vypnul přehrávač a podíval se na hodinky.

Sakra, měl jí před chvílí zavolat. No nic. Teď už je to jedno, teď už na to není čas.

Odpojil od počítače klávesnici a připojil k němu jinou, pro tuto příležitost speciálně upravenou. Ještě dnes ráno na ní pracoval, aby správně fungovala. Stačil jeden trojhmat – pravý Shift, 1 a 3 – a byl konec. Tak to bylo naplánováno a tak to taky bude. Neměl rád, když věci nevycházely tak, jak měly. Ale tentokrát vyjdou.

O to se postaral.

Naposledy se napil z půllitru čisté vody stojícího vedle monitoru. Pak se podíval na hodinky a spustil si em-pé-trojkový záznam své oblíbené rockové skladby; pro jistotu pomocí myši. Na monitoru vyvolal velké okno s hodinami a prsty rozložil na klávesnici.

Deset, devět, osm, sedm…

Z reproduktoru se do místnosti valila vlna decibelů způsobená klávesami hrajícími houpavou melodii refrénu.

Pravý malíček – Shift. Levý prsteníček - 1. Levý prostředníček - 3.  Jaká ironie. Třináctka prý nosí smůlu. Jak uhozené, že si vybral právě tuto kombinaci.

Podvědomě se nadechl a zmáčkl na klávesnici pověstné ‚číslo třináct‘.
Z pod dveří z pokoje se do kuchyně vedraly poslední tóny rockového hitu a slabý pach spáleniny.