Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seA další pracovní pohovor
Autor
cekanka_ucekana
O tuhle práci ale fakt stojím. Na pohovor se připravuji dva týdny. Studuji, píšu, přemýšlím, co a jak. A dneska nastal den D. Ve tři mám být na Žižkově. To je tak hoďka cesty. Nemůžu dospat, vstávám v osm, snídám, cvičím, koupu se, myju si hlavu, dělám si píling, krémuji se, tužím vlasy, líčím se, ať dělám co dělám, už v poledne jsem hotová. Pak sedím a tupě zírám z okna. Sněží. Ale ten sníh mi přijde těžký a rozmáchaný ještě ve vzduchu a na zemi je už vůbec břečka. Přijde mi teplo. A podle toho se taky rozhoduji o oblečení, vezmu si to nové triko a baloňák, baloňák mi sluší víc, než zimní kabát, ten je mi moc velký. Na baloňáku jsem sice loni odpárala knoflíky, protože jsem si koupila nové, krásnější a pak jsem zjistila, že jsou příliš velké do dírek, takže je od té doby bez knoflíků, ale zase jak je bez těch knoflíků už tak dlouho, tak se zacelily ty dírky po nitích. A stejně je lepší rozevlátý, i když, když není zapnutý, tak si na něj šlapu při nástupu do autobusu, musím si na to dávat pozor a vždycky si ho podržet. Další kámen úrazu je, že nevlastním kabelku. Nějak mi to nepřijde důležitá věc. Nosím věci po kapsách, dokud se nosí kabáty a pak mám baťůžek, což mi připomíná, že si musím koupit nový. Ale na baloňák si vzít batoh je nepatřičné a tak si inteligentně nakládám do kapes telefony, peněženku, občanský průkaz, průkaz VZP, klíče, kapesníky, cigarety a zapalovač. Papíry, které tam ponesu dám do těch desek se žlutými smajlíky, ať je vidět, že jsem veselá holka. Hotovo, můžu vyrazit. Taky už budou dvě. Jen vystrčím nos ze dveří domu, už je mi jasné, že jsem se místo pozorování rozmoklého sněhu měla raději mrknout na teploměr. Možná je totiž i mráz. Na baloňák by to nebylo ani v případě, že bych pod ním měla svetr. Ale protože vracet se je smůla, jdu statečně dál. Samozřejmě, že tu cestu přežiju, dovleču se sice do svého potenciálního příštího zaměstnání zmrzlá jako Scott s poníky, ale odhodlaná ten souboj vyhrát. Zmrzlý kovový knoflík zvonku tisknu jen velmi ztěžka zmrzlým prstem, ale tisknu, dveře bzučí, strkám do nich, tahám za ně, neotevírají se. Po chvíli mi dveře otevře velmi nepříjemný a velmi neochotný mladý muž a po cestě do schodů mi řekne, že jsem měla tlačit. „Tlačila jsem“, bráním se chabě „ale nešlo to!“. Podívá se na mě vyčítavě, tím pohledem mi říká: „No jo, jasně, co mi budeš vykládat, prostě neumíš otevírat dveře!“ a uvede mě do kanceláře. Usednu ztěžka do koženého křesla ve velmi dobře vytopené místnosti, kabát odmítám sundat a na otázku slečny asistentky, jestli si dám něco k pití vyhrknu: „Horkej čaj!“... Paní S. mi tiskne zmrzlou rukou a pronikavě mi hledí do očí. Začínám se potit. Cítím tři čůrky, jeden uprostřed čela a dva na spáncích. Přemýšlím, jak je nenápadně utřít. A tak strkám paní S. pod nos papíry s mnou vypracovanými návrhy a jakoby si upravuji vlasy. Jak mávnu rukama, začnou mi z kapes vypadávat telefony, peněženky a občanské průkazy. Sbírám je ze země, zatímco paní S. mluví o firmě. S hlavou pod stolem jsem to zčistajasna pochopila – tuhle práci nedostanu. Přesto jsem se ještě dokázala narovnat, nacpat posbírané věci zpátky do kapes a pak ještě chvíli dělat, jakože poslouchám monolog paní S., přiblble se při tom usmívat a usrkávat (nahlas) horký čaj. Tréma mě přešla až v metru, když jsem zjistila, že jedu opačným směrem a nastoupil revizor. V tu chvíli mě začala napadat řeč, kterou jsem měla paní S. přednést. Ta řeč, na kterou jsem se poctivě dva týdny připravovala... Pomalu rozmrzám. V mém zorném poli je kancelář, paní S. a desky s mými návrhy. Do kanceláře právě vchází asistentka s hrnkem čaje. Děkuji jí a usmívám se. Paní S. bere do ruky mé návrhy a já najednou vím, že tu práci zcela jistě dostanu. Vyjdu na ulici a volám kamarádce, ať staví na kafe. Přiřítím se k ní od autobusu a už ve dvěřích spustím: "Představ si to, to byl den, já se na to vykašlu. Víš, že tu práci fakt chci. Na ten pohovor jsem se připravovala dva týdny. Přemejšlela jsem, studovala, psala. A dneska den D. Nemohla jsem dospat....." ...pes jitrničku sežral.....