Podmanivá vůně

Podmanivá vůně:

Asi před rokem jsme koupili nové auto. První nové auto v rodině – no to je událost. A tak když zmizela taková ta charakteristická vůně nového interiéru, tak jsem si řekl: je čas i nadále reprezentovat-uvnitř nového auta to musí vonět.- koupím vonítko. A samozřejmě přece nebudu do nového auta dávat nějakou lacinou tretku – ale koupím pořádný, kvalitní kus, který vydrží – nejlíp 10let – bude vonět jako kombinace horské louky za letního dne, s šumícím borovým lesem (včetně zvuku), mořskou pláží i výběrem všech exotických i domácích květin – což je kombinace sama o sobě vražedná.

Tak jsem si nechal u každé benzínové pumpy předvést celou škálu vonítek – od tradičních stromečků (event. nahých dívek) až po nejrafinovanější výrobky, které snad i zpívají.

Konečně jsem si vybral: vůně podmanivá, ale osvěžující, cena přece jen přijatelná, doba vonění 90 dnů-se zárukou. Byl to jakýsi gel, který se měl postupně odpařovat, a vonět na celé kolo.

Nadšeně jsem ho samolepkou přilepil kousek od vývodu větráku pod nohama a kochal se, jakou koupi jsem to zas jednou uskutečnil. Vonítko skutečně splňovalo i mé nejtajnější přání a svět byl krásnej.

Druhý den jsem nastoupil do auta-pln očekávání dalších překrásných vonných chvilek, ještě s kusem včerejšího zážitku v nose. Zpočátku se ta vůně opravdu přihlásila, ale byla mnohem méně intenzívní než včera a byla jakási ztuchlá. Jako technika mě hned napadlo, že ta vrchní vrstva gelu jaksi zaschla a že by se měla rychleji odpařit, aby se ukázala zase ta čerstvá – svěží, která tak neodolatelně voní.

Větrák jsem nastavil na nejvyšší obrátky, ale jaké bylo zděšení – žádná osvěžující vůně – ale puch jak ze žumpy. Zaraženě jsem na půl nosu čuchal – stále v očekávání lepších chvilek po odpaření zaschlé vrstvy.

Nic takového se však nedělo. Puch stále pušel a já pomalu začínal nadávat – nejdřív na výrobce, pak na prodejce, nakonec na sebe (jak jsem naletěl) a v závěru na celý svět – protože se mi zhroutily všechny iluze o kapitalizmu a jeho mechanizmech. Začal jsem naštvaně přemýšlet, jakou televizi použiju k totálnímu znemožnění všech, kteří se podílejí na výrobě a distribuci tohoto šmejdu, jak to dám k soudu, sám vydám nějaký hanopis, který na vlastní náklady napíšu, vytisknu a dostanu mezi lidi – a smrad mě rozpaloval zvolna, ale jistě do běla. A jak jsem si to stále omílal a puch mě rozohňoval – nakonec jsem v afektu vonítko serval z palubky a mrštil jím z jedoucího automobilu hluboko do lesa.

Další překvapení se však dostavilo ihned: puch nejenže nepřestal, ale dokonce se ještě zvýraznil.

Po krátkém hledání jsem původce našel: byl na botě, krásně vmáčklý do vzorku podrážky.

Zřejmě ho ztratil nějaký pes při venčení…