Harry Potter popáté

                                          Harry Potter a Fénixův řád 

  Dva dny jsem strávil na škole čar a kouzel v Bradavicích, a že to nebylo jen tak ledajakých 48 hodin vám mohu potvrdit už na začátku mé recenze. Radost střídal žal, nespravedlnost střídala satisfakce a napětí střídalo…..napětí. Nečekané dějové zvraty zvracely děj se železnou pravidelností a celé vyprávění bylo zkrátka přesně takové jak se ke správnému Harry Potterovi sluší a patří.

   Startovní čára je opět v Zobí ulici a Harry jako obvykle musí snášet příkoří a nespravedlnosti, jakých se mu od jeho pěstounů Dursleyových dostává. A jako by Dursleyovi nestačili, v městečku se objevuje parta mozkomorů, kteří mají spadeno právě na mladého Pottera. Ten sice mozkomory pošle do patřičných mezí, ale celý incident natolik vyděsí Harryho kouzelnické přátele, že jej vezme pod svá ochranná křídla fénix. Tedy přesněji Fénixův řád – tajná organizace, jejímž cílem je všemožně bránit Voldemortovi a jeho nohsledům před ovládnutím světa. Je asi zbytečné dodávat, že hlavou Fénixova řádu je Harryho chůva Albus Brumbál.

    Po několika týdnech strávených v Londýně, kde je hlavní štáb řádu, odjede Harry a jeho kamarádi konečně do Bradavic. Tam je všechno při starém, a tak můžete počítat s již zaběhlým schématem: Harry, kterého nikdo nechápe a nikdo mu nevěří; nespravedlnosti, jakých se mu dostává od okolí ( tentokrát zejména v režii nové učitelky - sympaťačky Dolores Umbridgeové); další ze vzestupů lorda Voldemorta, kterému musí Harry zabránit atd. atd……všichni přece víme, o čem Harry Potter obvykle je a já vám nechci kazit požitek z četby.

   Není pochyb o tom, že Rowlingová je výborná vypravěčka. Příběh je veden skvělým způsobem a můžu vás ujistit, že JE to jedna z těch knížek, které vás chytnou a nepustí. Děj táhne pořád dopředu, protože v příběhu je neustále něco nového, na co se můžete těšit. Často jsem měl ale pocit, že si autorka vzala příliš velké sousto a výsledek pak nebyl zdaleka tak ohromující jak jste čekali. Příkladem je jedna z posledních kapitol – na deseti stránkách Brumbál velkohubě prohlašuje jak zdrcující má být informace, kterou se právě Harrymu chystá sdělit, přičemž na poslední stránce na něj vybafne něco tak zoufale předvídatelného, že jsem si do poslední chvíle nebyl jistý, jestli jsem pár listů nepřeskočil. Taky si myslím, že kdyby byla celá kniha o čtvrtinu kratší, nijak by jí to neuškodilo. Pasáže ve kterých figuroval Hagrid potom byly natolik ukecané, že mohly být vypuštěny úplně (nehledě k tomu, že na zbytek příběhu neměly absolutně žádný vliv)

   Od posledních dílů se ledacos změnilo. Už rozhodně nejde o dětskou knížku, jako první tři díly. Atmosféra je temná místy až morbidní, objevuje se tam určitá političnost (spory s ministerstvem), ale ty nejvýraznější změny zasáhly hlavní postavy. Harrymu už je patnáct a na jeho povaze to jde zatraceně poznat. Vesele randí se svou spolužačkou, cítí se svým okolím nepochopený a odmítá jakoukoli opozici. Věřte mi, jsou chvíle kdy se chová tak klackovitě, že vám z něj bude opravdu zle. I ostatní postavy jsou prokreslenější ( Harryho otec, Snape) a už zde nenajdete vyloženého klaďase ( ano, i Brumbál přestává být bohem)

Celkově se mi takový vývoj spíš zamlouvá, ale právě ústup od pohádkového modelu dobro X zlo, může v prostředí kouzelných Bradavic působit nepřirozeně. Jestli budou další díly ještě „realističtější“, mohlo by vše lehce sklouznout k trapné parodii.

   Co se mi na Fénixovu řádu opravdu nelíbilo, byl způsob, jakým J. Rowlingová nakládá s možnostmi, které jí téma dává. Jasně, jde o kouzelnický svět, a tak tam samozřejmě budou kouzla, ale problém je, že kouzla jsou úplně všude. Příklad: Harry se rozhodne doučovat spolužáky obranu před černou magií, ale nemá kde. Jako na zavolanou se vynoří skřítek Dobby a odhalí mu tzv. místnost nejvyšší potřeby. Prostě špeluňka v sedmém patře, která se zjeví každému kdo ji potřebuje ( samo, že s potřebným vybavením). Další případ - už na začátku si Rowlingová šikovně nachystá okřídlené koně, aby mohli na samotném konci knihy odnést Harryho, kterému chybí koště, do Londýna! Já nevím, ale od knížky takového věhlasu bych přece jen čekal trochu víc invence v místech, kdy se Harry dostane do úzkých. Naštěstí už to není tak moc tragické, jako třeba v druhém díle, který byl v podstatě jedna velká deus ex machina.

   Další věc, která mi vadila byly některé nelogičnosti, které se v příběhu objevily. Naprosto nejvíc bila do očí závěrečná bitva, ve které se Harry se svými kamarády postaví armádě smrtijedů. Považte, kouzelnická esa, jako třeba Lucius Malfoy a vrazi uprchlí z Azkabanu (mnozí skoro tak obávaní jako Voldemort) a polovinu z nich zastaví patnáctiletý student pomocí kouzla Mdloby na tebe…..nemám slov.

   Ještě slovíčko k překladu. Slyšel jsem, jak si spousta lidí pochvaluje překlad vlastních jmen v Harry Potterovi. Osobně mi překlad nevadil, ale potom co jsem se dostal k jménu Lenka Láskorádová, měním názor. Jak může někdo přeložit jméno z anglického originálu na Lenku, to nepochopím! Vždyť se to tam absolutně nehodí! Asi šlo o to zachovat nějakou slovní hříčku z angličtiny ( v češtině Lenka – Střelenka), ale přesto…..

   Nejlepší jsou ovšem případy, kdy se přeloží jen jméno a příjmení zůstane v originále (nebo opačně). Vznikají pak tvary jako Antonín Dolohov, nebo Kingsley Pastorek ( naprostá zvrácenost ).

   Taky jsem se už od prvního dílu moc nemohl smířit s výrazem famfrpál. Nemůžu si pomoct, ale vždy si pod tím představím spíš nějakou tělní tekutinu než sport. Zlatý anglický quidditch.

Je ale pravdou, že na výrazy si časem zvyknete a na konci už ani tolik nevadí. Jde spíše o subjektivní záležitost.

   Ve výsledku pátý díl Harryho Pottera hodnotím jako kvalitní titul. A když překousnete některé logické nedotaženosti, mírnou naivitu a občasnou afektovanost hlavního hrdiny, budete na něj rádi vzpomínat. Pro ty kdo jej ještě nečetli musím doporučit…..