Lidé

Od určité chvíle jsem začal pozorovat svět a chápat ho. Před tím jsem rozlišoval pouze dvě věci. Mne a to ostatní. Nedokázal jsem udržet myšlenku, ani si nic zapamatovat. Vše okolo pro mně bylo jednou stále se měnící věcí. Nevěděl jsem, že mimo mne a té blikající věci, ještě něco existuje. Nyní už vím, že nejsem na světě sám, ale přesto se okolo sebe dívám stejným pohledem jako na počátku. Jakoby jste se ponořili do vody a sledovali dění nad hladinou. Otevírá se vám tím jiný obzor, než ten, kterým každodenně sledujete své okolí.

Během mého života se o mne staralo mnoho lidí. No, staralo. Spíše si mně přehazovali jako horký brambor. Nikdo se mnou totiž nechtěl nic mít. Důvod jejich nelibosti vůči mně neznám nebo jsem ho asi ani nikdy nepochopil. Stačilo, aby se na mně jen podívali a já už z jejich tváří četl odpor, jakým ke mně přistupovali. Nebylo jejich povinností se o mně starat, tak proč by tak konali. Je válka a každý má vlastních problémů dost. Proto vyrůstám sám. Tábor je mým domovem, vojáci rodinou a válka obrovským zdrojem ponaučení a pochopení.

Táborem prochází bezpočet lidí. Znám je všechny. Ne, že bych si pamatoval jejich tváře či postavy. To mě nezajímá. Není to důležité. Každého totiž rozlišuji podle osobnosti. Stačí mi sebemenší pohyb, abych dotyčného poznal. Některé dokonce i vycítím. Těch je však velice málo. Jedná se o silné jedince. Nemyslím tím po fyzické stránce, ale po duševní. Jsou krásní a kolem sebe šíří mnoho energie. Jedním z nich je žena. Moc zvláštní žena. Každý v táboře jí miluje a ona se na oplátku miluje s nimi. Každý den čeká na muže, kteří přicházejí s hlubokými ranami. Laskavě je pohladí a zavede do svého stanu. Přicházející jsou ve většině případů zraněni na duši či mysli. Avšak všichni trpí stejnou ztrátou energie do života. Je pro ně jednodušší dojít do cizího stanu ženy než si vše ujasnit ve svém. Vůbec bych o tomto táboře řekl, že je postavený na hlavu. Lidé dělají vše obráceně než mají. Chtějí, co má ta krásná žena. Přitom to také vlastní. Asi si myslí, že druhý toho má víc a v lepší kvalitě. A tak každým dnem přicházejí do stanu té krásné ženy nový a nový muži a odcházejí s pocitem, že dostali, co potřebovali. Vždy to však zase ztratí a vrátí se.

            Velice rád chodím za touto ženou. Chudák ke mně cítí soucit a snaží se mi pomoci. Je sice v hloubi duše krásná, ale také trošku hloupá. Nad ničím se nerozmýšlí a jedná až příliš spontánně. Myslí si, že se odlišuji od ostatních, což mi podle jejích nabytých zkušeností může velice uškodit. Nechápe, že jsme rozdílní jen na povrchu, zatímco naše pravá já jsou ve všech žijících tvorech stejná. Ale je roztomilá, když píše do písku písmena svého jména a snaží se mě naučit psát. Vždy se přitom na ní dívám a směji se. Neví, že už to umím a znám tak její jméno - Rosalina. Není pravé, ale stydí se za sebe. Bláhově doufá, že pod cizím jménem skryje své hříchy. Neuvědomuje si, že už je dobrem odčinila a také bolestmi. Všechny ženy v táboře jsou totiž prostitutky. Jedna za to bere peníze, druhá jídlo, třetí postavení, čtvrtá ... , ale jediná Rosalina neměla na výběr a proto jí všichni nazývají děvkou tábora.

            Díky návštěvám Rosaliny jsem poznal dalšího velkého člověka. Všichni mu tu říkají Kapitán. Narodil se ve válce a na jméno jeho rodiče neměli čas. Vyrůstal sám a neměl lehký život. Avšak přes všechny zlé věci, které ho potkaly vyrostl ve velice citlivého muže. Jak absurdní a zároveň toliko typické pro toto místo.

            Mám kapitána rád. Svým způsobem mi zachránil život. Vojíni se mě tu všeobecně bojí. Při pohledu do mých očí vidí pravdivý odraz jejich zkroucené duše a taky nikdo neví, kde jsem se tu vzal. Děsí je to. Vlastně mě nemají ani za člověka, což mi vyhovuje. Všichni vojáci ztrácejí svou lidskost prvním zabitým, proto se nedivím, že jim připadám jiný než jsou oni. Avšak jednou, když slavili nějaký válečný triumf nebo spíše chlastem chtěli na sebe zapomenout, se rozhodli střílet po psech. Snad poprvé ve svém krátkém životě jsem byl naštvaný. V té chvíli jsem přál smrt těm rádoby lidem. Většina psů oné noci utekla a taky vojáci po požití alkoholu neměli moc dobrou mušku. Jen jedna fena byla uvázaná a byla tak lehkým terčem. Osvobodil jsem ji, čímž se pozornost jejich pistolí obrátila proti mně. Měli radost, že se konečně zbaví svědomí, které ve mně všichni viděli. Nebojím se smrti a nikdy bych před ní neutíkal. Byl by to marný úprk. Oni si však mysleli, že situaci plně nechápu nebo spíše, že absolutně nic nechápu, když jsem natolik odlišný. Nikdo ani kapitáni s generálem tomu nechtěli zabránit a že by si je nikdo nedovolil neposlechnout. Jen se dívali a toužili vidět krev. Mojí krev. Jediný Kapitán se mě zastal a poslal vojáky pro další bednu whisky. Od té doby za mně Kapitán cítí odpovědnost. Ne ze soucitu, ale on jediný mě doopravdy poznal. Ví, že každá ztráta je nahrazena ziskem. Že vnímám, co jiní nevidí ani neslyší. Že vím, na co jiní ani nepomyslí.

Strašně se trápí. Zamiloval se do Rosaliny. Nikdy jí to však neřekl. Přitom má každý den šanci. Po večerech ji vyučuje. Z každého jeho pohledu je cítit láska. Rosalina to však nevidí. Nebo to spíše nechce vidět. Příliš se topí ve svých bolestech. Raději se domněle zamilovává do nepravých mužů. Kolikráte jsem byl u toho, když chybovala. Byla si toho vždy vědoma, ale dále ponižovala sama sebe. Nikdy nevěřila, že by právě ona mohla mít skvělého muže. Obávala se, že ho zklame a tím ztratí nadobro kontrolu nad svým životem.

Noc, co noc usínají samy a pláčou jeden pro druhého. Noc, co noc vymýšlím, jak je spojit a tím každému pomoci z jejich bolestí. Noc, co noc na nic nepřicházím.

            Ráno tábor probudí smršť kulek a granátů. Všude zavládne chaos. Umírající vojáci padají na zem. Kapitán zvedá raněné a ošetřuje je. O pár kroků dále ho napodobuje Rosalina. Ve stejnou chvilku na sebe pohlédnou. Potřísněni lidskou krví se jeden na druhého pousmějí. Kapitán pochopí nepatrný pohyb tenkých Rosaliných úst. Ví, že dnes se jí může konečně vyznat. Uprostřed válečného pole zavaleného šrapnely a lidskými těly konečně vyraší láska tak dlouho držená v zemi.

Válečná vřava utichne. Nepřítel leží vedle nepřítele a zakrývá ho svých tělem. Živí i ti mrtví se dívají do nebe. Možná to bylo jen na chvilku, ale všichni najednou zvláštně vnímali svět. Neslyšeli nářky raněných, neviděli mrtvé ležící všude kolem, necítili kouř ani zápach zdechlin. Jen těžce vydechovali a zpytovali své svědomí. Uvědomili si své činy a nyní prosí o smilování. Ti šťastnější usnou na vždy. Ti druzí už nikdy nezavřou oči.

Uprostřed všeho neštěstí se objímá zamilovaná dvojice. Smějí se na mě a nabízejí mi ruku. Chtějí, abych šel s nimi. Netuší, že jsem s nimi stále a nikdy je neopustím.
Našli jeden druhého a já našel je...