Poslouchám se zatajeným dechem

-          neslyšíš nic?

Snad si jen čas trochu zdříml…

Už ani ticho před bouří

není slyšet…

Zaskočilo mě to.

Tak náhle.

To neslyšitelné ticho.

Slova zůstala v nás,

jen v nás

…a ve mně. Je ticho.

Procházím černou tmou

až k zapomnění

všech promarněných nadějí.

Je vůbec možné

osvobodit se od tíže hluku?

Ještě jednou chci

jen tak

utrhnout

kousíček ze slov,

jen malý kousek cesty

ještě projít…

Srdce jak vyplašené ptáče,

klopýtá po cestě

a strach ho žene

až k zakopnutí.

Zvláštní stav vyčerpání,

Ochabnutost

a hučení v uších,

umlklo náhle -

nastala první doba ticha…