Malířka

Malířka

I.

V Ostravě když jedete tramvají číslo dvanáct nebo sedmnáct a vystoupíte na zastávce Hotelový dům Hlubina, tak ani nemusíte přejít cestu a už na vás blikají světla Broadwaye, který každý večer honosněji než bary na Stodolní láká všechny, aby přišli a pili a bavili se.

Broadway prostě nepřehlédnete, i kdyby jste se sebevíc snažili. Nic nezáří ospalou Hrabůvkou více než právě to.

Čeho si ale skoro určitě nevšimnete, je malinký krámek, vlastně to je jakási garsonka; už už ji zapřáhnout jako poslední článek k cirkusu zklamaně odjíždějícímu z chudého ostravského města.

Stojí skoro na křižovatce odnepaměti, alespoň co já vím.

Sem tam mě zarazí, že tam ještě stále je, ale nikdy se o něm nikomu nezmíním, protože na něj okamžitě zapomenu.

Je na něm napsáno „Oprava deštníků“, ale i když o něm vím od doby, kdy mě maminka pustila jet samotnou tramvají, nikdy by mě nenapadlo dát tam opravit deštník, kdyby se mi náhodou pokazil.

Nikdy jsem nikoho neviděla, že by tam vstoupil nebo že by vyšel, je to skoro jako jeden ze stromů, které rostou u silnice a snaží se, aby měli lidé z hnusných sídlišť trošinku radost a pocit přírody, až na jeden fakt, že se vůbec nemění. Neroste, na jaře se neobléká, na podzim se nesvléká.

Sedím na nedaleké lavičce, v ruce náčrtník a druhou ho proškrtávám skicami lidí, kteří prochází kolem mě. Vnímám jejich obličeje, zkoumám, jak se mění stíny, a dýchám s nimi, s mými přáteli, kteří jsou jen složené obličeje lidí ulice, ale jako by žili svůj vlastní život.

Je to zvláštní, ale někdy s nimi i mluvím.

„Co tak na mě civíš?“ zeptá se mě nepřátelský ženský hlas, který mě vytrhl ze zamyšlení.

Asi jsem na chvíli zastavila a koukala se na tu garsonku, která prý opravuje deštníky, a ani si nevšimla té podivné postavy, která z ní vyšla.

Nevzmůžu se na slovo.

Postava to je dost vysoká, celá zahalena do černé. Dlouhý plášť bez rukávů a s kapucí, pod ním nějaké splývavé šaty. Tvář nemá namalovanou a přece nepůsobí přirozeně; není příliš hezká, přes oko se jí táhne nezahojený šrám, koutky rtů má povadlé, pleť hrozně bledou, pod úzkýma šedýma očima tmavé kruhy, jako kdyby celé dlouhé noci nespala.

Její reakce podle mě nebyla přiměřená, protože to ona civí na mě. Prohlíží si mne, jako by mě chtěla svým pohledem vtáhnout do sebe, vstřebat a vyplivnout; děsí mě to.

„Šla jste si spravit deštník?“ vyhrknu, když zjistím, že čeká na odpověď.

„Co je ti potom?!“ vyštěkne, prudce se otočí a rychlými kroky jde pryč.

Vlastně nejde.

Když se otáčela, její dlouhý plášť se jemně otřel o mou ruku. Jen na malinký okamžik, ale byl to velmi zvláštní okamžik.

Látka, která se mne dotýkala, vypadala od pohledu jako lehounké hedvábí, chladivé a příjemné.

Látka, která se mne dotýkala, pálila na kůži jako rozžhavený kus železa.

Vyjekla jsem bolestí a podvědomě si chytila ruku, když jsem padala k zemi.

Lidé, které jsem si vždy pozorně prohlížela, bez zájmu propluli kolem mne, zešedli jako v černobílém filmu.

Žena se znovu otočila a plášť se mne dotknul na tváři.

Z očí mi okamžitě vyhrkli slzy a žena se ušklíbla. Alespoň si myslím, že se ušklíbla, docela bych to od ní čekala.

„No tak dobře,“ řekla znechuceně, „pojď se mnou.“

Suchem rozpraskaná červená země mi připomněla takové ty reklamy na hydratační krémy.

Slunko pařilo, jako kdyby mělo zářit už jen pár minut a chtělo ze sebe vydat to nejlepší, a kolem dokola bylo tím jediným, co jsem mohla vidět. Už i ta nepříjemná žena v černém zmizela.

„Haló?“ chroptím nesměle. Nějak mě škrábe v krku a mám velkou žízeň.

Vítr se prohání všude kolem mě, zpívá mi, naráží do mě a nadzvedává mě.

Přijdu si lehká, lehoučká jako pírko, a stoupám k tomu strašlivému slunci, které mi otvírá náruč jako matka nebo hodná kmotřička z pohádky.

A zpěv větru se stává čím dál tím pronikavější.

Ležím na schodech paláce, je mi zima. Ten palác je oslnivě bílý, sálá z něj chlad. Nade mnou jsou v temně modru pověšeny malinké lucerničky, které zvoní a cinkají jako zvonečky a tichounce se na mě smějí.

Ohromná vysokánská vrata se otevírají a za nimi se objevuje Černota, snad ještě oslnivější než celý samotný palác. Odvracuji zrak, protože je na mě až příliš nejasná, než abych na ni mohla hledět.

Cítím, jak se začínám trhat, vidím kousky mé kůže, jak poletují temným modrem kol mne. Zvedám ruku, abych se na ni mohla podívat. Vypadá jako z papíru, pod kůží nic nemám.

A lucerničky nade mnou se stále usmívají.

Ležím na zemi v lese, přese mne pochodují armády mravenců. Jsou velicí, vlastně všechno okolo je veliké. Jeden mravenec se zastavil a podíval se na mne okem obrovským jako moje hlava.

Oči jsou okny do duše.

Mravenec má tisíce duší a všechny je má temné, jednoduché a temné.

Armáda se rozprchne a mého těla se ujímá pavouk.

Nese si mě do svého domečku, ale najednou se zastaví a jako by nevěděl, jak dál. Před námi se objevila nějaká obrovská noha.

Pavouk se otáčí a vrací se na místo, kde mě sebral, a potom jde celou cestu znovu. Domeček má dost daleko, vím, že jdeme dlouho.

Chci si s pavoukem povídat, ale on se mnou asi ne, protože mi neodpovídá. Tak se bavím sama se sebou.

Slyším povzdech.

Ležím na ulici, pár metrů ode mne už blikají světla Broadwaye a nade mnou se ční žena v černém.

Kolem jezdí auta, chodí lidé, ale nikdo nás nevidí.

Spatřím její oči a všechno kolem ještě více potemní. Padá na mě úzkost.

„Já to nechápu,“ říká, „proč zrovna ty? Malá hloupá holka. A říkala jsem, ať jdeš se mnou, na ty své pošetilosti budeš mít ještě dost času.“

Dotýká se mého čela a já cítím zase tu hroznou bolest.

„Maminko,“ pláču…

II.

Říkají jí malířka.

Je pátek lámající se v sobotu, Stodolní ulice žije.

Lucka s Pavlem vychází ze dveří a jeden druhého podpírá, protože rovně nedokáže ani jeden ujít ani pár kroků. Necítí, jaká je jim zima, jen se smějí a co chvíli se zastaví, aby se divoce políbili, mezitím jim ujíždí tramvaj.

To je nezajímá, žijí v tu chvíli jinde.

Lucku něco napadne a pošeptá to Pavlovi do ucha. Oba se tomu zasmějí a rozběhnou se opačným směrem, než měli původně v plánu; do temné uličky, která už tiše oddechuje.

Pavel si rychle sundává kabát a pokládá ho na zem, Lucka zkřehlými prsty rozepíná bundu, zips od riflí, knoflíky od trička. Má to dobře nacvičené, jinak by se v takovém stavu nesvlékla.

Celá rozjařená se vrhá na Pavla, ale ten leží nahý na svém kabátě a spí.

Něžně se mu položí na hruď a přitiskne se k němu.

Postava v myškově šedé stojí opodál, s papírem a uhlem a dělá rychlé tahy. Pracuje rychle, jako by na tom záležel život dvou nahých milenců.

Po chvilce sklapne desky a blíží se k nim, kleká na zem a něco jim šeptá do ucha. Dává přitom pozor, aby se jich nedotkla.

Nějakou dobu je pozoruje, sleduje jejich chvějící se víčka a lehounce na ně dýchne. Usměje se, snad trochu smutně, vstává, otáčí se a odchází.

Nikdo neví, kde vlastně bydlí, ale už pár let ji mohou vidět, jak se prochází ulicemi, na poli, v lese, u Ostravice nebo sedí na zastávce, na lavičce, na nádraží.

Vždycky je sama a vždycky si prohlíží, co nakreslila, hadřík v ruce, snaží se umazávat, hledá malinká místečka, která jí ještě zbývají, a tváří se ustaraně.

Malířka už dlouho tuší, že je konec.

Stále to odkládá, protože chtěla udělat hodně věcí, chtěla změnit svět… ale co vlastně udělala? Skončila ve svém malém městečku, do kterého si přísahala, že se už nevrátí, když zemřeli všichni, které znala a měla ráda.

Kdy to bylo?

Tehdy, na pohřbu malé Terezky?

Tehdy, když viděla Zinu, jak vykašlává krev a věděla, že jí neumí pomoci a že za pár měsíců zemře?

Tehdy… tehdy, když se naboural autobus malinkých dětí, ve kterém jela dcerunka od Tomáše, a ona mohla jenom přihlížet, protože je nemohla namalovat?

Žila už moc dlouho a viděla toho víc, než kolik by se poštěstilo obyčejnému člověku za celý život.

Ušklíbla se nad každým slovem té věty a každé si vduchu vrývala do paměti, jako by tím mohla čemukoliv pomoct.

III.

„Je to dar,“ řekla jí ta žena, když bolest pominula. „Dar i prokletí.“

Mlčela jsem, nechápavě.

„Máš talent, jen bys ho nedokázala využít, ne ve svém těle. Můžeš udělat velké věci…“

Pořád jsem mlčela. Ještě mi neuschly slzy, jak jsem plakala.

„Poznáš to sama, sama se povedeš. Budeš žít dlouho, déle, než jiní lidé, a poznáš mnohé, co jim je odepřeno. V dobrém i ve zlém. Tvá síla ti vše napoví, vše dostane svůj čas. Budeš mít tolik moci, kolik jsi jen schopna obsáhnout, a budeš s ní moci dělat vše, co uznáš za vhodné.

Nebudou pro tebe žádné hranice, slovo ‚nemožné‘ se stane prázdnou dutou frází. můžeš uskutečnit to, po čem jsi ve svém skrytu duše vždycky jen tajně snila.

Snila – snění je krásné, když víš, že je neuskutečnitelné. Může to být ale strašlivá zbraň, zbraň tvého podvědomí proti tobě.

Nenech se ovládnout sama sebou, mohlo by ti to přerůst přes hlavu.

Doufám, že jsi připravená.“

Pořád jsem mlčela a čekala, kdy přijde to „ale“. Vždycky je něco za něco, vždy musíte něco obětovat, i když si to třeba sami nevyvolíte.

Každé božstvo má svou svatyni a někdy si ani nevyvolíte, co budete klást na oltář.

„Musíš se totiž vzdát všeho, pro co jsi kdy žila. Celý tvůj život byl jen tichým sněním a ty se musíš probudit. Opustíš své rodiče, přátele, sebe a všechno, pro co jsi žila, v co si věřila a co bylo pro tebe smyslem života.

Vše smeteš ze stolu a já ti doporučuji usídlit se někde jinde než v tomto městečku, úplně nejlépe na druhé straně planety.

Nebudeš stárnout, alespoň ne fyzicky. A až dozraje čas, sama to poznáš, odejdeš, odejdeš do jiného světa, protože v tomto ti už nezbude žádný čas.

Potom najdeš dědice svého postu a řekneš mu to, co bude potřebovat.

Buď sbohem a nalož s tím, co ti bylo dáno, aby to naplnilo život.“

Potom zmizela a já byla sama, abych se mohla zrodit.

IV.

První roky byly těžké. Usídlila se v Brazílii, v jednom podkrovním bytu a sledovala život tiché uličky pod sebou. Zjistila, že se dokáže díky myšlenky přesídlit, kam jenom chce, stačilo si jen vybrat místo.

Koupila si proto velký školní atlas a cestovala tam, kde většinou jezdila jen prstem po mapě.

Prožila pár přechodných románků s temperamentními Brazilci, aby zapomněla na své blízké, ale nedalo jí to, a vždycky o Vánocích navštívila ty, kteří ji kdysi milovali a které ona milovala stále.

Sledovala je oknem, zpovzdálí, jak sedí u štědrovečerního stolu a polykají kapra, usmívají se a jsou šťastni.

Ona plakala.

Rok za rokem si dělala obrázek o tom, co se s jednotlivými lidičkami změnilo. Pro ni byl rok ničím, mrknutí oka. Pro ně to byla velká část života, plná vzpomínek.

Věděla, že pro ně musí zůstat mrtvá, že jen oni žijí pro ni.

Pomáhala lidem, v tom nalezla svůj život.

Byla Malířkou a kreslila lidi, kteří by mohli potřebovat pomoci, a potom jim jen vdechla kousek svého žití, život postav, které nakreslila, a oni se zachránili. Všechno skončilo dobře.

Všechno ne.

Dokázala pomoci jen některým a nemohla pomáhat stále, její papíry nebyly nekonečné.

Ta žena měla pravdu, slovo „nemožné“ jí ani nepřišlo na mysl, ale bylo to díky starostem, které měla, starostem za celou zeměkouli, takže na nic jiného neměla ani pomyšlení.

Po prvních pár letech, přestala sledovat, jak dlouho už „žije“, protože se přestala vracet na Vánoce domů. Domů. To slovo jí znělo smutně, když ho náhodou slyšela někoho vyslovit. Něco jí to mlhavě připomínalo, jen si nemohla vzpomenout co.

Potom se vrátila zpátky, zpátky do Ostravy a jediné, co zůstalo nezměněno, byla garsonka s nečitelným nápisem „Oprava deštníků“.

Tam zůstala a rozhodla se, že využije pár volných místeček, která jí ještě zbývala, aby pomohla lidem ve městě, kde strávila ty nejkrásnější okamžiky svého snění.

I když to snění bylo nejspíše šťastnějším než život sám. Byla mladinká, byla hloupá, byla překrásně naivní a byla šťastná.

Neměla tolik vrásek starostí, které tak nějak neladily tváři devatenáctileté dívenky.

Zešedla a přijala jméno Malířka; věci, které ještě nějakou dobu po svém „narození“ schovávala, později důkladně zničila, aby jí nic nepřipomínalo, jak

…jak si byla podobná s Martinou, s tou vrásčitou stařenkou.

…jak k ní vzhlížel malinký Honzíček, který měl v nedožitých čtyřiceti smrtelnou autonehodu.

…jak vypadal Jirka, jehož popel byl rozprášen na louce, ze které se stala průmyslová zóna.

…jak voněla její první růžička, kterou dostala z lásky.

Netušila, proč si na to vzpomíná teď, když jejich životy byly s tím jejím bezvýznamnou chvilkou, proč přemýšlí nad svým prokletím, proč lituje, že nemohla obyčejně zestárnou s člověkem, kterého miluje, proč si ještě váží lidského života, tak pomíjivého! proč ji stále nezevšedněl západ slunce, proč jí udělá radost úsměv neznámého člověka, který náhodou projde kolem ní, i když může vidět, jak ten člověk skončí, jen si chvilku počká, malou chvilinku, nepatrnou…

V.

Počká na toho, kdo jí podá lodní lístek do neznáma, do nového světa, a potom řekne tiché sbohem všem, kteří ji už nemohou slyšet.

Je čas jít.