Ze života...

"To je život" řekl jsem si možná až moc posmutněle a vůbec mě přitom nenapadlo, že milióny lidí jsou na tom daleko hůř než já, protože mají velký hlad, který já nemám, protože jsem před chvílí posvačil kus chleba s krvavou tlačenkou ze zabíjačky, co jí pořádala moje babička ve své venkovské usedlosti a ta leží zhruba dvanáct kilometrů od města, kde bydlím já, takže jsem musel jet autem, protože pěšky to trvá dlouho, vlaky tam nejezdí a v autobusech se mi dělá velmi špatně, jelikož je tam většinou pěkně vydejcháno, z čehož se mi točí hlava a pomohlo by, kdybych si sedl, ale nikdo mě nikdy sednout nepustil, takže jezdím autem, které jsem zdědil po svém prastrýci, co jsem ho měl moc rád, protože když jsem byl dítě, dával mi vždy strašně dobré bonbony, jež jsem jinde cumlat nemohl, protože byly prastrýcovi výroby a prodával je ve své cukrárně, která je v levém horním rohu našeho jediného náměstí, které se mi tuze líbí, protože je takové starobylé a hlavně na podzim vzbuzuje perfektní úzkost a depresi, což je dobré pro tvoření a to mě pak napadne ledacos, jako například tato věc, která přesně takto vznikla a o níž mě napadlo, zda-li není tak trochu stupidní, ale hned jsem se uklidnil, protože mi došlo, že to bych musel být stupidní i já, což dle mého názoru nepřipadá v úvahu, ačkoliv četl jsem někde článek, že lidé, kteří se stávají blázny, si toho leckdy ani nevšimnou, což mě naopak opět trochu znervóznilo, než jsem si vzpomněl, že to bylo napsáno v nějakém bulváru, kterému se nedá věřit, stejně jako ostatním bulvárům a já se již podruhé uklidnil, což není na druhou stranu vůbec nic pozitivního, protože jak jsem se uklidnil, zmizela ta perfektní deprese a úzkost, při které se mi tak dobře tvoří a mě to začalo štvát, protože jsem chtěl, aby to bylo o něco delší, takže jsem stále více propadal beznaději a napadlo mě, jestli bych třeba neměl zemřít, ale nevěděl jsem to úplně jistě, proto jsem se rozhodl, že to ponechám náhodě, zajdu do města, koupím si metr a půl dlouhý provaz a po cestě zpět budu přemýšlet o tom, zda-li mě již docela ztrouchnivělý trám na půdě unese a slibovat si, že jestli ano, určitě zase zajdu na náměstí, nějak navážu a tuto věc ještě určitě dopíšu....