Sama proti štěstí

Vběhla do chatrče a prudce za sebou zabouhla dveře. Opřela se o ně, jako kdyby snad její pronásledovatelé byli hned za ní. Aspoň tolik štěstí dnes v noci měla, že tohle nebyla pravda. Ale věděla, že přijdou a že to dlouho nebude trvat.

***

Dnešek opravdu nepatřil mezi její šťastné dny. Už když vcházela do hospody na rozcestí, kam dnes doputovala, tak cítila mrazení v zádech. To ji zatím nikdy nezklamalo.

Společnost, ve které se ocitla, jí nebyla ani trochu sympatická. Sice se na dřevených lavicích v rohu krčili místní usedlíci, ale veškerou pozornost na sebe strhávala banda chlápků, kteří nevypadali příliš mírumilovně. A taky se podle toho chovali.

Hospodský je obsluhoval se strachem v očích a jejich urážkám se nedokázal postavit. Inu, strach o vlastní život je větší než strach o vlastní podnik.

Obzvlášť jeden z jeho hlučných hostů vynikal nad ostatní. Nebyl nejmladší, jeho vráskami pokrytá tvář prozrazovala lecos o jeho věku a způsobu života. Podle chování ostatní členů skupinky bylo vidět, že má mezi nimi respekt.

Jejich oči se setkali hned po té, co za sebou zavřela dveře do hospody.

"Pojď za námi, maličká!" ozval se. Jejím uším to neznělo jako přátelský pozdrav na uvítanou.

Pokusila se ho ignorovat. Doufala, že na ni rychle zapomene a sama se ukryje někam do bezpečí některého z tmavých rohů místnosti.

"Ty mě neslyšíš?"

Tentokrát se nedalo nic dělat a musela odpovedět: "Promiň, ale dnes chci být sama."

Obrátila se na hospodského a objednala si teplou polévku s chlebem. Měla po cestě hlad a zahřát se před tím, než někde najde nocleh nebyl vůbec špatný nápad. Hospodský se uctivě uklonil a mířil si to do kuchyně, aby ohlásil novou objednávku.

"Sama? Měla by jsi se s námi pobavit! Nebudeš se nudit, na to se spolehni!" pokračoval její nový známý.

"Díky za nabídku, ale opravdu dnes nemám náladu. Jsem unavená a chci se jen najíst." odpověděla.

Cosi si zabručel pod vousy a přiklonil se ke kumpánovi, který seděl nejblíž. Podle všeho se o  něčem se radili a ona doufala, že předmětem jejich hovoru nebude její osoba. Avšak moc tomu nevěřila. Nestalo se jí poprvé, že vzbudila nechtěnou pozornost.

Sedla si k volnému stolu v rohu blízko okna do dvora, ignoroval ruch v hospodě a úspěšně se  zabrala do svých myšlenek. Z nich ji vytrhnul až rychlý pohyb, který zaregistrovala koutkem oka. Její známý právě vytáhl svůj nůž a bodl hospodského do břicha. Chudák, ani nestačil vykřiknout a jí bylo jasné, že dnes teplá večeře, natož klid, nebude.

"Kočičko, dnes se spolu pobavíme a tenhle tlusťoch nám v tom nebude překážet!" vykřikl, "Dnes bude tě budou bavit Ryok a jeho kamarádi!"

Místní se vyřítili z hospody rychlostí rychlého koně a tak zůstala sama proti čtyřem statným zbojníkům. S pomocí hospodského, který již tuhnul na dřevěnné podlaze, se počítat nedalo. Musela se spolehnout sama na sebe.

Vůbec neměla náladu se pobavit ani s jedním ze zbylých živých v místnosti. Ale oni to nebrali na vědomí. Nepřestávali se smát, významně si pohrávali se svými noži a začali se pomalu přemisťovat k ní.

Věděla, že jestli se rychle nerozhodne, co udělat, tak si zdravou kůži nezachrání. Bude ráda, když to přežije. A pokud dojde k nejhoršímu, tak ještě některému z nich zplodí parchanta. Podobných příběhů už slyšela.

Vyrazila ke dveřím, ale to už byl v pohybu i chlápek, který k ní byl nejblíž. Prosmýkla se kolem něj, ale nebyla dostatečně rychlá a on jí stačil podrazit nohu. Naštěstí její tělo letělo přímo tam, kam chtěla. Ke dveřím.

Zbojníci se nepřestávali smát a zdálo se, že její akrobatická kreace je ještě více pobavila. Měla toho všeho už dost. Chtěla být pryč.

Postavila se rychle na nohy a otočila se čelem k nim. Chlápek, který ji podrazil, se na ni zblízka zazubil. Cítila, jak mu páchne z pusy.

"Tak ty jsi nám chtěla utéct, jo?"

Měla co dělat, aby se z toho smradu nepozvracela, ale našla v sobě dost síly, aby dávení potlačila. Místo toho mu plivla do obličeje.

Odvedla tak jeho pozornost po dobu, co si utíral zalepené oči a šáhla si na záda za opasek. Poděkovala v duchu všem bohům a uchopila do ruky nůž, který tam i přes její pád stále byl.

Jeho oči se zableskly nenávistí a z úst se mu vydralo smradlavé: "Ty malá štětko, co myslíš, že děláš?!"

"Tohle!" vykřikla a vrazila mu nůž do oka, které ještě před chvílí bylo plné jejích slin.

Oko povolilo a ona dostala spršku oční kapaliny. Tu následovala krev umírajícího. Zbojník se rychle kácel na zem. Jeho kumpány tento průběh překvapil a jejich smích utihl. Vše v hospodě se na okamžik zastavilo a ztichlo.

Trvalo to jen zlomek vteřiny, ale jí se zdálo, že uběhla snad celá věčnost. Naštěstí se vzpamatovala jako první. Otočila se, otevřela dveře a vyběhla do tmy.

"Ty děvko, počkej až tě dostaneme!" slyšela z hospody. Poslední slova však už pomalu přehlušil dusot nohou zbylých tří členů bandy, kteří se hrnuli ven.

Celodenní déšť měl na svědomí rozbahněnou půdu a tak se jí dařilo utíkat rychleji, než jejím těžším pronásledovatelům. Utíkala nejkratší cestou do lesa, kde viděla cestou do hospody opuštěnou boudu. To bylo jediné místo, o kterém si v té chvíli myslela, že by to mohla být její skrýš.

Zrádné bahno občas přemohlo její smysl pro rovnováhu a tak se v něm stačila vyválet. Ale nikdy se na zemi nezdržovala příliš dlouho a rychle se zvedla a pokračovala v běhu.

Slyšela za zády výkřiky jejích pronásledovatelů, ale zdálo se jí,  že přicházejí ze stále větší dálky. Trochu ji to uklidnilo, ale rozhodně kvůli tomu nezpomalila. Věděla, že to, že je tma a ti muži nemají oheň jí hraje do karet. A že tuhle šanci, kterou dostala, musí využít.

Z běhu ji začalo bodat v boku. Všudypřítomná voda a bahno jí také ztěžovaly útěk, ale nevzdávala to. Věděla, že tu boudu musí spatřit za několik málo minut. Schová se tam. To bylo to jediné, na co byla schopná myslet.

Konečně. Támhle je. Schovaná pod větvemi stromů. Už jen pár kroků do bezpečí.

***

Stála tam dlouho.

Její oči si mezitím přivykly na šero, tak se rozhlédla okolo sebe. Tahle chatrč nebyla opuštěná. Někdo tady v poslední době bydlel. Zvenku nebylo kromě deště slyšet žádné zvuky a tak popošla ode dveří a porozhlédla se po vybavení místnosti.

V rohu na podlaze bylo několik kůží a místo vypadalo, jako kdyby sloužilo jako improvizovaná postel. Podle množství to zřejmě nebylo lůžko pro jednoho.

Všimla, že v místnosti je okno a tak popošla směrem k němu. Na stole, který stál pod oknem nebylo nic, kromě pár drobků, které ucítila, když na něj položila ruku.

V tom to zaslechla.

"Jestli ji někdy potkám, tak ji stáhnu zaživa z kůže, mrchu jednu! Zaplatí za Kleona! A bude jí to sakramentsky bolet!"

***

Tolik štěstí zas ten večer neměla.