Jouza a valuty

Prologue : Great Expectations

   Jak každý ví - bez peněz do ciziny nelez. A platí to i pro cizinu tak blízkou, jakou se jeví být země našich družných slovanských bratov tábořících mezi Hodonínem a Užhorodem.

   Jasné oko protřelého cestovatele se nejprve vypoulilo na webovou stránku nejvýhodnějších nákupních kursů tuzemských bank. Ejhle ! Banka UNION odírá nebohé klienty nejméně (nebo je v krachu a už jim je to fuk) a nabízí nejvýhodnější kurs CZ-SK. S vychytralým výrazem vypínám PC a v duchu žmoulám uspořené bankovky ....

Part I. - Door Crash

   Následující den jsem vyšetřil hodinku ve svém nabitém programu a vyrazil směnit těžce vydělané peníze za měkčí valutu - moc jich měkčích nad tu naši v širé Evropě není.

   Cesta k bankomatu proběhla zcela bez zajímavosti, ostražité oko obhlédlo terén kol dokol, pevná ruka vyťukala PIN kód a již tu máme novotou svítící oběživo. To vzápětí mizí z dohledu do úkrytu vepřovicové portmonky.

   Jisté kroky míří k blízké pobočce bankovního ústavu. Ještě pár bujarých skoků po několika schodech vzhůru a ruka chtivě mačká madlo prosklených dveří. Následující rána je způsobena setrvačností těla narazivšího na zjevně zamčené dveře. Nechápavé oko zavalité ostrahy expozitury s nevolí zaostří na rozplácnutého potencionálního klienta a obušek stroze zamíří k veliké ceduli v průčelí vchodu : "Pro nemoc mimořádně dnes od 13 do 14 zavřeno".

Letmý pohled otřesené osoby na POBĚDy na její nalomené ruce stále vpletené do ozdobné kliky bankovní pobočky prozradí přesný čas kolize - 13:01 .

Part II. - Born To Walk

   Následuje vynucená hodinová procházka po důvěrně známém městě zakončená úprkem (neúspěšným) před náhlou místní přeháňkou. Čas se vleče jako raněná mula, ale vše má svůj konec.

   Ve 13:59 již jistím "pole position" před skleněnými dveřmi, na kterých jako by se stále matně rýsoval obtisknutý obraz mé udivené tváře. Slouha za dveřmi ještě minutku pro lepší pocit klienta přidává - v 14:01 cvakne zámek a já důstojným krokem vnáším prosperitu do tohoto ospalého hnízda.

   Ale co to ? Nejen, že se ke mně nikdo nehrne, chtěje mě zbavit nejprve peněz a pak i iluzí. V místě - krom kosmaté postavy ostrahy připomínající Freda Flinstonea v uniformě nikdo není ! Mysl v mžiku promýšlí eventuality :

1. nemoc byla Ebola a schvátila již veškeré osazenstvo nebohé expozitury krom zjevně na vše imunního neandrtálce z ostrahy.

2. Všichni již pochopili marnost své práce, vybrali pokladnu a zanechavše zde pouze k ničemu se nehodícího jedince, již svůj podíl roztáčejí v blízké putyce nevalné pověsti "U Kapitána".

 3. ..... již jsem nedomyslel.

Fred otevřel svá dentistu nepoznavší ústa a zahuhlal mým směrem : "Potřebujete něco ?" 

Svatá slova !!! No baže !! Nebo nabyl snad Barneyho přítel dojmu, že bez toho abych ho vícekrát odpoledne viděl in natura propadnu nezměrné trudnomyslnosti ? Není tomu tak. Stočil jsem trup k tomu dobrému muži a ujistil ho, že tedy skutečně něco potřebuji. A to směnárnu. Jeho pohledem kmitlo něco, čemu se v lehké literatuře říká záblesk pobavení.

"Stojíte u ní," pronesl temným hlasem a chystal se zbortit náš slibně se vyvíjející vztah svým odchodem do kukaně pro uniformy. Zadržel jsem jej mocným hlasem, kterým jsem jej ujistil, že nápis SMĚNÁRNA jako vrata se mi přehlédnout nepodařilo, leč zda čeká, že si valuty naberu do kapes sám a zda je to tu běžná praxe - tedy klientská samoobsluha.

"Příde hned," ucedil s eastwoodovským úšklebkem a jsem si jist, že kdyby žvýkal tabák, opovržlivě by jej odplivl mým směrem.

   Kde se vzala, tu se vzala. Náhle tu byla - ONA. Krásná obsluha směnárny. Můj zbožňující zrak se zabodl v její netečný - tento anděl mě zbaví mých pozemských strastí a zanedlouho budu bohatší o cizí měnu opouštět tento nehostinný prostor. A zůstane mi jen vzpomínka na Krásku a Netvora.

"Přejete si ?" zaznělo mým sluchům co chóry nebeské. Lehce se třesoucím zrakem jsem předestřel svoji žádost. Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat a je šokující.

"Ale my nemáme slovenské koruny". Nymfa se netrpělivě zahledí na své pěstěné nehty a zpět do mé tváře zatracence.

"A nikdy jsme je neměli". Zní konečný ortel. Mé nepřesvědčivé blekotání o netu a kursech odbývá již vzdalující se hlas replikami ve smyslu, že tohle se jí skutečně netýká. Můj lehce zvýšený hlas vytahuje pleistocéního tvora z jeho jeskyňky a já koutkem oka zřím Freda a slyším jeho chtivé funění - asi pouze rozmýšlí místo, kde mi bude jeho obušek nejlépe slušet. Paradoxně mě zachraňuje vracející se slečna jíž se buďto zželelo mého tragického výrazu, a nebo jí vzal chuť k jídlu přibližující se mastodont.

"Zkuste směnárny, tam nakoupíte bez poplatku a ještě vyděláte," dí protřele a zkušeně mhouří umělou řasu. Zamumlám pozdrav a již se pokořen a zmaten řítím po schodech z tohoto domu bolesti a zmaru. Čerstvý vzduch potřebuji víc než kdy jindy. A zvolna nabývám dojmu, že den bude ještě velmi dlouhý ...