Když a nic a všechno...

Když zněly zvony zvrácenosti zvuky pekla
a jejich srdce plná zloby rozkmitala čas,
když naděje se v uzardění pravdy zřekla
a úmyslně uzamknula sémě strachu v nás.
Když zrno vzešlo, prorostlo nám útrobami
- změnilo se v hrůzu,
člověk potom povýšeně, jaspis mezi drahokamy,
přehlížel tu lůzu.

A co je lůza? Co je člověk? Co jsou jeho city?
Když svědomí potlačíme, ubijeme argumenty,
nejsme vůbec nic; a všechno! Jako prázdné byty,
v nichž žijeme v osamění, přemrštěné alimenty,
jež vyžaduje závist - děvka prokletá!
Když vztáhne ruce, kolem hrdla oprátka se svírá,
a my, uplaceni nezájmem, stoletá
hra ignorance dokonale hraje se, prach se stírá
z těla, když prošátráme hlubiny,
zjistíme, že bez chybičky jest
- přec zkrvavené bubliny
kanou z plic. Ruka v pěst
zaťatá nezmůže v porovnání s ničím
nic! Když nelogická logika
zmizí v nedohlednu, pevným tyčím
nesrovná se nůž, svým cílem dotýká
se duše, a srdce, a bublin krve.
Když vzplane vztekem, když udeří,
když přemění se v odplatu, prve
se zjizví, pak zas a opět.
Bez citů a bez myšlení neuvěří v rozpolcení,
nebo nevěřilo?! Když nutno strpět
náznak nejistoty, bezvýchodně schizofrenní
- jak báseň když píše se.
Proč a jak? Myšlení? Vztek? Zloba?
Ale kdež, ni náznak! Nic!
Když něco říkám, nenávidím, doba
špatnosti či špatná doba? Víc
lásky, míň zloby, ubrat smutek!
Když do života někdo mluví
nejde o zlo, spíše dobrý skutek.
Když se jinak nedomluví
s Bohem, Satanem, Mnou,
hrozí smrt či život či černo,
a přiznejme si, procházení tmou
sám a s "když" není zrovna terno...

---