Kouzelná modrá květinka

Koukám se do vitríny květinářství.

Alenka chce totiž nějakou kytičku, tak jí hold musím nějakou koupit. Když jsem se zeptal jakou, tak se jen roztomile usmála, zamrkala dlouhými řasami a něžně řekla, ať ji prý překvapím.

Tak ji tedy překvapím.

Alenka je… velmi hezká dívenka, která má krásné kamarádky, a tak by čekala, že i ona bude pro okolí krásná a obletovaná. Žel, není. Je drobounká a velmi se hrbí, takže její drobná ňadra nejsou pastvou pro oči okolí. Má silnější stehna, což ji hrozně trápí, to jde na ní vidět, když se člověk trochu víc o ni zajímá.

A to já dělám; učarovaly mě totiž její oči, dvě krásné pomněnky, s trochu naivním, ale velmi živým pohledem.

Tím pohledem se často dívá do dáli, protože nemá tolik ctitelů jako její krásné kamarádky a je často sama, i když se snaží nebýt.

Přesto všechno má nosík trošku nahoru, Alenka moje, a tak chvíli trvalo, než svolila, abych ji mohl držet za ruku a líbat její rty. Nejspíš je se mnou jen ze zoufalství, aby taky konečně někoho měla.

Tohle všechno vím, ale stejně mi to nedá.

Tak stojím před květinářstvím a hádám, jaké květiny má asi ráda. Nechtěla mi toho o sobě moc říct; asi se chce dělat záhadnou.

Co jsem z ní vytáhl, že miluje modrou barvu, tak se dívám po roztodivných modrých květinách.

Modrá růže? Modrý tulipán?

Ne, ne, ty mi přijdou příliš přeumělkované, moc umělé; ne pro Alenku.

„Přál byste si?“ nedá to prodavačce a vyleze ze svého krámečku. Možná si myslí, že ji chci vykrást, že chci uloupit všechny její květiny. Její květiny – nejdůležitější a nejkrásnější věci světa. Jak zvláštní ta lidská různorodost…

„Nějakou modrou květinku,“ řeknu k její nelibosti. Určitě si nepředstavovala, že k ní přijde nějaký barbar, který neumí celý její poklad pojmenovat. V pohledu jejích očí vzrůstá podezření.

„Jakou modrou kytičku? Růže, tulipány, hyacinty, šeříky… je jich spousty, pane, musíte říct, který druh chcete.“

„Chtěl bych… nějakou skromnou, něžnou.“

„Něžnou… ty hyacinty, chtěl byste?“ ukazuje na jeden malý květináček.

„Ne, ty ne, děkuji. Asi nemáte, co hledám, nashledanou.“

Opouštím ji v pozici otevřených vrat.

Procházím se tak nazdařbůh a pořád přemýšlím, jaká květina by byla ta pravá.

A jak už to tak většinou bývá, tak právě ve chvíli, kdy by to skoro vzdal i ten nejzarytější zamilovaný romantik, jsem zakopl a upadl.

Pěkně jsem si přitom odřel bradu, ale to nebylo důležité.

Přede mnou rostla nenápadná modrá květinka.

Začenichala a pak se ode mne trochu odvrátila.

Trochu jsem zatřepal hlavou a nevěřícně se na ni koukal, jak vytahuje kořeny ze země a rozčileně pochoduje přímo před mým nosem.

„Vzbudil jsi mě, víš ty to vůbec?!“ vypískla a vydechla na mě jemňoučkou vůni.

„Co prosím?“

„No říkám, že jsi mě vzbudil. To nemáš ani trochu slušného vychování, aby ses alespoň omluvil?“

„Promiň za mou neomalenost. Tedy promiň, květinko.“

„No dobře, to by šlo. A co si mě tak prohlížíš? Snad si mě nechceš utrhnout?“

„No já…“

Modrá kytička s povzdychla. „Já to věděla. Jenom si tu tak spokojeně rostu, stranou od všech ostatních, na cizí lidi se snažím být agresivní, abych se nikomu nelíbila, a… někdo mě chce přece utrhnout.“

„No, ale ty se tu procházíš a kořeny máš celé venku, jak bych tě teď mohla utrhnout?“ namítnu celkem logicky.

„Ha, ty chytráku, tos ještě nikdy neslyšel o kytkách, které vydrží chvilku nezakořeněné?“

Mlčím, naivně přemýšlím, jestli jsem kdy slyšel něco o květinách, co mluví a prochází se vám před nosem, zatímco vám nadávají.

„Ach jo. A takhle je to vždycky,“ řekne kvítek a sedne si na bobek, jestli se dá vůbec něco takového říct o něčem, co obsahuje chlorofyl.

„A nemůžu… nemůžu tě třeba přenést i s hlínou a kořeny?“

„No… no tak dobře, to by celkem šlo,“ prohlásí s jistou nevolí a jde se opět zakořenit.

Vezmu nožík, velmi opatrně udělám kolečko kolem jejích kořínků a potom ji ještě opatrněji vyjmu a strčím ji do sáčku.

Spěchám domů najít nějaký truhlík, kam ji přesadit (mladší sestra se na mě dívá velmi divně a ušklebuje se nad mým neobvyklým počínáním), a potom hurá za Alenkou.

Otevře mi její maminka s unaveným výrazem.

„Nevím, jestli už nespí, mladíku, v tuhle hodinu nás otravovat, měl byste mít nějaké vychování.“

Hloupě se usmívám a udýchaně přikyvuji.

Dveře se zavřou a já chvíli čekám.

Potom přijde malé děvčátko v obrovské noční košili s rozcuchanými vlasy s brýlemi na nose. Příšerně se lekne a schová se za dveře, aby ji nebylo tolik vidět.

„Co chceš?“ zabručí a na chvíli její hlava zmizí, aby mohla po chvíli vykouknout aspoň bez těch brýlí.

„Nesu ti květinku, Alenko,“ prohlašuji hrdě a podávám jí květináček s hubatou květinkou.

Chvilka se zastavuje, nekonečně dlouho snad nevěřícně zírá, co že ji to nesu. „Co to je?“ zeptá se konečně po chvíli trapného ticha hloupě.

„Kytička, nelíbí se ti? Řekl bych, že se k tobě hodí, taková něžná, modrá, skromná, ale hrozně krásná.“

Nějakou dobu se zas kouká na ten ubohoučký stonek, na malinké květy… a já si přestávám něco nalhávat.

Vidím u ní stejný výraz jako u všech těch slepic, které se ve skupinkách hihňají novinkách co se týče laků na nehty.

Není jiná, je úplně stejná, ale hloupější. Myslí si, že když se bude chovat stejně jako její peroxidové kamarádky, bude i ona krásná a oblíbená.

Ale já, já jsem asi naivnější a hloupější.

Probírám se ze svého zklamání a zjišťuju, že dveře jsou už dávno zabouchnuté a do květináčku sbírá rozsypanou hlínu nějaká slečna, čert ví odkud se zas ona vzala.

„To je moc krásná květinka,“ zvedne oči, velké zelené oči, a usmívá se. „Není jí trochu škoda?“