s m á l y s e

Všechno se rozpadá, všechno začíná být pod bodem mrazu. Ani jeden ze sousedů mě už týden nepozdravil a za poslední dva měsíce nevysvitlo slunce. Říkám všem, že za to přece nemůžu, ale nikdo mi nevěří. Jak bych sakra mohla ovládnout slunce? Jenže mě nikdo nevěří už od té doby co…….., ale to teď není důležité, k tomu se třeba vrátím později. Jak už jsem řekla, teplota mezilidských vztahů neustále klesá a už za to nemůžou jen velké fronty nebo nějaká ta dopravní nehoda. Prostě a jednoduše přituhuje. A přituhuje už dlouho, jenže dřív si toho nikdo nevšiml, dřív byla jiná doba. Dřív chtěl každý dobrou práci, spolehlivou rodinu a až pak se začal starat o ostatní lidi. Ale teď ne. Jakmile zrušili pětidenní pracovní týden, tu byli náhle li plni zájmu se seznamovat. Ale nebylo tak docela s kým, vždyť všechny ze svého okolí už dobrých pár let potkávali na ulici a teď jim připadalo divné tak náhle projevit zájem. A tak začali navštěvovat vzdálenější místa, víc využívat internet a telefon a na své „známé od vidění“ zanevřeli úplně. A tak se není co divit, že na chodbách v našem domě není příliš veselo. Dokonce, a to je zvláštní, se rozešli i staří dobří známí, kteří se přátelili- špatná doba jim nevadila. A teď najednou, když mají na přátele čas, zjišťují, že vlastně není o co stát, protože přece jenom jejich vtípky jsou dosti omšelé a ty způsoby! Nu a tak to přišlo, že na ulicích vládne pochmurná atmosféra plná děsivých myšlenek. Všichni ti lidi jdou a na nikoho se nedívají. Vrazí do vás a ani se neomluví, natož aby vám pohlédli do očí. V restauracích si radši objednáváte telefonicky, protože jen málokdo dokáže vystát pomalu se šourající číšníky s uhýbavým pohledem. Já už ven téměř nevycházím, jsem stejná jako ti ostatní. Jen s jedním rozdílem, já vidím jací jsme, vím proč, ale nevím co s tím dělat a tak se radši také odvracím. Ale já se odvracím, protože nevím co dělat, ne proto, že bych neměla ráda lidi. Když jsem naposledy vyšla ven, na ulici do mě vrazil takový malinky plešatý mužík. Neomluvil se a tak jsem řekla své promiňte já. Ten jeho pohled nezapomenu. Byl prvním cizím člověkem, který se mi v té době podíval do očí, a já moc lituji toho, že to byl zrovna on. Protože ten pohled- ten pohled plný údivu a jakési bázně už asi nezapomenu. Podíval se na mě strašlivě úzkostně, snad mu připadalo neuvěřitelné, že na něj někdo mluví, podíval se na mě, udělal čelem vzad a zavolal „pomóc“. Zavolal to jen jednou, jen jednou jedinkrát, protože ostatní na něj rázem vrhli letmý vše říkající pohled a odvrátili se na druhou stranu. Nenašel se nikdo, nikdo kdo by se zeptal: „Pane, je vám něco?“. Měla jsem chuť udělat to sama, ale domyslela jsem si, že by se ještě více vylekal a tak jsem se také odvrátila. Došla jsem domů a od té doby už mě ven nemohlo nic dostat. Zařídila jsem si práci doma, práci s počítačem, na internetu, kde jsem denně potkávala spoustu lidí, obrovskou spoustu a všichni byli jiní než ti lidé venku, ale přesto na jejich způsobu vyjadřování visel jakýsi stín. Co jsem potřebovala domů jsem dostala, díkybohu už někdo přede mnou vymyslel takovou tu roznášecí službu s poslíčky, co vám věci nechají za dveřmi, na stejném místě si vyzvednou peníze a zmizí dřív, než je někdo spatří. Měla jsem doma všechno a jediné co mi chybělo byla nějaká ta lidská tvář, na kterou bych se mohla usmát. Nedalo se nic dělat, musela jsem prostě vyplýtvat trochu barvy z tiskárny a vytisknout si takový hezký rozesmátý obličej dítěte, který musel být pořízen hodně dávno, protože dnes už se děti nesmějí, dnes už ne. Dnes jsou rády, že jsou a ve svých pěti volných dnech si koušou nehty na rukou i na nohou, protože návštěvy svých kamarádů mají zakázané od rodičů. Oni už vlastně žádné kamarády nemají, protože od té doby, co se zkrátil počet školních dnů na dva se děti učí pěkně samostatně v betonových kójích, aby je nerušili spolužáci….