Aaj, žol, žol, žol mi budě XI.

Je ořech
a může být v něm
červ. Kde je ta láska?
je to ta boule
pod tříslem? Je to ta
bradavice
těsně pod krkem?

Tisíckrát klopýtneš
tisíckrát, lásko
parlez vous francais
šansonem zavoníš

tisíckrát
zdechneš.

Tohle povídání začne snem o slepičce. Ano, vím, že je to obzvlášť u mě, zprofanované téma. Co já už mohu o slepičkách napsat jiného a nového. Nic. Protože téma slepička je prostě profláklé od základu, je prostě tak bytostně sveřepě trapné. Prosím, přesto prosím, abyste si vyslechli můj sen o slepičce. Byla, žila, jedna slepička. Tady by mi sedělo ruské „bolo“. Tak slovansky prazákladní.
Ta slepička se mi zdála. Byla ze všech slepiček nejvíc kučeravá. Běžně jsou slepice trapně splihlé. Tahle slípka byla pohledná tím kadeřavým dojmem. Pírka se jí kroutila jak vlásky na hlavě cikáněte. Byla dojemná. Ještě mi nebyla blízká, ale už se ten okamžik, kdy ovlivní můj život, blížil. Seděla na ošatce na vajíčcích. Nevím, jak moc je důležitý počet vajíček, ale byla čtyři. Čtyři proklubávající se vajíčka. Asi je důležité říct, že žila na farmě, kterou jsem si vysnila. Na mé dětské dřevěné farmě. Ta farma byla hračka. Oživlá. Ale přesto malá. Slípka i s ošatkou a čtyřmi vajíčky se vešla na Venušin pahorek mé dlaně. Tu dojemnou načepejřenou slípku s jejím pokladem jsem přemístila s velikou něhou a láskou do skutečného světa. Mé prsty, chapadla jeřábu, má dlaň, rýpadlo korečkového bagru. Tyhle instrumenty industriálního světa přemístily malou, láskou rozněžnělou slípku, z jejího neexistujícího světa do mého - skutečného, o kterém jsem se domnívala, že ho zvládám. Svými nechápavými prsty jsem s láskou z ošatky, prsty jak pinzetou, odstraňovala „nebezpečné“ příměsi, náznak farmičkového pavouka, stín kočky. A přitom v mém světě žijí kočky skutečné. Taky jedna z nich, a nikdy to nepochopím, proč to té velké vypasené kočce za to stálo, slepičce ta miniaturní kuřátka sežrala.

Je nelaskavá
krasavice
kurtizána
co nikdy nedá
cos zaplatila. Je TA.

Je v městě prales
je v dešti sloup
a nezatmaví
co odpradávna
je v hrudi křížem
znamenaným

co na prahu si v křeči
klečí
a prosí, pláče
lehce, smutně
tak plynule
do odevzdana

že strach mě láme
ze schoulení se
na rynku k páté časně zrána
jestli ta tlama zubatá
a krásná
mě k snídani už nespolyká,

jestli je k uvěření
že nejsem proradná
a neproměním na burzách
neznámý podpis na směnkách
jarmarečních, těch tradičních

v dubnu se Město načančá
těch krajek, prádla
do hedvábí

od paní k paní
od kdoule k hrušce
od pána k pánu

ta rýha tělem
bolavá
jak nehtem, mečem
vášní, zlobou

až na kůži
až k díře k srdci

tě krví
cejchovala.

Ta zranitelná důvěra tvorů, kteří vám věří. Ta zranitelná jistota, že ti někdo může důvěřovat. Nevzpomínám si, že bych kdy cítila takový pocit provinilosti, jak při tom odevzdaném zoufalém pohledu slepičky. Proč, proč? pro slepičí kvoč. Nejhorší bylo to, že mě neobvniňovala, že se u mě dožadovala nápravy a pomoci. A já už jsem přitom prvotně ublížila. Ten velký neskutečný žal slepiččin. A zkuste někdy někdo, z vás přechytrých, zpochybnit přede mnou žaly slepiček. „Pašče rozervum, oči vydubnum, nos i uši poobgryzam“. No, zkrátka, nedopadnete dobře.
Nevzpomínám si, že by na mě nějaký jiný můj sen působil tak tklivě, odevzdaně a smutně.
Seděla jsem druhý den v křesle, vykládala svůj sen, a najednou jsem se přistihla, že pláču. Napadlo mě, jestli už nejsem blázen. Nechci to rozebírat, proč mě tak k neuvěření dojme příběh slepičky. Opravdu neprožívám lehké období. No, opravdu prožívám vskutku zasrané období svého života. A současně je duben, a já vím, že mi nikdo neukradne ani jediný rozkvetlý strom, který vidím. A když ráno venčím pejska, směrem k východu, a mantruji si: „Tak jako Slunce vychází každý den na východě, tak i já začínám tenhle den s přáním..., kriple, přestaň škubat s vodítkem, zlomíš mi zápěstí...“

a v prvním rohu voda
je zelená a sladká

vždyť nepropluješ mřížemi
co byly měřeny
jen pro žraloka

ještě ti šance zbývá
to abys sežrala
co na paty ti stéká
co na šůsek saka
ti občas letmo sahá.

Ty pařátky
jak hrábě na seno, a selka v ženě tuší
že zeleno je v očích
že zeleno je v těle

a občas divně shledá

že dalších rohů třeba
že každé vězení
je trochu obscénní

ta představa

je trochu dokulata
a vlastně bezrohá.

A v každém druhém rohu
když nesmažeš si hardware
je fialové nebe

už nezebe, máš v polštářích
ho nacpáno. Jsi bříza
stará hloupá, jsi z lásky
v peří zobák, jsi z lásky
v nohách kámen
jsi divný z krve květ

a za rohem ti funí
do snů o váhách
pes. A ještě pořád hledáš
ty zbývající rohy
od svého
vězení
tak zvláštně
okrouhlého.

A dnes byl otvor v koruně stromu, vypálilo ho slunce, těsně před tím, než s žuchnutím spadlo za Kuklík. Dnes nás vedla žlutá pentle po pěšince u potoka, už vysychala, nemusela jsem psovi mýt packy. Dnes měl syn šedivý batoh na zádech a těsné lakýrky a oblek z tanečních, jsem chudá matka, a vykládal o své maturitní práci z češtiny. Na téma násilí. Volně mi vykládal, o čem psal, a já jsem tak obdivně pricmrndávala své „výborně“. Dobře jsem si ho vychovala. Dobře se zúročila moje totální nechuť k tělesným trestům dětí. To není můj klad. Že jsem necítila touhu děti tělesně trestat. Umění by to bylo teprve v okamžiku, kdybych tu touhu cítila a potlačovala. Jak vyzdvihovat něco, co v člověku prostě je anebo není? Tady zabředávám někam daleko. K hříchu a k tomu, co je hřích. Zkrátka, můj velice tolerantně a láskyplně vychovávaný syn (tak, že mi tenhle přístup byl dán odněkud zhůry), mi na té procházce se psem u Páchu vysvětloval mé životní názory na násilí ve společnosti. Ano, mé. Aniž bych je kdykoliv před ním deklamovala, najednou jsem slyšela, z úst syna, že násilně trestané dítě se mstí na vlastních dětech, daleko násilnější formou, protože má za to, že je to posvěceno rodiči. Pořád vidím svého vyděšeného synka, jak přibíhá zvenku, že paní Prchalová bije svého syna Jakuba tak, že povlává ve vzduchu. Pořád vidím svou dcerku v Zámecké zahradě, která s obrovskou důvěrou objímá jiné ditě, aby byla sražena na zem, a její neskutečný úžas z objevu, že na světě existuje násilí.
Není mi dobře. A vlastně, je mi tak špatně, že už mi nezbývá nic jiného, než být šťastná. Jednoho dne se to stane, a tvé hýčkané slepičce kočka sežere kuřátka. Máš tendenci přehlížet východ slunce a kvetoucí stromy. Aaaj, žol, žol, žol mi budě, jestli někdy získám pocit, že to tak bude až do alelujáá, amen. Kdyby, tak hrabu tam někam zpátky.
Babičce, no, vlastně dědečkovi
odhrábneš hlínu
až u kořenů, je trochu
trouchnivá
a trouchnivo je tobě
že babina
nebyla babička

ta moje zemřela
s tou bílou svící
stojí hubená
zrzavá, zdobená pihami
ty křivé tenké nožičky
na fotografii
z prvního přijímání. Jak v hororu
už lehce ztrácí obrysy. že by to věděla?
Ale prdlajs, dědek jí zabil,
jak těsně po porodu
opilý, mournatý
si umanul
že užije si. Můj pohádkový dědeček.

Na kopečku zasněženém
no - asi sotva tak
tři metry do výšky
jak na pouti
s dřevěnými sáňkami
pořád dokola

ten blbej hrbol
s námi sjížděl si. Jedinej dospělej
co vlezl se
k dětem na sáňky. Jak jsem jej milovala

jak byli jinak cizí
ti dospělí
mého dětství. Doteky, ty já mám
určitě vymakané. Sahat si
na místa doteků
mých milých. Hladila jsem
i vodovodní kohoutek.
Hladila jsem rysy
nepoznaných tváří
na rozmazaných
fotografiích.

Jak s touhle zátěží
té závažnosti
vřelosti
mých lásek

vlastně vůbec
dokážu přežít?

---