Brát život

Byl pryč. Po lese se rozhostilo nepříjemné ticho. Přemýšlela jsem. Zvenčí to muselo během té hodiny vypadat podivně. Nejdříve hádka, pak boj, pak jeho teleportace a pak jen stojím a hledím do prázdna. Bolelo to. Ne, nemyslela jsem na nesčetné rány způsobené jeho mečem, ani na popáleniny od magických střel, myslela jsem na to, co řekl. „Pouhá léčka, pouhý zdroj informací, nic víc. Nikdy.“ Drásalo to moje už beztak zničené srdce. Proč? Jakto? Celý ten rok jen předstíral? I na konci? Nešlo tomu uvěřit. A nakonec, když už jsem myslela, že to dobře skončí, tak mne přišel jen zabít?! Jen odstranit nepohodlného člověka? Žádnou přítelkyni, milenku??? A co bude teď? Ubránila jsem se, zahnala ho, zatlačila do kouta, zmizel mi z očí. Ale na jak dlouho? Jak dlouho budu smět žít? A proč, když mne tak zradil?! Pro pomstu. Ano, pro ni snad. Je to však ubohá motivace, mívala jsem lepší, také v ní byl on, avšak trochu jinak. Je pryč. Kolena mne už neudržela a samým chvěním povolila pod tíhou mého těla, ale možná i pod tíhou kruté pravdy. Vrátí se, došlo mi pojednou s hrůzou. Vrátí se, až to budu nejméně čekat. Nesmím to dopustit, musím pravidelně trénovat, udržet si kondici. Ale jak? Tak. Jsem mág a nejsem ani špatná se zbraní v ruce, to se všude hodí, stanu se legendou. Nebude mi zbývat nic jiného, než provázet tu spravedlivou Smrt na jejích cestách, budu její společnicí, vykonavatelkou ve světě živých, budu mstít slabé a bezbranné. Cítila jsem se jak sádrový trpaslík v záhonu - kýčovitě - ale uvědomovala jsem si, že je to nejspíš opravdu to, čím se stanu. Zvedla jsem své zubožené tělo ze země, ranní chlad znecitlivěl jakoukoli možnou bolest. Musím se převléci do něčeho nekrvavého, proběhlo mi hlavou. Kráčela jsem lesem, větvičky praskaly pod mýma nohama, kašlala jsem na krytí. Byla jsem si naprosto jista, že les je pustý. Teď, když už tu není on, nikdo nebude ničit ticho lesa. Navěky. Ani jsem nevěděla, jakou mám v té myšlence pravdu. Jen v jednom jsem se mýlila. Sama jsem nebyla. Náhle se ke mně připojila tmavá postava, lekla jsem se. Jediný pohled napravo a vše mi bylo jasné.
„Myslela jsem, že máš být žena.“   Zvláštní, já jsem si zase naprosto jist svým mužstvím. Myslím, že sis jen nikdy nechtěla přiznat, že i ta druhá možnost je reálná.
Stříbrné ostří zahrálo svou smutnou melodii, když se dotklo jedné z větví. Popravdě zaznělo to jako obyčejný zásek mečem – i to mne udivilo.
„Je ostrá?“  Bojíš se?  „Ne.“
Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. „Nepřipadáš si pořád sám?“   Dosud nemám city.
„Proč musíš takhle vypadat?“  Vypadat jako on?  Přikývla jsem.  Jsem jen takový, jakého si mne představuješ.  „Takže když si tě představím jako starou babičku v růžových šatečkách, tak takový budeš?“ ujelo mi, on ironii nepochopil, odpověděl ledově:
Ne, protože to nebude tvé opravdové přesvědčení.  Zase jsme ušli kus cesty, než jsem znovu promluvila.
„Teď tedy budeme putovat krajem spolu?“   To záleží jen na tobě. Na tom, v co opravdu věříš.
„Máš pravdu, už mám strach.“ Ticho. „Proč jsi tedy přišel?“
Musíš se rozhodnout.  Najednou jsem si nebyla jistá. „A opravdu je to můj osud?“ vyjádřila jsem své obavy nahlas.   Kolikrát to ještě chceš slyšet? Máš volbu.   Kdyby to nebyl zrovna on, myslela bych si, že ztrácí trpělivost, ale takhle byla taková myšlenka dost absurdní.
„Já…nejsem si jistá.“ To mnoho lidí před tebou.  „Bylo jich víc?“
Každý může, ale nikdo nakonec nezjistí, že chce. Je to těžká práce.  „Takže já bych byla…tvým opakem?“ Ženským a z části živým protějškem. Tak zní přesná definice.  „To by ale ve mne musel někdo nejdřív uvěřit.“  Už věří, jen ještě neví, že na ni. 

Na mne?  

Ano, na tebe, má paní.  řekl a uklonil se mi.

Všechna její zranění zmizela. Její život byl zapomenut, utopen v strašlivé bolesti. Ještě chvíli bylo vidět ty dvě postavy, jak vedle sebe jdou, jedna černá jako nejtemnější noc, druhá bílá – ztělesněné světlo v ní.
Pak se Smrť a Smrtka rozplynuli v neviditelné bytí.
Na světě se cosi změnilo.