Hodnoty

    Všeobjímající temnota se začala pomalu měnit v mdlý jas, nad obzorem zanedlouho vykouklo slunce ještě zrudlé spánkem, než však stačilo byť jen trochu prohřát den, bylo nesmlouvavě zahaleno jako mnich v černý, těžký rubáš.
    Spustil se déšť, zprvu jemné kapky, ale Jan viděl. Skrze mlhu, skrze jemné mrholení, viděl: od lesa se valila stěna jako z nejčistšího křišťálu, jenž tak jasný je, až leskem oslepuje a stává se děsivě neprůsvitným.
    Přihnal se vítr a přinesl svěžest do nehybného vzduchu. Blýskavice křižovaly temné obzory a jako sen mnoho ukazovaly, ale ještě více zakryly temným jasem.
    Mračna se, ač se to zdálo neuvěřitelné, protrhla ještě více. Proschlá zem zplna hrdla hltala vláhu.
     Janovi šaty též. A on byl tak šťastný. Miloval bouřky – neklid přírody uvolňoval jeho nitro.
    Měl chuť tancovat. Byla to tak ojedinělá chvíle klidu.
    „Kéž bych Ji potkal. Soumrak. Beznaděj. JI!
    Julie!“
    „Ano?“
    Jan strnul. Ten hlas poznal. Nezaměnitelný, a tak sladký! Odrhl zrak od nebes a spatřil Ji.
    Vlasy jej odnesly na havraních křídlech, zelené oči probodly a utopily a tváře zavály sněhem.
    „Já – já…“ blekotal, hledaje výmluvu. „Jen jsem tě chtěl pozdravit.“
    „Ach…“
    Všechno ztichlo. Zmizelo. Zbyli jen oni dva.
    „Tedy přeji hezké ráno,“ vysoukal ze sebe.
    „Děkuji. Tobě taky.
    Je opravdu hezké.“
    „Co? Aha. Ano, to je. Po dlouhé době…“
    Hleděla na něj, on uhýbal – vždy jen letmo ji pohladil pohledem. Přesto věděl, že je krásná jako vždy.
    Odvážil se na ni pohlédnout a spatřil, co věděl, že spatří: že je ještě krásnější.
    Ticho se prodlužovalo.
    „Musím jít,“ řekla.
    „Jistě,“ klesly mu koutky úst. Ale věděl, že to přijde.
    „Měj se.“
    „Ty… ty též.“
    „Julie!“
    „Co ještě?“
    „Mil… Nic. Promiň.“
    Odešla. Bez ohlédnutí. Jako sen.
    „Měl jsem jí to říci. Měl jsem… měl jsem…“
    „Měls,“ ozval se cizí hlas. Ale nikoliv neznámý.
    „Třeba… třeba… Třeba by to opětovala.“
    „A třeba ne,“ ten hlas byl tak stroze racionální, až z toho běhal mráz po zádech.
    „Třeba…“

    Bloudil ulicemi. Rozmlouval.
    „Ona je ideál… Lze nemilovat ji? Černé vlasy, zelené oči, bílá pleť, rudé rty…“
    „Moc dobře víš, že tak nevypadá…“
    „NE?!! A jak tedy?“
    „Přinejmenším nemá černé vlasy.“
    „Maličkost.“
    „A že je křesťanka, také maličkost?“
    Zmlkl. K tomu nebylo co dodat.
    Když ji spatřil, uvědomil si, proč je vlastně v tomto počasí venku.
    „Já blbec.“
    Už z dálky viděl, že jeho zpožděním není nijak nadšená.
    „Promiň, zapomněl jsem.“
    Byl to, jak ona ráda říkala, jeho nejlepší přítelkyně. Nicoletta. Byla hezká, plavé vlasy, modré oči, ale nebyla jeho…
    „Julie,“ napověděl hlas.
    „Půjdeme?“ zeptal se.
    Neodpověděla, ale dala se do kroku.
    „Jestli si myslí, že se jí budu ještě jednou omlouvat, tuze se mýlí.“
    „Nu uvidíme.“
    Šli, mlčky.
    Přestávalo ho to bavit:
    „Potkal jsem Julii.“
    „A?“ zeptala se suše.
    „A… nic.“
    „Mluvil jsi s ní?“
    „Dá-li se mlčení s formálními průpovídkami nazvat rozhovorem, tedy ano.“
    „Proč jí něco neřekneš?“ nebyla to otázka. Byl to jen námět k zamyšlení. „Třeba by opětovala tvůj cit.“
    Jan nechtěl odpovídat, ale hlas odpověděl sám, tak, jak to uměl jen on, stroze, racionálně:
    „Třeba ne.“
    Podívala se na něj, udivena změnou hlasu.
    „Třeba ne,“ zopakovala. „Bude to znít možná nehezky, ale máš pravdu. Ona nebude opětovat tvůj cit. Nechtěla jsem ti to říkat, ale sám sis to přiznal.
    „Víš něco, co já nevím?“
    „Naneštěstí ano.“
    Zamyslel se. Ale ostatně to věděl. Vždyť se jí již jednou vyznal v dopise.
    „Jsem ráda, že jsi mi to konečně řekl,“ zněla odpověď, „víš, poznám, je-li do mne někdo skutečně zamilovaný. Ale jsme a budeme jen kamarádi…“
    „Stejně nechápu, proč sis namlouval, že by ho mohla opětovat.“   
    „Třeba by to bylo jiné, než když jsem jí to napsal v dopise.“
    „Třeba ne.“
    „Začínáš se opakovat.“
    Hlas neodpověděl.
    „Jane?“
    „Co?“
    „Jsi v pořádku?
    „Nic mi není.“

    Kráčeli.
    Voda tekoucí po přesycené zemi byla temně hnědá. Jan pozoroval drobné vlnky, snášející se z kopce.
    A náhle…
    Vykřikl.
    „Co?“ zeptala se nechápavě přítelkyně.
    Jako had se klikatila rudá stružka ve špinavé vodě.
    Rozběhl se po stopě jak honící pes.
    „Kam běžíš? Nemám chuť za tebou běhat!“
    Neposlouchal, běžel.
    „Počkej! Přeskočilo ti?!“
    Jan i kdyby chtěl slyšet, nemohl.

    Nebe, či snad slunce, plakalo zpoza černého rubáše.
    Běžel, hledal.
    A našel.
    Na zemi, ozářena jasným sluncem ležela…
    Julie!
    Ne nebyla to Julie, ač na první pohled tak vypadala.
    Přinejmenším Janova láska neměla černé vlasy.
    Přiblížil se k ní a spatřil původ krve. Přes zápěstí, do tvaru kříže, byly krvavé šrámy. Kousek od nich ležela stříbrná dýka.
    Přiběhl k ní, vzal ji do náruče.
    „Odnesu vás do nemocnice!“
    „NE! Jen tam ne!“
    „P… Pr…“
    Spolkl otázku. A rozběhl se.

   
    Nevšiml si, že se probudila. Se zakloněnou hlavou zíral z křesla na strop, kde časté záblesky nebeských blesků honily stíny a dumal nad událostí minulého dne.
Zavrtěla se pod pokrývkou a sedla si na posteli.
Její pohled jej pohladil a přivedl do reality.
Dva páry oči se našly, dvě barvy – hnědá a zelená – navzájem se slily v jednu.
„Dobré ráno,“ pozdravil nesměle.
„Dobré,“odpověděla, nepřestávajíce na něj hledět.
Jejich rty se setkaly, semkly a vytvořily nerozlučitelné pouto. Hledali v sobě to, co nejde jinde najít. Hledali v sobě odpovědi na otázky, na něž je jen jedna odpověď .
Vzduch začal vřít, postel hořet, zvuk vibroval vášní. Barvy se stávaly světlejšími, vůně sytějšími, až náhle okolní svět přestal existovat.

Probudil se.
Zmatenost spánku se rozplynula a…
Vytřeštil oči.
„Sen… Vše byl jen se!“
Do očí se mu vehnaly slzy.
„Jane,“ ozvalo se nezřetelně.
Nebyl. Nebyl to sen. Jak to znělo krásně.
Usmál se. Pocítil teplo jejího těla a sladkou vůni jasmínu.
Pohlédl na ni a opájel se krásou spící dívky, jež mu splnila všechny přání.
Venku švitořili ptáci oslavující slunce. Stromy k němu vztahovaly smáčené větve, květiny natáčely květy.
Celý svět zkrásněl.
Jan nechal Lilianu spát a odešel se těšit světem.

„Jane! Jane!“ volala Nicoletta, vcházejíce do Janova příbytku.
„Kde jsi?
Ten tady má zase nepořádek,“ mumlala si k sobě.
Už odcházela, když v tom se otevřely dveře a Jan vstoupil dovnitř s květinami v ruce.
„Ahoj,“ pozdravil ji.
„Ahoj. Pro mě?“ ukázala pohledem na kytky.
„Ne,“ odvětil, přešel k posteli a s pohlazením je položil na hruď Liliany.
„Jdeš se projít?“ zeptala se ho Nicoletta ode dveří.
„Proč ne.“
Mlčeli.
Ne dlouho, Jan čekal, kdy se jej zeptá, kdo byla ta krásná dívka.
„Pro koho byly ty květiny?“
„Pro tebe,“ poznamenal s ironickým úsměškem, „proto jsem je dal Lilianě.“
„Komu?“
„Lilianě.“
„Kdo je Liliana?“
„Ta dívka, co ležela na mé posteli.“
„Tam…“
„Jane!“ ozvalo se jim zpoza zad.
„Pro ni,“ otočil se s šťastným úsměvem a usmál se na svou růži.
Nicoletta se usmála:
„Nechápu…“
„Já také ne,“ skočil jí do řeči a objal Lilianu.
„Toto je Nicoletta a toto Liliana.“
„Ahoj,“ usmála se černovláska.
„Nehraj mi tady divadélko…“
„První jsi jí mohla odpovědět, než začneš něco vymýšlet.“
„Komu? Na co?! Tady nikdo krom nás není! Nikdo, chápeš to?“
„Ona žárlí,“šeptal mu do ucha milý hlásek, „nechce abys byl šťastný.“
Otočil se, vzal to jediné, co věděl, že ještě má za ruku a odcházel.
„Neodcházej tak sám…“
„Již nejsem sám! Tak se mi to nesnaž svými výlevy překazit!“
„A… A co Julie? Ta už tě nezajímá?“
„Ne. Není hezká a je to zatracená křesťanka.“
„Cože? Co se to s tebou stalo?“ běžela za ním jako věrný pes. „Nechoď…“
Ale Janovi již došlo, o co jí jde:
„Já tě nemiluji. Chápeš to? Miluji Lilianu. A tomu ty nezabráníš.“
Nicoletta se zastavila. Chvíli nechápavě stála:
„Žádná Liliana…“
Ztichla. Jan byl pryč.
Leželi.
Někdo opět zatáhl oponu z černých mračen.
Jan dumal. To, co udělala Nicoletta, mu nedávalo spát.
„Proč to udělala? Opravdu tak žárlila?“
Otočil hlavu na Lilianu.
„Má lilie. Má…“
Prohlížel si její sněžnou pleť, plné rty a hruď lehce se zdvíhající, zatíženou spánkem.
Vše tak dokonalé. Krásné. Nadpřirozené. Ideální. Vše bez jediné jizvičky, znamínka, či jiného kazu na kráse.
„A je má. Má!“ zašeptal do tmy.

Nebe plakalo.
Procházeli se v rozkvetlých alejích.
Vzduch byl nasycen sytými vůněmi.
Vše bylo tak krásné.
Mlčeli. Nepotřebovali mluvit. Vše o sobě věděli.
Náhle se ozvaly výkřiky.
Jan s Lilianou se otočily, jen aby spatřili, jak se na ně řítí povoz.
Chytil svou lásku. Pokusil se ji strhnout na stranu.
Uklouzl. Bezmocně sledoval, jak mu povoz sráží slunce.
Vůz zakodrcal a zmizel v dáli.
Liliana mu podala ruku.
Jan na ni zíral, jak osvícena sluncem stojí na pozadí černé oblohy.
Zavřel oči. Pochopil.
Když je znovu otevřel, pomalu, nesmrtelně mu mizela před očima.
A Jan umíral.
Nebe plakalo.

Mračna se protrhla a zpoza nich se prodraly zlaté vlasce.
Objevila se duha.
Všechno bylo krásné.
Všechno vonělo.
Ale Jan cítil, věděl, že nic nebude jako dřív, že nic nebude vonět stejně.
Stál v zešedlé aleji. Pozoroval květiny májů, procházející kolem něj.
„Všechno se mění. Každá sebetitěrnější věc je symbolem změny, zrnko písku nabrané na hřbet větru, či...“
„Některé věci se nikdy nemění,“ ozval se cizí hlas. Ale nikoliv neznámý.
„Ano, třeba já!“
„Sám tomu nevěříš.“
„Neměním. Stále jsem, a budu, ten v černém, ten, který je sám, ten…“
„Ty sám se bráníš změně…“
„Z čehož vyplývá…“
„…Což ale neznamená, že se neměníš.“ Pohleď, otáčíš se za každou alespoň trochu hezkou dívkou. Dříve sis jich ani nevšiml, za každou sebekrásnější jsi viděl jen kaz na dokonalosti ideálu.
Jaký je vlastně tvůj ideál?“
„Temně hnědé vlasy, hnědé oči, štíhlá menší postava, jako vyřezána ze slonoviny, s dokonalým nosíkem a milým úsměvem,“ hleděl Jan na procházející dívku.
„To je tvůj ideál?“
„Ne, je to ta nejkrásnější dívka jakou jsem kdy viděl. Ideál neexistuje.“
„Teď jsi dokázal, že i ty se měníš, všímáš si krásy všech žen…“
„Ale… Ale…“
„Ale je to tak dobře?“