Jeden den

6:00  V malé místnost, která jen zdánlivě připomínala kuchyni se u stolu krčila Jana. Její hubené prsty byly semknuty do sebe a její výraz připomínal Marii.                              Najednou zazvonil telefon. Jana prudce vstala a natáhla se pro něj. Pak si ale uvědomila ,,Co když je to zlé, moc zlé“. Cukla rukou zpátky k tělu. Telefon však zvonil dál. Nemohla to už vydržet. ,,Prosím?“ ,,Dobrý den!“ Ozval se jemný ženský hlas. ,,Tady nemocnice Motol. Volám kvůli vašemu příteli. Jeho operace dopadla dobře, ale ještě nemá vyhráno. To se uvidí do 24 hodin.

8:00 ,,Ahoj Jano tak co?“ ,,Kuba už má po operaci, ale ještě se prý uvidí.“,,Mam za tebou přijet?“ Kláry hlas zněl stejně vyděšeně, jak se Jana cítila, ale ona chtěla byt sama. Úplně sama.

11:00 Přemýšlela, že by se měla trochu najíst. Udělala si vločky s mlékem a kafe a šla se podívat na internet. Prohlížela si maily od Kuby a přemýšlela co by bez něj dělala.

14:00 Udělala si třetí kafe. Koukala se na televizi. Když zazvonil telefon, prudce sebou trhla. ,,To bude určitě zas Klára“ pomyslela si. ,,Ano?“ ,,Promiňte, že vás zase otravuji.“ Z telefonu se ozval  ten jemný hlas. Jana najednou nemohla popadnout dech. Bála se, že její nejhorší obavy se vyplnily. ,,Halo?Halo?“ Jana se zhluboka nadechla. ,,Ano!“ ,,Vašemu příteli se přitížilo, asi by jste měla přijet .

15: 25 Cesta autobusem jí přišla  nekonečná. Když dojela utíkala až ke Kubovi na pokoj.Podlomily se jí kolena a začala plakat.

20: 00 Kubův stav se začal zlepšovat. Jana však už neměla sílu a tak si jela domu lehnout.

21: 42 Z poklidného spánku jí vytrhlo zvonění telefonu. Zpráva hlásila ,,Nový mail“ Psala jí kamarádka, kterou dlouho neviděla a tak jí to potěšilo. Podívala se i Kubovi na mail. První mail byl od nějaké Kláry. Začínal ,,Ahoj lásko!!“ a končil ,,Taky tě miluji“

22: 15 Pomalu jí to začalo všechno zapadat do sebe. Její nejlepší kamarádka se scházela s jejím přítelem. Sedla si ke kuchyňskému stolu a přemýšlela co bude dělat.

22 : 29 ,,Mám pro vás užasnou zprávu.Váš přítel se probral.“

22 : 40 Jana se vydala na cestu.Aby to Jakubovi spočítala.

23 : 20 Klára už u Jakuba byla. Seděla u něj na posteli. Jana vešla.

23 : 22 Kuba sebou trhl, stejně jako Jana když čekala na telefon se zprávou, jak to s ním vypadá.

23 : 25 ,,Zjistila jsem, že bez tebe dokážu žít.“ Kuba vylekaně vytřeštil oči. Zabouchla za sebou dveře a poklidným krokem se blížila k autobusové zastávce. Uvnitř, ale cítila, že to co řekla není pravda.

00 : 00 V malé místnost, která jen zdánlivě připomínala kuchyni seděla Jana. ,,To byl ale den“