řekni "Miluji tě"

Znáte to? Znáte lásku,co tak moc bolí a vy pořád trpíte. Víte,že trpíte,ale milujete tak moc,že to stále překonáváte.Dá se říct že taková je každá láska.Chyby v mezilidských vztazích přehlížíme, „Ony snad odejdou samy“ říkáme si.A nebo nad nimy nepřemýšlíme. Zkuste si vybavit chvíli,kdy jste něco řekli,za co jste sami trpěli,ale víc trpěl snad ten člověk,kterému byl čin či slovo souzeno. Neohlížíme se za chybami,které děláme.

„Miluju tě“ zašeptal mi do ucha Lukáš. Nevěřila jsem jeho slovům.Snad proto,že jsem ho tak moc dobře znala.Spíš proto,že jsem ho soudila podle sebe. Ani jsem nevěděla,proč s ním jsem.Snad z nudy,snad z lásky? Ne to ne.Nic jsem k němu necítila. „Já tebe taky“ zamumlala jsem,aby to nevypadalo. S Lukášem jsem se vídala den co den,stereotyp mě ničil.Ale já si pořád namlouvala,že ho miluju. Žila jsem,dá se říct,jako normální holka. Rodiče moc peněz neměli takže ani já nepatřila mězi ty krásné,oblííbené slečny které se nořily do snů a představ naivním klukům.Žila jsem realitou a pesimismem.Realitou až takovou,že lidem ubližovalo co dělám či říkám. Proto jsem nevěřila slovům „Miluji tě“.Nebyla to slova reálná. Byla to slova vyčtená z červených knihoven a snobských,falešných rodin. A kdo by mohl milovat mě? Blázen? Psychopat? Byla a jsem špatná.Nevlídná a nepříjemná. Upřímná a spolehlivá. Krásná a obyčejná.Možná tohle mě vždycky dělalo zvláštní.Ale na co to bylo když jsem o vše přišla?

Člověk pořád dělá chyby,ale já jima žiju.A nejvíc je hledám.Milovala jsem chyby ostatních.Milovala jsem,když jsem odhalila lež či podvod.

„Johanko,já tě fakt miluju“ díval se mi Lukáš do očí. Nejradši bych se mu vysmála a zpakovala mu věci. „Já tebe taky“ mumlala jsem dívající se do země. Něžně si okusujíc rty se ke mně přitulil a políbil mne na krk.Chtělo se mi uhnout,ale takové zamrazení,až vzrušení,mě přinutilo zavřít oči. „Musim jít“ řekl najednou.Já stále seděla se zavřenýma očima a vychutnávala si to příjemné mrazení. „Ne nechoď“ vypadlo ze mne poprvé. Ne musí jít přece!!! „Já fakt musim“ řekl smutně a odešel. Zůstala jsem sedět na pohovce,sama se sebou. Snad můj pokoj obývaly i duše smutných,nespokojených lidí kteří vpolouvali do mého těla.Stále jsem seděla a vnímala zvuk ticha. Jen lehký šum přerušovaný jakousi aurou zdí a světel. Přepadala mě sentimentální nálada podněcující k lásce. Teď bych tak ráda řekla od srdce „Miluji tě“.

Lukáš zemřel,už od začátku příběhu vám to muselo být jasné…hm? Nejde o smutný konec povídky,dojmy a nucení pláče.Jde o pocit z vlastní chyby. Myslela jsem,že trpím,ale celou tu dobu trpěl on. Trpěl mnou,tím jaká jsem.Trpěl mou láskou. Snad je lepší že zemřel,pro něj. Mrzí mě to. Chodím za ním dvakrát týdně a stále opakuji,jak moc ho miluji. Ale teď je to na nic. Chtěla bych se podívat do jeho hnědých,krásných očí,položit mu prst na rty a říct „Miluji tě“.Jen pro něj,do jeho srdce. Ale bohužel. Teď můžu to říct trávě,jež obrůstá jeho hrob. Snad se na mě zhora dívá a odpouští mi mou krutost.

Teprve teď mě čeká stereotyp. Tamto byla láska.