Stejná jako ostatní

Oděná v černém rubáši a opírající se o pokřivenou hůl nevypadala vskutku příliš strašidelně. Vlastně člověku jí bylo až líto. Hrbila se v koutě a jen všechny kolem sebe tiše pozorovala. Někdy v noci se vybelhala ven a unaveně usedla na lavičku. Dlouho pak se zakloněnou hlavou pozorovala hvězdy a snažila se je spočítat. Vždycky byla ke každému upřímná a to jí spousta lidí zazlívalo. Trápilo ji to, ale nemohla s tím nic udělat. Toulala se světem a pomáhala, kde bylo třeba. Shrbená stařena páchnoucí zatuchlinou. Pocházela ze zvláštního rodu, jehož počátky sahaly snad až ke stvoření života. A za to musela nést příliš těžké břímě.

Neznamenala nic a přece hodně. Existovala a neexistovala. Rozdělovala a spojovala. Vnitřně rozervána a přece tak silná se potácela na hraně světla a temnoty a za bouří kvílela bolestí.

...ani Smrt to v životě nemá lehké.