Jsme tam....

            Bojíme se sami sebe a tak se schováváme do svých ulit a bráníme se při každém zaklepání.

Ťuk, ťuk.  „Nechoďte sem!“

„Dobře, budu čekat přede dveřmi, mohu?“

„Ale ani o krok dál,“ křičí vyděšený hlas, zatímco vás zve k sobě. Prožívání je paradox.

            Ano, pláču. Pláču jako všichni. Bolí mě duch, a proto mám nemocné tělo. Někdy pláču po noci rozmluv sama k sobě, když si ráno nic nepamatuju. Jen v mozku je vryt křik, který odehnal mě. Tečou mi slzy a jsem ráda. Strom tak starý, mohutný, silný a moudrý zašeptal: „Breč…“ A já v jednom velkém vzlyku všechno svěřila řece. Tiše šuměla: „I v slzách je síla…“

„Děkuji…“

            Plakal. Chtěl. Potřeboval to. Seděla jsem tam tak vedle něho a dívala se.

„Co tu tak sedíte, pojďte dál…“

            Mlčela jsem. Padala slova jako dar, neexistují, prapor, boj, ztráta času.

„Neztrácela jsem čas, protože čas je ta nejjednodušší věc.

Nebojovala jsem. Prostě jsem byla. Někdy je dobré vědět, že někdo je.

Všichni jsme obdarováni.

I mrtví existují. Tam za tebou někdo stál…

Žádný prapor nenesu. Komu kdy pomohl symbol úsměvu? Kdyby tu byl kdokoli jiný a já byla přítomna, dívala bych se mu do očí a usmívala se na něj stejně jako na Tebe, človíčku.“

            „Tak návštěvy už bylo dost, už byste měla jít. Jste nebezpečná, mohla byste se něco dozvědět.“

Smích. Hysterický smích toho, kdo utíká, ví o svém útěku, a přesto svůj útěk maskuje.

                        Vždy jsme tam, kde máme být.