Rok! Ruku na to.

Vstoupili do dveří a bylo jich sedm. Náramně roztodivný; těch pět se rozhlíželo kolem sebe, v očích strach a v rukou malý sešítek, který jim létal jak vě větru, který se nezastaví, dokud nepříjdou na to, proč tu jsou a proč je užírá strach uvnitř.

“Dobrý den, posaďte se,”

přívítal je pán v šedém, měl velké břicho, které budilo respekt – jeho tvář z kamene za ním kázala vážnost. Ten sedmý byl chlapec, vykulený jako těch pět dalších, ale strach v jeho očích byl k nenalezení. Asi se s břichatým pánem znal.

“Byli jste vybráni tímto chlapcem, který reagoval podrážděně na vaše jména – tedy, shrňme to ... máte rok, abyste ukázali, že tu nejste přebytkem, že máte pevné místo v životě..., “ svůj burácivý hlas nechal ke konci rozplynout, kolikrát už tohle říkal, měl zkušenost s tím, že když nechá otevřený konec, začnou se ptát oni. Ne. Jen se vrtěli ještě víc, strach jim pomalu vylézal z očí, ale sešitky se kymácely neustále. “Nemáte žádné otázky? Nic vás nezajímá?”

“Čím máme svůj smysl dokázat?” ozval se padesátiletý muž, vyhublý na kost, byl dělníkem a nejstarší z pětice.

“Co se stane, “ polkla “pak?”

“Budete chodit do čítárny, ta vám bude volně k dispozici v jakoukoliv hodinu, vy budete studovat někoho jiného a za rok se budete muset ukázat, co jste se naučili, jasné?”

“A co se stane potom, když se neobhájíte? Dívenko, na to nemyslete.” Svůj hlas nechal sklouznout do smíchu. Vzal malého chlapce za ruku, který se na něj usmál a ve dveřích se najednou otočil a řekl: “Na chlapce se nezlobte, je to jen dítě a místo počítače – neví, co jeho reakce způsobují a už vůbec to nebude vědět v dospělosti. Dobrou noc.” Chlapec se usmál mezi kamenné zdi, vložil svou měkkou ruku do větší a nechal se odvést do tmy.

Pětice lidí nejrůznějšího věku a s nejrůznějšími pocity stála ještě dlouho přikovaná na svých místech. V řadě stáli a ani je nenapadlo se přemístit, možná, že už teď by pokazili svůj osud. S přibývajícimi hodinami začali šílet. Dívka si vytrhávala vlasy, bylo jí osmnáct a byla nedotknutelná. Smutná to hlavně. Jmenovala se Intice, později už jen schoulená v klubíčku plakala, k ránu usla, ale jen na chvíli.

Jediný kostnatý pán se suše díval do prostoru, kde vytušil zdi. Byl klidný a jednou rukou držel za zápěstí muže, neovládal se, křičel, klel a jeho tělo se zmítalo jako housenka, která chce uštknout. Takové šílenství v beznaději nebylo vůbec slyšet. Vyhublému muži začali říkat Teodor Tenký. Jeho nové iniciály TéTé se mu zamlouvaly, nechal se uchlácholit novým jménem, i přesto, že mu nedali hned nový život. Šílený muž už jednou ve vězení byl, tam dostal takový strach, že už takovou situaci nechtěl opakovat. Nikdy. Bylo mu pouhých třicet let, ale vypadal na pětačtyřicet, jakoby pracoval někde v dolech. Své jméno měl vytetované na prsou. Stálo tam Džordž.

Další chlapec nevnímal svět kolem sebe, otevřel sešítek, kam si mají později psát své poznámky. Psal. Asi básně, zmínil se o nich. Jeho věk byl neidentifikovatelný. Možná dvacet. Možná pětadvacet. Metz. Divné jméno prazvláštního člověka. Nechal se uklimbat nad sešitem jako první. Nakonec tam o holi seděla žena. Spíš už stařena s vráskami všude, kam člověk dohlédl. Dolma, prý jí tak říkali všichni.

Když se rozednívalo a skromným okénkem vysoko nad nimi probleskávalo světlo, vyšel opět břichatý pán. Řekl jim, že nastala doba, kdy jim ukáže čítárnu, a že doufá v příjemný spánek první noci strávené tady. Zase se hrozivě zasmál. Teď už to vědí. Neměl rád lidi a jeho práce byla šitá na míru.

Malá místnost lemovaná knihami a uprostřed stály schody, na nich malá plošina a opět schody na druhou stranu. Na nich seděla žena. Hned, jak přišli, ozvalo se “pššššššššššššš”, které se linulo z jednoho rohu do druhého, a to jen při slušném pozdravu.

“Každý tu máte svůj stolek, svůj nový sešit, včerejší se vám rozpustil v potu, že ano?” Smích se mu v hrdle zpříčil, zachrochtal, popadl se za břicho a za minutku bylo vše opět v pořádku. Už se nesnažil smát nahlas.

Metz jako první a bez hlesu sedl ke stolku, vytáhl ze svetru svůj notýsek, podepřel si hlavu, a tím skončil zájem o svět. Intice si prohlížela knihy; jednou dlani jela po hřbetech. Vždy se zastavila jen u té, která měla nerovný povrch. Myslela si, že to musí být výjimečná kniha, když je jiná než ostatní. Po přečtení poslední stránky se zase procházela dál a dál. TéTé se neodvážil pohnout. Už tak má nové jméno a to další se uvidí. Džordž si natahoval ponožky, které mu spadly ke kotníkům, pak si potřeboval urovnat triko na své hrudi. Dělal jakoby žádná čítárna a knihovna nebyla, nevšímal si knih, do kterých bude muset hledět, aby mu byla prodloužena vstupenka do života.

A Dolma? Stařena seděla na první židli a těžce oddychovala. Už i spánek byl pro ní těžký, přesto se ho nehodlala vzdát.

Džordž byl se svým upravováním hotov. Ležérně si sedl na stůl, roztáhl nohy a ruce nechal létat, dokud se mu neusadí únavou. Zakřičel, záhy se přes čítárnu rozneslo pššššš, a tím veškerý zvuk dopoledne utichl.

Intice byla zvědavá, její černé už svázané vlasy do drdolu se leskly, a pomalu šla k Metzovi, aby mu mohla nakouknout přes rameno. Měl tam jen nějaká slova v nečitelném rukopisu. Poznání ji zklamalo. Odpoledne už pětice spolu celkem komunikovala. Sice pořád slyšeli pššššš, ale nerušilo je to. Džordž vyprávěl jaké to bylo ve věznici, Dolma klimbala, Metz si psal i u vyprávění, možná, že mu to dávalo inspiraci, TéTé tiše naslouchal a Intice se procházela kolem stolků. Na jednom z nich byl papír. A na něm bylo:

Je pět hodin. Večer se nám míchá s ranní rosou a prvními neodbýtnými paprsky. Je jich pět a všichnou jsou odtrženi od své už minulosti. Jsou sami a přesto spolu. Musí být spolu. Áčko je nikdo, byť je sílou všech, Béčko dodává své příběhy, trochu hořkosladké, ale ten člověk se musí milovat. Musí. Céčko nebude. Vrchol trojúhelníku se zbortí. Její jméno skryté za vrchol ji vysvobodilo. Déčko je sám pro sebe. Je sám a tečka, ale o něm ještě uslyšíme. Je to člověk, který toho má v sobě moc a on se bude pomalu dělit s ostatními. Uvidíte. Éčko je krásná uzavírka.

A pod tím ještě stálo.

Všichni musí, ale závisí to jen na nich. Musí, to si pamatujte.

Vyrobilo Naše Studio v nákladu jednoho výtisku. Tady ( rok neuváděn )

Intice cár papíru vzala a šla s ním za knihovnicí po schodech. “Co to je, paní?”

Pšššš ozvalo se.

“Já se ptám ..., co tu vůbec děláte? Chci jen vědět, proč to tu mezi knížkami je a jaký to má smysl, vy byste mi to měla říct!”

Pššš. Podívala se na popsaný papír. “To je bulvár.” Její hlas byl mrtvolný, uvědomila si Intice, slovo bulvár v hlavě přehazovala a snažila se přijít, proč je tady senzachtivý tisk. Papír si přenesla ke svému stolu a nikomu se o něm nezmínila. Tak každý den vstávala o chvíli dřív, aby si mohla papíry vzít a založit. Nemohl se jí ani jeden ztratit.

Všichni četli. A nebo to jen dělali.

Metz se začal mezi regály scházet s Intice. Každý na druhé straně a hodiny si povídali.

“Chceš pryč?”

“Nic jiného si nepřeju. Ale vzal bych si tě s sebou, lásko.”

“Bojím se až tenhle rok skončí, Metzi. Budu ráda, když nás tu nechají, já už neznám svět.”

Ozvalo se pššššš a jeho mrtvolná hlasatelka, proto se ještě víc přilepili ke knihám. Jakoby s nimi chtěli spát.

“Jenže já nevím, co bude až rok skončí. Nevím, jestli se obhájim, víš? Moc nečtu.”

“Já také ne, ale věřím si. Nemůžou nás zničit, jsme lidé, a proto jsme potřební. Ty pro mě a já pro tebe. Ne jinak. Neboj se.”

Snažil se svou ruku prostrčit mezi knihami, ale nešlo to. Vzdal svůj boj. Když už se tady vídali pořád, chtěli víc. Chtěli být u sebe, pouhé povídání přes regály je netěšilo, ale báli se ho obejít, aby neměli problémy.

Týden před konečnou obhajobou si Intice četla bulvár. Stálo tam:

Když tohle píšu, už je vše staré. Den po. Co se tedy včera událo? Áčko si neustále čte, hltá stránky, protože nikdy neměl šanci se do nich podívat, teď s nimi i spí v posteli. Budiž mu to přáno. Béčko je neustále v pohybu, číst ho nebaví, upravuje se, už potřetí vypráví příběhy a nikomu to nevadí. Jak to vím? Zatím se nikdo nepřihlásil.

Céčko? Je mi líto. Budeme kondolovat. Byla to její spása. Usmívala se, když seděla s otevřenýma očima a spala. Už se neprobudila.

Déčko mi dal báseň. Je to hodný člověk, ve světě to bude mít těžké, ale tady mu držím palce.

Éčko je pořád krásná a možná, že ještě krásnější.

Vyrobilo Naše Studio s nákladem 2 výtisky. Tady. ( rok neuváděn, ale už bude končit )

Čtveřice seděla jakoby v kruhu. Intice přinesla přes tři sta papírů, některé byly červeně označené a ty poslala do kruhu.

“Co to má být?” otázal se TéTé.

“Bulvár. Prý.”

“Ale ... to snad není možný! Já jsem dal básničku knihovnici. A Dolma umřela. Chápete to?” začal křičet Metz, všichni k němu upřeli zrak, bylo to poprvé, co se projevil.

“To je o nás. Ano, bylo to sice psáno vždy den po, ale věřím, že nás znala už při první zprávě.” přidal se TéTé. Džordž si povytáhl ponožky, uvolněně si sedl a díval se z jednoho na druhého, jak jsou překvapeni.

“Vždyť o nic nejde, ne? Já, když jsem byl ve věznici, neměl jsem takovou svobodu jako tady. Musel jsem jen sedět a být ticho, protože vše se dostalo výš a výš a já bych z toho měl problémy, víte?”

“Myslíte si, že nám chtěla škodit?”

“Ne, sice její hlas byl mrtvolný, jak řekla Intice, ale opravdu si nemyslím, že nám chtěla škodit. Její oči na to nevypadaly. Spíš nám chtěla otevřít srdce.”

“Proč jsi nám to, Intice, zatajovala?”

“Nevěděla jsem, co to je. Ona mi řekla, že je to bulvár. Myslela jsem si, že vás to zajímat nebude ... Omlouvám se. Je mi líto, že se o tom dovídáte až teď.”

“Už na tom nezáleží”

“Co tam o mě psala?”

“Džordži, ani to nechtěj vědět.”

Všichni se začali hlasitě smát a žádné pššššššš je netišilo.

V podpaží knihy, které mu dodávaly na vážnosti. Na důležitosti působení v jiných lidech. Asi první pohled a moment překvapení sehrál divadélko bez něj. Vědomě. Znal se, a tak se mračil víc a víc, než přešel celou chodbu v botech, které zvukem zvyšovaly pozornost od čtenářů podél regálů, stolů a různě stojících i divně zkroucených postav nad knihami. Někdo stačil údivem otevřít pusu, někdo při překvapení zavřel oči, ale nejvíce lidí šustilo sežloutlými stránkami v pološeru u oken, kde se snažili vcucnout maximum myšlenek do sebe. Vypadali jako děti, kteří pijí nealkoholický za to vydatný kalorický nápoj. Potrava ve dnech, kdy počasí hraje zátiší. To byl Teodor Tenký v normální knihovně, kterou přešel až na úplný konec. Tam sedělo několik lidí. Poznával knihovnici, břichatého pána, co nemá rád lidi, malého chlapce, který reagoval podrážděně na jeho minulé jméno a ještě jeden malý chlapec a další dva páni, které doposud neviděl a jedna paní. Paní byla stará a očividně ho nevnímala.

“Povídejte, co jste se za rok naučil?” řekl břichatý pán.

“Povídejte, proč vás máme nechat žít?” otázal se další pán.

“Podělte se s námi o roční pobyt v té hrozné čítárně.” další věta od neznámého pána.

“Dobrý den.” řekl TéTé

Už tím pozdravem je vykolejil. Nečekali to, jak teď mají reagovat?

“Pokračujte.” řekl břichatý pán

“Byl jsem tu rok a nemohu říct, že to byl zahozený rok. Poznal jsem čtveřici lidí, teď už vám mohu ukázat jen trojici ... jsou to skvělí lidé. Ale vy se určitě ptáte na to, co jsem vyčetl. Četl jsem moc. Jako dělníkovi byla pro mne kniha něčím skvostným a nepoznaným. Četl jsem a nacházel smysly. Jestli je chcete říct, musím vás zklamat. Přečtěte si knihy sami. Já ted vidím smysl vrátit se po roce k rodině a tam jim vyprávět vše, co jsem našel v knihách.”

“Víc říct tedy nechcete?”

“Ne.”

“Počkejte až sem příjdou i zbylí, poradíme se a konečný výsledek vám pošleme poštou.”

“Ale kam? To mám být pořád v nejistotě?”

“Klidně pošleme přes tři lidi, pokud výsledek bude špatný.”

“Mějte se.”

Další šel Džordž.

Usedl na židli se stejnou lehkostí a ležérnosti jako ve staré čítárně. Ale ruce se mu začaly klepat.

“Nemohl jsem číst, pokud se chcete zeptat ...” vzal jim slova z úst a dosadil si místo nich jiná.

“Neumím číst.”

“A co jste celý rok dělal v čítárně?”

“Pozoroval Dolmu jak umírá, Metze a Intice, jak mezi nimi začíná plápolat láska, jak TéTé si našel cestu ke knihám a knihovnici, jak její pšššššššš se rozléhá po čítárně, a přesto nás poslouchá a pozoruje, já jsem ji taky pozoroval. Víte, neměl jsem rád lidi. Ve vězení to bylo hrozné a tady jsem se bál na začátku, ale rok utekl rychle a já jsem rád, že jsem tu byl. Začínám mít rád lidi. Ke knížkám přes lidi je dlouhá cesta.”

“Děkujeme. Mějte se.” rozloučila se za všechny knihovnice.

Mrtvolný hlas určitě neměla, říkal si.

Metz a Intice šli spolu, nedbali na to, že mají jít samostatně.

“Prosím. Máte slovo, vážení.” břichatý pán se překulil na druhou půlku židle.

“My nemáme co říct. Máme se rádi. To je náš smysl a jestli jsme zbyteční v tomhle světě, pak nemůžem obhajovat sebe, a ani svou lásku k sobě.” pronesl Metz do hrobového ticha a Intice se přidala: “Jeden je málo, aby našel smysl, aby řekl, že je důležitý. On vlastně není nikdo důležitý, pokud je sám. Já si myslím, že jsem tu pro někoho. A to je hlavní. Tím pádem nejsem jen spojovací uzlíček mezi jinými.”

“Četli jste?”

“Jistě, já jsem četl knihy, které se mi zalíbily už dříve a Intice četla mé verše.”

“Mějte se.”

Usnesli jsme se, že vás opět vpustíme do světa. Jen – změňte si jména jako TéTé, abychom vás už tu nemuseli mít pro podrážděnost nad zvučností našeho chlapce, který vás sem poslal.

Džordži, naučte se, prosím vás, číst. Budete to mít snazší. A to všude.

TéTé, pozdravujte rodinu a vyprávějte jim o knihách. Hodně vyprávějte.

Metzi a Intice, co říct vám? Nic. Nebudeme sladkobolní, že ano?

Všichni musí, ale závisí to jen na nich. Musí, to si pamatujte.

Vyrobilo Naše Studio v nákladu 4 výtisků. Tady ( dnes, tedy včera – před rokem ).