Reportáž

Měl jsem napsat krátký článek o nově postavené věznici někde za městem. Nebyla to nijak významná reportáž a tak jsem k ní i přistupoval. Řekl jsem si, že to za odpoledne sfouknu a večer strávím v jedné z těch mnoha vesnických hospod a doplním tak málo se v těle vyskytující vitamin B.

Krátce po dvanácté hodině jsem dorazil na místo. Brána byla otevřena a široko daleko nebyl nikdo. Hezky to tam mají hlídaný, jen co je pravda, říkal jsem si, když ke mně přiběhl udýchaný hlídač s puškou v ruce. Košile rozepnutá, bunda navlečená jen na jedné ruce, zatímco druhou si zapínal poklopec. Nejspíš běžel rovnou z toalet. Nedal jsem na sobě nic znát a rovnou mu poručil, aby mě zavedl k řediteli věznice. Nic neříkal, jen mohutně funěl a stále se díval do kamery nad ním. Vůbec byl dost nejistý. Vzal mě za ruku a naznačil, ať jdu před ním. Připadal jsem si, jako bych já byl vězněm nastupujícím na výkon trestu. Docela mě to bavilo…

Hlídač mě dovedl do kanceláře, kde povstávalo hned několik strážných. Působili na mě zmateným dojmem, jako by ani nevěděli, co mají dělat. Jen na mě neustále civěli. Copak nemají nic na práci, napadlo mě.

Naštěstí přišel ředitel. Poznal jsem ho podle tmavě modrého obleku a také autority, kterou měl u zaměstnanců. Ti ihned zpozorněli a jali se něco dělat. Ředitel zamířil přímo ke mně a s úsměvem mě pozdravil: „Vítejte, pane! Já jsem nějaký Ševčík, ředitel této věznice. Mohl bych vědět, proč přicházíte?“

Působil na mě velmi příjemně, až k upřímnému úsměvu mě donutil. Bylo na něm vidět, že si rád pochotná na vydatném jídle, ale nedalo se o něm říci, že by byl tlustý. Spíše statný. Ano, byl to statný muž s věkem kolem čtyřicítky. Líce měl načervenalé a pohled mile přiblblý – byl to Švejk.

„Vy nevíte? Už jsme přeci spolu mluvili po telefonu. Já jsem ten novinář, co má napsat reportáž o vaší věznici.“

„Ale ano! Už si na vás vzpomínám. To víte, je tu hrozný zmatek a člověk neví, kam dřív skočit. Ale ono se to časem zlepší až si tu zvykneme.“

Tím mi byla vysvětlena laxnost zaměstnanců.

„Pojďte se mnou pane. Provedu vás,“ vyzval mě Švejk.

Šli jsme podlouhlou chodbou a všude to jen svítilo novotou. Přesto mi tu něco nehrálo.

„Pane Ševčík, ale kde jsou vězni? Vždyť tu vidím jen prázdné cely.“

„Věznice je teprve v záběhu a některé věci tu ještě plně nefungují. Vězně jsme prozatím uložili do cel bez elektronického zařízení,“ odpověděl mi a pak se na mě Švejkovsky podíval. „Jen to tam napište, jaký šunt nám sem dali. Hned první den tu zkolaboval systém a my měli, co dělat, aby nám vězni neztropili výtržnost. Naštěstí tu moc vězňů ještě není a dá se to uhlídat. Až zítra nám přivezou další várku trestanců.“

Zamířili jsme tedy rovnou do přízemí, kde byli kriminálníci uvěznění za tlustými dveřmi. Švejk se na mě znovu s úsměvem podíval a zeptal se: „Už jste někdy viděl vraha? Máme tu jednoho masovýho. Ten je obzvlášť surovej,“ mluvil o něm jako by šlo o atrakci.

Ale jelikož jsem vraha ještě nikdy neviděl a masového už vůbec ne, zvědavě jsem se podíval okénkem na vězně. No, řeknu vám, že mě zklamal. Brejličky, pár mastných vlasů sčesaných na patku a vůbec vypadal neohrabaně. A byl vám celý bledý. Zkrátka bych ho spíš tipoval na oběť než na vraha.

Švejk nejspíš vytušil mé zklamání a tak řekl: „Vzhled pane může klamat. Ten chlápek je pěkně zákeřnej. Vedl ho sem celý kordón. On už třikrát utekl, ale nám neuteče. Tím si můžete být jist, pane.“

Podíval jsem se tedy znovu na tu bestii. Ta si mě nejspíš všimla, protože vyběhla ke dveřím a hlasitě volala cosi o nevině a třech dětech. Švejk mě mrštně odtáhl od okénka a s úsměvem jeho vlastním mi řekl: „Si musíte dávat pozor, pane. On takhle už jednomu vypíchnul oko. To víte – vrah. Takový jsou oni už od narození, chudáčci.“

„Jaký chudáčci! On si zabije několik lidí a vy mu říkáte chudáček?! Nevím, jak vy, ale já bych je popravoval. No jo, ale na to jsme my Češi příliš velký poserové.“

„Ale no tak, pane,“ uklidňoval mě Švejk, „Mějte s nimi trochu soucitu. Divil byste se, jak nám jsou kriminálníci podobní. Stačí málo a jste v cele i vy. Mně to můžete věřit. Kolik podobných případů tu jen máme. Tak na příklad tento vrah byl dříve dozorcem. No a dnes na něj dozíráme my…“

Švejk mě vzal otcovsky za rameno a vyvedl ven. Ukázal mi na sportovní hřiště a řekl, ať tam na něj počkám, že si musí ještě něco zařídit.

Začalo se smrákat, když Švejk konečně dorazil. Byl mírně udýchaný, ale přesto stále pln optimismu. Rozhodil přátelsky ruce a ptal se: „Tak jak se vám tu líbí? Příroda je tu vskutku překrásná a ten vzduch, že si ho ani ta spodina nezaslouží, co? Ale chtěl jsem se vás už dříve zeptat: byl jste už někdy trestaný? To víte já se mezi vězni pohybuju už odmalička, takže u každýho mě hned napadá, co jen spáchal za zločin.“

„Nikdy,“ odpověděl jsem rázně a hrdě. „Já jsem čestný a slušný člověk.“

„Takový jsou právě nejhorší,“ řekl Švejk k mému překvapení. „Totiž u zločince hned víte, na čem jste, ale takový ty čestný a navíc slušný jsou největší slaboši, co vám píchnou kudlu do zad, když to nejmíň čekáte a to jenom ze strachu. A nebo rovnou utečou, aby se snad neprovinili proti vymyšlenejm zákonům nebo dokonce desateru! Jakmile se chce chovat správně, tak vždycky na úkor toho, co doopravdy chce. Vždyť je to proti přírodě! Chlap si má stát za svým, i když je proti všem, jinak to u mě není chlap, ale sráč!“

Teda řeknu vám, že jsem ze Švejka začínal mít pořádný strach. Díval jsem se na něj a čekal, že mi jednu vrazí, jak vypadal naštvaně, i když se stále potutelně usmíval. Tentokrát to ovšem byl úsměv lišácký. A pak to přišlo – rána jako z děla, div že jsem neohluchnul. Ležel jsem na zemi schoulený do klubíčka a čekal na smrt. A Švejk? Ten se chechtal, že ani dech nemohl popadnout. Vstal jsem tedy a dumal nad tím, co jsem to vlastně slyšel. A až teď jsem si všimnul, že z oken věznice sálají plameny. Švejk se z toho dozajista pomátl, protože se nepřestával smát.

„Pane Ševčíku!“ volal jsem na něj, „Copak nevidíte, co se děje? Musíme zavolat pro pomoc!“

„To stále nic nechápete?“ ptal se mě rozesmátý Švejk, „Nepřišli vám ti dozorci trochu divný? Vždyť vy nerozeznáte ředitele věznice od masovýho vraha, chlape! Co jen se to na světě rodí za debily! Vás by měli poslat za mříže, abyste se konečně probudil z toho vašeho snu o spravedlnosti, která není nic jinýho než vnucení vlastních hodnot druhým a já teda podle druhých žít nehodlám.“

„Ale jak jste jen mohl?! Co jste to jen za člověka? Máte vůbec nějaké srdce? Říká vám něco soucit a láska? Jste netvor, pane Ševčíku! Netvor!“ řekl jsem tak tvrdě, jak jen to šlo, ale na Švejka to bylo málo. Znovu se smál, div že se udržel na nohou. Byl jsem mu jen pro zábavu.

„Láska, soucit, srdce – s tím jděte do prdele, pane. To jsou vlastnosti slabochů, který člověka jen znejistí a nakonec zamoří. Ve světě jde o jediný – o moc a k tomu je potřeba vůle přejít přes nějakou tu bažinu a lidskou zdechlinu.“

„Jen se moc nenaparujte! Však ony vás vaše zločiny dostihnou a potrestají vás. Nakonec to budete vy, kdo bude prosit o slitování.“

„Nenechte se vysmát,“ řekla ta obluda Švejk, „Já umřu spokojený. Já si prožil svý. To o vás se bojím. Vy jste na tom mnohem hůř než já.“

„Chápu,“ řekl jsem smířeně, „Beze svědků, že? Ale jedno si pamatujte. Já si prožil dobrý život, já mám svědomí čisté, já jsem nevinný.“

Připravoval jsem se na nejhorší a řeknu vám, že mi nebylo zrovna nejlíp. Švejk se ale znovu rozchechtal – začínal jsem ten jeho smích nenávidět.

„Nevinný?!!!“ řekl zalikaje se smíchy, „Ať tedy hodí kamenem, kdo je nevinný! Nu, tak házejte, pane. Tady máte šutrák dostatečně velikej. Stačí se jenom rozmáchnout a hodit.  -  -  -  Nemůžete, co? A víte vy proč? Protože nevinný nejste! Ale hádejte, kdo je? No, hádejte…“

Pak už si toho moc nepamatuju, protože mě milý pan Švejk přetáhnul kovovou tyčí přes hlavu. Kámen mu asi nebyl dost dobrý a hodný toho činu.

Dlouho jsem tam ještě ležel, než mě převezli do nemocnice, kde jsem se probudil s dírou v hlavě. O Švejkovi jsem už potom nikdy neslyšel. Nejspíš si teď užívá někde v Tyrolských Alpách, zatímco já se učím chodit a ovládat svěrače…