Dvacátého prvního května

„Dobré ráno“, ležím pod šedým převisem, schoulená  do provlhlého spacáku. Prstem se  dotknu tvého čela, přes spánek sjedu k lícní kosti, snad abych si ověřila, že tu JSI. Rozmazleně přikyvuješ a usmíváš se. Na listech jiskří ráno, voní mech, zpívají ptáci. Mlha se tiše s tajemnou něhou proplétá mezi stromy. Klouže po jejich kůře a laská vrásky.

„Krásné ráno, Vílo“, přitáhneš si mě za cíp látky a sevřeš. Ponořeni do ticha v sobě, mlčíme a kolem to hučí a šumí a praská a chvěje se…Šípy světla prostřelují trhlinami v hradbách listů. Bzukne moucha. Člověk si neumí představit, jak nádherný může být ráno -  musí ho prožít! Pes kdesi v dálce zuřivě zahnal vetřelce. Na pavučině se třesou mokré duhové skleněnky.

„Miluju stromy“, slyším barytonový hlas. Vdechnu pryskyřici, co prolétla kolem. Žilnatina zelených dlaní se míhá proti světlu. Občasné tlesknutí. Každý zvuk se tady násobí. Je mnohem intenzivnější. Plnější, nabývá jiných rozměrů, přenáší mě do posvátných dimenzí. Zvláštní…proč jsem si toho nikdy nevšimla?Projede mnu  vlna a  zastaví se v konečcích prstů příjemným brněním.

“Zem se v nich dotýká nebe“, tiše mizíš do svého světa. Bereš mě sebou. Nedutám.

„Kořeny  prorůstají hlínou, naráží na kameny, řvou, když mají žízeň a nikdo je neslyší. Dobývají prostor pod zemí, zakletí do tmy. Nikdo je nevidí, dokud  žijí.“ Ach ten hlas, zabarvený nocí, hluboký, s ozvěnou hor padající do údolí, plný síly, jakou má jen MUŽ. Slyším v něm hvězdy a cítím se v bezpečí.

„Sebou připoután k zemi! Nikdy nevzlétne a přece denně na něm usedají unavená křídla do svých hnízd. Chrání je. Každý den s jinou melodií mezi listy. Blízko mrakům“. Vítr trhnul větví a modré střepy mi řízly přímo do očí. Pes zahnal další objekt. Moucha se vrátila s doprovodem. Voní zem.

„Tvůj strom“, odhrnuješ pramen, co mi spadl do čela (vychutnávám ten dotek).

„Chtěl bych být Tvůj Strom!“

Bojím se všechno to křehké, co ve mně tepe a bouří, směje se i pláče, všechno to probuzené, narozené, očekávající i naplněné vtěsnat do slov, abych to nezabila, nerozdrtila, nepomačkala. A tak se jen dívám - na obrovské svalnaté ruce. Místo, kde najdu bezpečí, až se budu bát…“

   Přijela tramvaj. Vmáčknu se mezi ostatní těla. Se známým klišé o nastupování a vystupování, hrkne a rozjede se. Vydýchaný vzduch. Zavaluje mě pižmo nějakého ubožáka. Směs potu a moče, cigaret a alkoholu (a čeho ještě, radši nevědět). Zvedá se mi žaludek. Chce se mi zvracet. Instinktivně se probojuji k oknu. Kupodivu je otevřené. Muž tak kolem šedesáti let (těžké odhadnout). Původně zelenohnědá bunda zapnutá na několik patentů (ostatní chybí), prodřené rifle s hnědými a šedými stopami, malé botasky bez tkaniček vzadu sešlápnuté do univerzálních pantoflí. Střetneme se pohledem. Usměje se (první, kdo se na mě dnes zatvářil mile). Hnědé vlasy zcuchané do pramenů, česané sem tam hřebenem z prstů (když zasvědí hlava, pokud tomu věnuje pozornost). Svoboda. Kdysi mně jeden takový tvrdil, že by umřel být zavřený v bytě, svázaný vším tím, co nepotřebuje a musí mít, jen  proto že to mají ostatní a že by to mít měl také, i když ani oni nevědí proč. Říkal mi, že člověk potřebuje mnohem míň než si myslí a že už se nikdy nechce bát, že o všechny ty „sračky co jen nutí člověka se za nima štvát a k ničemu nejsou“ přijde.

„Krásnej den, slečno, viďte?“, dívá se modře. Nebesky modře. Zpříma. Nádherná barva. Nepozastavuje se nad tím, že ho kdekdo v tramvaji sjíždí pohledy mluvícími naprosto jasně: „Smrdíš! Nechutně, odporně, hnusně, smrdíš!“. Nevnímá to, zdá se. Opřený lokty o madlo je nad tím a usmívá se. Na mě. Jeho až dětsky nevinný výraz mne odzbrojuje. Pořád je mi na zvracení. Krásný den? V čem je krásný? Bude pršet. Ne, už prší. Lidé v nepochopitelné panice začínají zavírat okna. Udusím se! Umřu! Křičím beze slov. Pozvracím Vás! Dodám. Podívám se na bledou, zelenou paní po mé pravé ruce a vyděsím se: PozvracíMe SE! Navzájem. Mlčím a chráním své otevřené okno jako slon svou tůň. Déšť mě sem tam střelí do tváře. Vlastně stále častěji. Vlastně lije a mám obličej celý mokrý. Nevadí. Nevadí! Krásný den? V čem? Nestíhám, na katedru přijedu určitě pozdě. Musím projít několik článků, připravit podklady pro tu konferenci v Heidelbergu. Zopakovat měření (ty výsledky včera se mi zdají nepravděpodobné). Kde mohla být chyba? Možná snížit koncentraci rozpouštědla. Možná ty morfologické změny působí právě tak vysoká koncentrace. Nikde jsem nečetla, že by aflatoxin mohl mít takový efekt. Musím to ověřit. Musím? Pracovní droga, kterou beru dobrovolně. Bere vůbec někdo drogy dobrovolně? Vždycky jde o projev nesvobody.

 „Jedu za sestrou, víte“, nespouští ze mě křišťálový oči. Uvědomím si, že mě nepřestal sledovat. Trhnu sebou. „Za sestrou?“ Nadšeně přikývne. Konečně na něj někdo promluvil. Je tu vůbec někdo, na koho by se on neusmál, pomyslím si. Kdo mu to oplatil stejnou vřelostí? Je zvyklý, že si ostatní odsedají, pokud mohou a dělají, že ho nevidí? „NoJo, byla nasrr… ale teď už nejni, víte“, sám se tomu zasměje a jen on ví proč. Za svou sestrou? Proč mi to říká? PROČ? Ptám se a znám odpověď. Moc dobře.

 Andělé jsou prapodivné bytosti. Někdy se oblékají do tak bizardních podob! Jen proto, abychom jim alespoň chvíli začali naslouchat. Nemají snadný život. Jak chránit někoho, kdo před nimi utíká a je přesvědčen, že jejich pomoc  nepotřebuje? Jak učit toho, kdo nemá zájem a do školy chodí jen proto, že mu nic jiného prostě nezbývá?Jak vést toho, kdo o to  nestojí ani za mák. Jak mluvit k těm, co se točí zády s rukama přitisknutýma na uších. Nechtěla bych být mým andělem a starat se o mě. Neunesla bych to. Ach můj Anděli, přinášíš mi teď oběť, kterou bych já sama sobě nikdy nedokázala přinést. Miluju sprchu. Však víš.

„Vzkázala mi, že mám přijet, tak jedu“, říhne si, prohrábne slepené vlasy a dodá „Krásnej den, že jo?“. Zírám na něj. Přikývnu. Proč ne. UŽ NEJNI naštvaná - „Krásnej den“. Bleděmodře září a usmívá se. Prolétnu obličeje v tramvaji. Žádný není tak svobodný. Žádný se netřpytí. Je nejšťastnější z nás všech. Chudák uprostřed žebráků. Sevře se mi hrdlo a potlačím další sérií dávících stahů. Ještě, že jsem nestihla snídani. Bledá žena trhavými pohledy skáče od něho ke mně a zpátky a zpátky a zpátky. Znovu a zas. Je legrační. Překvapená, že s ním mluvím, šťastná, že on nemluví na ni. Je tím tak zaujatá, že SNAD zapomene zvracet.  Ta barva se mi ale nelíbí. Nedivím se.

„Poslala lístek“, připomene se Ten, co je cítit. Z odrbané igelitky, vytáhne obálku. Všimnu si boláků a jizev, žlutohnědé nehty od cigaret lemují konce baculatých prstů. Natahuje ke mně zmuchlaný, umaštěný, nesčíslněkrát čtený a skládaný „lístek“. Děsí mě představa, že bych se  toho  měla dotknout.

„Jedu za ni, už nejni naštvaná. Sedum let sem ji neviděl. Zestárla“, zasměje se tomu a přikyvuje si, zvyklý mluvit sám se sebou. Ještě několikrát převrátí papír mezi prsty než jej s až posvátnou úctou, jakou mívala moje babička k modlitební knížce, zasune zpět do obálky. A teď už jen pro sebe dodá „Krásnej den“. Co mu asi psala? Jaká je? Chce se mi zvracet. Už budu vystupovat. Ale slyšela jsem ho.

Ach Anděli, taková péče o mně! Kdybys to neměl za úkol, tak řeknu, že si ji nezasloužím. Diky. Ano, máš pravdu. Už je čas. A ta síla, co do mě vstupuje,… dobrá práce, řekla bych. Zvládnu to. Dnes to snad zvládnu!