Kapajícímu vosku, o kterém už nevím

není, nebylo a nebude v aréně

... a dlaní jsem strážila oheň, malý plamen svíčky, co se chvěl. Snad jen on hřát směl, trochu mi nadbíhal a trochu podváděl, když sliboval svítit a tvář dál byla v stínu. Ne, neměla jsem kocovinu. Jen jsem si přála aspoň jednu znát a líbezně i dravě vezpívat se někam blíže k povědomí. Ne, to ne! Nejsem bez svědomí! Snad jen... jsem taky chtěla hřát a taky trochu, trošku svítit a síťku mít, motýla chytit a svobodu mu pak zas dát... A stále zněly blízké tóny a v patách jim se táhly zvony neznělé hlavy dospělé. Už dost! Má krev jen zabušila a spánkům vtiskla kovadlinky. Tak se vzdej! Vzdej se! V myšlenkách když se vracím zpět, do rána dlaní chráním plamen. Skutečnost? Proč ji rozebírat? Proč ustavičně rozprostírat co všechno nedělala jsem... Zpětně se nedá - ani šeptat - Amen.

---