Každý jiný den

…a tak jsem zase měla jeden z těch divných dnů. Ráno se probudím, cítím vyrovnaně a pak na mě přijde ta chvilka, kdy vím, že jsem sama doma a můžu totálně pustit emoce ven a tak si vymýšlím scénáře a odehrávám si je v hlavě a brečím. Skutálí se mi po tváři několik slz, vysmrkám se a je po všem. Jedna ze smutných chvilek, kdy se srdce přeplní smutnými emocemi, vzpomínkami a uvědoměním si reality a kdy přetlak v něm už toho víc neudrží. A pak? Pak je zase dobře. Opláchnu si obličej studenou vodou, zhodnotím v zrcadle červený nos a kruhy pod očima a jdu si uvařit čaj…dostaví se úleva a lehkost na duši a smířlivé „ach jo“.

   A pak, když uběhne celý den, tentokrát vcelku fádní a nezajímavý, píšu tohle a je mi dobře.