Hrdina

  Josef seděl ve vlaku a přemýšlel o budoucnosti a své perspektivitě. Napadaly ho samé chmurné myšlenky a protože byl v kupé sám, rozhodl se, že si docela hlasitě zanadává. „Do hajzlu!!“ vyhrkl tedy z plných plic a protože pocítil, že se mu ještě úplně neulevilo, dodal: „Život zasranej!!“

  Zrovna ve chvíli, kdy byl zaměstnán snahou dát svému projevu patřičný říz, vstoupil do kupé zcela nepozorovaně jakýsi chlap, jehož Josef zcela logicky přehlédl. Když však po svém výkonu muže spatřil, musel se aspoň trochu zastydět a opět ho pohltila chmurná nálada. Problém byl v tom, že nyní si již ulevit nemohl, protože by si před chlapem připadal opět trapně a musel by si ulevovat až do chvíle, kdy by dotyčný vystoupil.

  „Pardón...“ řekl otráveně. Plešatý chlapík s nakrouceným knírem se však jen potutelně usmál, spiklenecky zamrkal, načež pološeptem prohlásil: „Myslím, že ti mohu pomoci.“ Josef na chlápka překvapeně pohlédl a zachmuřil se. „Jestli máš hodně silnej kus provazu, tak to beru,“ zahlásil poté znuděně. „Ale chlape, můžeš přece udělat spoustu lepších věcí, než se věšet!“ vykřikl plešoun naléhavě. „Nepotřebuju soucit,“ zazní Josefův znuděný hlas. „Tady nejde o žádný soucit. Měl jsem jen na mysli, že je spousta lepších a originálnějších způsobů sebevraždy. Můžeš zemřít jako hrdina. Lidé by tě měli za trosku, kdyby ses oběsil a určitě by tě mnozí nepěkně pomluvili. Ale zemřít jako hrdina, to znamená čest, slávu a uznání. Určitě by po tobě pojmenovali i nějakou ulici!“

  Josef chlápka tentokrát docela se zájmem poslouchal, protože mu došlo, že ten uslintaný plešounek není zřejmě až tak blbý, jak vyhlíží. „Jak to mám provést?“ zeptal se netrpělivě. Chlápek se opět jen usmál. „Od toho jsem tu já,“ pronesl tajuplně. „Jsem povoláním poštovní lupič a občas docela rád někoho jen tak odprásknu. Většinou to bejvá pošťačka, ale kdyby ses za ní hrdinně postavil a zachránil jí, našiju to klidně do tebe. Ty budeš slavnej a já ukojím svojí touhu po krvi,“ vysvětlil plešoun svůj ďábelský plán Josefovi. Tomu se taková smrt poměrně zamlouvala, proto nabídku okamžitě přijal.

  „Ale co to bude stát?“ napadlo ho najednou. „Zadarmo to zrovna nejni, účtuju si 50 tisíc,“ oznámil mu chlápek. Josef měl trochu obavy, že tolik peněz po kapsách asi nemá a peněženku ještě k tomu zapomněl doma. Když prohledal kabát, košili, kalhoty a boty, zjistil, že má u sebe všehovšudy jen 30 tisíc a zatvářil se zklamaně. Naštvaně si vzpomněl ještě na pětitisícikorunu, kterou asi před hodinou posmrkal a vyhodil, protože u sebe neměl kapesník.

  „Nemohl bys mi půjčit dvacet tisíc?“ zeptal se chlápka nesměle. Ten nakonec souhlasil a vzal si třicet tisíc. Společně si ještě prošli plán akce a na další zastávce vystoupili. Zamířili spolu přímo k poště.

  Plešoun vtrhl na poštu. Poté pošťačce oznámil, že se jedná o přepadení, namířil na ní zbraň a slušně požádal: „Madam, mohla byste zvednout svoji sloní prdel, vylézt zpoza přepážky a navalit všechny prachy?“ Poté ji chytl za vlasy, přiložil zbraň ke spánku a všem přítomným dal na srozuměnou, že jí hodlá oddělat. To byla ta pravá chvíle pro Josefa.

Hned vyběhl a zařval: „Ne! To nedovolím!“ Nějaký pitomec ho však předběhl a nechal se zastřelit před ním. Josef utíkal seč mu síly stačily, ale předběhl ho další a za ním další a opět další... Když doběhl k hromadě mrtvol, plešoun mu zarmouceně oznámil, že mu došly všechny náboje a nabídl za to smazání dluhu. Josef poté naštvaně odešel.

  „Prej originální smrt! Pche! Kašlu na takové pitomosti a zabiju se úplně normálně!“ pomyslel si a v tu chvíli před sebou spatřil jeden moc pěkný a vysoký železobetonový most. Rozhodl se, že to již dále nebude prodlužovat. Přelezl zábradlí, podíval se dolů, zatajil dech, zavřel oči a pak si uvědomil, že se vlastně původně ani zabíjet nechtěl. Chtěl si jen tak docela obyčejně zanadávat na svůj bídný život.

Přelezl proto zábradlí zpět, spokojeně se vydal domů, ale po cestě ho zakousl medvěd.