Oblačná slečna

Podrážka se lepila k rozpálenému chodníku. Kráčel jsem bezmyšlenkovitě městem, kterému slunce vzalo veškerou barvu, míjel domy, jež vypadaly jako špatné kulisy z ještě horšího filmu a potkával apatické lidi, kterým bylo všechno jedno.

 Šli pořád stejnou rychlostí, stejným směrem, stejnými uličkami, jako každý den.

Vypadli tak nějak stejně. Dívali se na zem a nic neříkali, jen klapali podrážkami o chodník.

  Nad silnicí se vlnil stojatý vzduch a zobrazoval miniaturní fatamorgány.

Nudil jsem se. Touhle cestou chodím každý den. Nemůžu chodit jinudy. Nemůžu změnit směr ani rychlost. Už se ani nesnažím. Jen matně si vzpomínám že dojdu vždycky na stejné místo.

Kam? Nevím? Vím jen, že to bude bolet.

Celé město bylo ospalé. Sluníčko pálilo a svými prstíky vysoušelo loužičky.

Lidé byli také ospalí. Chodili jako náměsíční a ničeho si nevšímali.

A domy, jako by se krčili do stínu.

  Stál tu však jeden dům, který se těm ostatním nepodobal. Byl vysoký celý z červených cihliček poskládaných do krásného kruhu. A nebyl vysoký jenom jako nějaký vysoký dům, byl nejvyšším domem ve městě! Sahal až do oblak.

 A v tom domě bydlela jedna slečna. Byla by to obyčejná slečna, kdyby nebyla taková nějaká víc vybarvená, než ostatní. A ta slečna to měla dolů daleko. Přesně stodvacettři schody. Ani o schod víc, ani míň.

  Ale jí to nevadilo. Dolů nechodila. Nebylo tam s kým si povídat. Nebyl tam nikdo kdo by ji měl rád, myslela si. Tady měla mráčky!

 Celý den stála na terase svého domečku a koukala se do nebe. Měla hlavu v oblacích.

A já sem stál dole a každý den se díval, jak se kolem její hlavinky prohání obláčková autíčka a mašinky, jak si obláčkový pejsek honí svůj obláčkový ocásek. A obláčky vypadající jako malí i docela velcí lidičkové a lidičky jí mávali a usmívali se na ni.

  Jeden větší mráček vypadal jako její maminka a další větší mráček jako tatínek. Objímali se a mávali jí.

    Tam se  slečna cítila dobře. Ale stejně jí něco chybělo.

 Večer se objevili obláčky růžové, připomínající malé dětičky a hráli si spolu a taky s tím obláčkovým pejskem, který už nehonil svůj obláčkový ocásek, ale obláčkové dětičky. A obláčkovým dětičkám u pusinek rostli obláčkové bublinky a v nich se obláčkovými písmenky psala nejrůznější slova: „Maminka! Hrát si! Pejsek! Dům!“

 A obláčkové dětičky se honili mezi obláčkovou nevěstou s obláčkovým závojem.

  O obláčkoví novomanželé na ně mávali svýma obláčkovýma ručičkama .

A pak fouknul vítr silněji a obláčkové dětičky, obláčková nevěsta s obláčkovým závojem, i obláčkový pejsek, který nehonil, ani obláčkový ocásek ani obláčkové dětičky, se rozfoukali pryč.

  A slečna byla moc smutná.

Přemýšlel jsem co se jí může honit v hlavě. V hlavě, okolo které se honí mráčky.  

   Pak se zatáhlo a začalo pršet. A pršelo na slečnu, která plakala a pršelo na mě.

A já sem tam jen stál koukal nahoru na tu slečnu a plakal s ní.

 Slečna se podívala dolu, na mě.

Natáhla ruku, ale přesně stodvacettři schodů, ani víc, ani míň, nás dělilo.

Chtěl sem jít za ní, ale nohy se rozešly jiným směrem.

Tak sem se jenom koukal na ni a ona koukala na mě a oba jsme plakali až jsme se jeden druhému ztratili v dešti.

Zítra se zase uvidíme.