Taková malá výpověď

"Před nějakou chvílí jsme přejeli hranice, teď jsme..."

a hlas na druhém konci mobilu se ztratil.. "Asi vypadl signál."

Sedačky se nějak naklonily. Ve střeše se objevil strom a hvězdné nebe. Hrozný rámus a spousta rozbitého skla v pohybu. První reflex - něčeho se chytnout.

Probrala se na zemi, byla zima a nad ní se usmíval taťulda. "Co se stalo?" Tělo toho muže se pohnulo smíchem, organismus zapracoval a vyloučil množství potřebných endofínů. "Asi jsme nabourali."

Někdo hledal svojí malou holčičku a plakal. Hromada lidí a hromada naříkání. Zmatené hlasy a první telefonát o pomoc.

Pujčuji si vysavaè na vrátnici a na displeji telefonu se objeví: Maminka. "To je nějaký divný, copak se asi děje?" Ozve se zdánlivě klidný hlas: "Taťulda a malá měli nehodu, tak aby si o tom věděla, jsou živí.. taťulda je na ÁRU, malá je v pořádku, jen pár odřenin, neměj strach a  uč se." Nechápu, nepobírám, ptám se a maminka jak může odpovídá. Vrátný na mě, svýma vždycky milýma, očima kouká a neví co má říct. V hlavě mám jak vyluxováno.

Objevilo se to ve zprávách. Při převozu do nemocnice zemřel další člověk. To se nedá vydržet! Mizim od televize a mám neskutečnej strach. Nevěřim, že by to nepřežil. To si prostě nelze připustit.

Mám skvělé přátelé, skvělé spolubydlící, dělaj co můžou aby mě udrželi v pohodě a nezaslouží si abych jim to komplikovala.

Jedeme do nemocnice. Konečně ho uvidím! "Ach tati, tati, mám strach, že už Ti to nebudu moct říct. Mám Tě hrozně moc ráda!!!"

Tuhne mi krk, mlčim, koukám z okna.

Jsme na místě. Chodba s obrazy a kolem chodí v bílém a snaží se pacientům i rodinám být co nejvíce nápomocní. S malou jsem mluvila. Je trochu v šoku, ale drží si dekórum a pokouší se o vtipy.

Oni mě k němu nechtějí pustit!!! To mi nemůžou udělat, jsem dospělá, snesu to!!! Hlavně ho chci vidět! Chci mu to říct i když spí! Je to jak z filmu, taťulda v komatu a jeho dcera doufá, že ji uslyší.

To už se vážně nedá vydržet. Poprvé brečim. A nejde s tim přestat. Chci ho vidět. Hrozně moc.

"Taťulda se probral!!!" Křičí maminka a pláče. Padneme si do náruče a brečíme obě. Po týdnu se objevila první velká úleva.

Taťulda se zvegetarýroval rychlostí blesku. Během chvíle dělal všecičko jako dřív. Náš vztah se podstatně zlepšil. Všechno se zlepšilo. A je mi moc líto, že ne každý měl takové štěstí jako jsme měli my.