1

Žoup

 

Věnováno Evě a dalším

 

   Jistě mi leckdo dá za pravdu, když řeknu, že to, co si jeden občas musí se svými sousedy vytrpět, by mnohdy stačilo na román, natož na jedinou povídku. Jsou hluční, rámusí, vyvrtávají do zdí dírky, zatloukají hřebíky, přesouvají nábytek zrovna v místech vaší postele a já nevím, co ještě. Dennodenně k vám přes tenké stěny dolétávají útržky jejich hádek. Málokdy dají pokoj aspoň v noci. Ale ať už jsou sebe svéráznější, určitě to nejsou takoví podivíni, jací žijí v Ismanionu, Kraji divných. Naše hrdinka by však ani nevěděla, kdo vlastně bydlí za živým plotem poblíž její zahrady, kdyby se její domácí mazlíček morče Kobližka potajmu nevydalo na soukromý výlet…    

 

,,Byl jednou jeden kouzelník

ten opustil svůj řád

táda dýda dum

že však velmistru svému se postavil

na skřeta musel si léta hrát

táda dýda dum…

 

  A dál nevim, jak je to dál. Co třeba tuhle:

 

Byl jednou jeden darebák

ten drahý kámen měl

táda dýda dum

než já jsem mu ho uzmula…“

 

    Mrakula, kouzelnice na volné noze, se zastavila. Úsměv jí rázem zmizel ze rtů. Domek stlučený z nalakovaných desek, připomínajících trolí karty, stál sice na svém místě, ale dřevěná ohrádka uprostřed zaplevelené zahrady zela prázdnotou. Košík s houbami, které si nesla z lesa, jí vyklouzl z ruky. 

   ,,Kobližka, moje Kobližka, dar nedar od královny Jezabely zase utekla!“ zabědovala Mrakula. Kouzelnice, byť ještě mladá a ne dvakrát dobrá, by si však měla nějak poradit.

   Ta naše si zadumaně dřepla na zem, rukou zašátrala v spasené trávě a pomalu vytáhla černozrzavý chloupek.

   Položila si ho na dlaň.

   ,,Apulos koprem – najdi Kobližku!“ přikázala. Chloupek se zdvihl, zatočil se kolem své osy a ukázal k bujnému živému plotu, oddělujícímu jako zelená hradba sousedovu zahradu.

   ,,Ale ne,“ posteskla si Mrakula. ,,Vždyť já pořádně nevim, co je ten tichošlápek zač. Je tam zalezlý jako šnek v ulitě. V životě jsem ho neviděla. Proč se jen můj kontakt se sousedy omezuje na házení pecek přes plot?“

   Sousedův plot byl ještě ke všemu plný pichláků, nikde žádné stopy po brance. Tam, kde morče podlezlo, musela kouzelnice přelézt. Mrakula si na to přitáhla staré štafle. Dřív než se její zrzavá hlava s černým přelivem objevila nad trnitou změtí zeleně, hmátlo po ní něčí chapadlo. Chlamst! Rosnatka velikosti dračího vejce ji slupla jako přerostlou mouchu.

   ,,Do pr… kýnka! Au!“ kopla do chlorofylové dásně.

   Takhle si svou návštěvu nepředstavovala. Soused ani morče nikde, ani pohnout se nemohla, zubatými otvory v živé pasti viděla hromadu vybělených…

   To jsou kosti zvědavců, co nakukovali přes sousedovu zeď!

   Mrakula i přes nepatrnou škvírku mezi hustými trny zpozorovala, že jednomu z nešťastníků visí z přelomeného trupu zlatý diamantový pás.

   ,,Ejhle, zlato! Ejhle, diamanty!“ Do Mrakuly vjela nová síla. Kouzelnice sebou začala šít. Kopala na všechny strany. K tomu mumlala všemožné formulky, tak ani nepostřehla blížící se kroky.

   Masožravka se nespokojeně nadmula, tak divoké sousto ne a ne strávit. Někdo stál venku a bušil do tlustých listů holí. To se rostlině ani trochu nelíbilo. Čelisti se neochotně otevřely.

   ,,Brrr!“ kouzelnice se vysoukala ven.

   Za záchranu však nevděčila zmateným zaklínadlům, nýbrž tvoru, který si ji zvědavě prohlížel. Na první pohled vypadal jako středně vysoký farmář s řídkým zrzavým vousem, ve vestě, kalhotách a ušmudlané košili, který v rukou svírá pikslu s kdovíjakým zahradním škůdcem. Na druhý pohled ale… Mezi dlouhými drátovitými vlasy s pěšinkou uprostřed mu rostly zaječí uši, v polovině ohnuté do pravého úhlu. Teď to stvoření upíralo oči s rudými zornicemi přímo na Mrakulu, ústa se zdravým předkusem mírně pootevřená.

   ,,Máš štěstí, že jdu právě kolem,“ pravilo to docela dobrácky.

   ,,Jasně. Ahoj! Já jsem Mrakula, tvoje sousedka,“ masožravčina ex-snídaně předvedla chabý úsměv.

   ,,Já tě znám od slyšení. Prosimtě, nikdy už nepískej kuplety v blízkosti mého plotu. Nemám to rád. Jinak tě samozřejmě vítám. Já jsem žoup,“ soused jí podal ruku.

   ,,Ehm?“

 

   Nutno podotknout, že žoupové jsou starý, v Ismanionu i kdekoliv jinde téměř neznámý národ, vyznačující se láskou k půdě a k vínu. Jsou v podstatě mírumilovní, pokud nejde ovšem o jejich vlastní úrodu. To prý pak dokážou být horší než smečka hladových vlků. Jedí všechno možné kromě žoupů. Pěstují zeleninu a žijí uvnitř obludných rostlin, nejčastěji kořenovitých. Náš žoup bydlel v obří ředkvičce zvenku vypadající jako keřík přerostlé natě, uvnitř vydlabaný a vybavený veškerým pohodlím včetně stropních oken.

 

   ,,Žoup Buby, a žiji zde už léta,“ upřesnil žoup.

   ,,Aha. Já hledám Kobližku. Přeběhla mi k tobě z vedlejší zahrady. Je to taková větší černozrzavá krysa bez ocásku,“ vysvětlovala Mrakula.

   ,,Tak trochu jako ty?“ Žoup přejel očima její dvoubarevné vlasy.

   ,,To jsi ji viděl!“ Mrakula se rozzářila. ,,Vrátíš mi ji?“

   ,,Vlastně jsem ji hodil ke svým králíkům. Než jsem ji chytil, docela mi udělala škodu na špenátu,“ žoup položil pikslu se zahradním škůdcem na zem. Mrakula si všimla, že je plná šnečích budek s živými obyvateli uvnitř.

   ,,Sotva jsem se zbavil želv, tak jsem našel na salátu tuhletu nadílku,“ postěžoval si Buby, vida jaký zájem jeho škůdci u kouzelnice vyvolali.

   ,,A co s nimi uděláš?“ zeptala se zvědavě.

   ,,Na kompost ptákům,“ pokrčil rameny žoup.

   ,,To ne, to si je raději vezmu,“ Mrakulu najednou zaplavila vlna soucitu. Já v zahradě mám stejně jen plevel, pomyslela si.

   ,,Jak myslíš,“ Buby jí pomohl pikslu nacpat do rance, kde už měla beztak spoustu krámů. ,,Ale to hladové, tobě tolik podobné prasátko ti dám, jen když pro mě něco uděláš. Nebude ti to vadit, že ne?“

   Mrakula zarputila mlčela.

   ,,Vždycky jsem byl zvědavý, jak to vypadá jinde,“ nedal se vyvést z míry Buby, ,,tak jsem jednoho dne řekl své otčině sbohem, našel tohle místo, a od té doby zde žiji - sám.“ Žoup posmutněl.

   ,,Ehm?“ Mrakula se podrbala za uchem.

   ,,Není tu nikoho, kdo by ochutnal mou mrkev a hrášek…“ Tu v jeho rudých očích vzplál slabý plamínek: ,,Najdi mi žoupku, pěknou a hodnou, která mě bude poslouchat a bude chtít jíst se mnou z jedné mísy mrkev a hrášek…“

   ,,Ale kde…“ lekla se Mrakula tak nezvyklého přání.

   ,,Kvetoucí ostrov. Tam my žijeme a odtamtud jsem také před lety odešel hledat úrodnější půdu. Teď už se ale nemohu vrátit. Jako každý žoup trpím i já strachem z vody. Jednou jsem ho sice překonal, ale vícekrát už to nedokážu.“

   ,,Ty myslíš Muranův ostrov uprostřed jezera Balš?“ Mrakula vytřeštila oči. ,,Ostrov jež vzkvetl z hlavy spícího obra?“

   ,,Ano, ten. Ale jak už jsem řekl, je tu jeden problém. Žoupky stejně jako žoupové nesnáší vodu a lodě vůbec. Chráníme se tak před rušivými vlivy z vnějšku. My žoupové jsme totiž vcelku chytrý národ…“

 

*  *  *

 

   ,,Uf,“ Mrakula s funěním dorazila k Bubyho staré loďce, v níž se podnikavý žoup kdysi přeplavil na Ismanionskou pevninu. Kouzelnice za pomoci posilujícího zaklínadla dotáhla kupodivu stále použitelnou kocábku k vodě a pochmurně se pustila do veslování.

   Jednoduché plavidlo líně klouzalo po hladině jezera a jen pomalu se přibližovalo k obrovskému útesu, shora porostlému hustou džunglí. Vypouklé, po staletí zavřené kamenné oči, hrubě tesaný nos a velikánská ústa tvořila hlavu obra Murana, největšího ze všech spáčů. Jeho krk i se zbylým tělem skrývalo hluboké jezero. Spal tam stovky možná tisíce let, až srostl se zemí a stal se její součástí. Na jeho hlavě vznikl Kvetoucí ostrov. Anebo možná šlo jen o šedivou skálu, mrtvý kámen se strmým schodištěm po straně a plošině na zakotvení loďky, tolik připomínající obrův obličej.

   ,,Spi, jen spi,“ zašeptala Mrakula a s téměř posvátnou bázní - tu Muranův ostrov vzbuzoval u všech obyvatel Ismanionu – začala šplhat po úzkém schodišti bez zábradlí. 

 

  

                      

 

Loďku nechala dole. Ostrůvek sám byl ze všech stran zarostlý hustou nepropustnou vegetací, takže musela použít svůj opotřebovaný mečík Třískořez, aby si s jeho pomocí prosekala cestu do žoupího panství. Po pár seknutí naštěstí narazila na pěšinku, která ji dovedla až k bráně porostlé Trollskými hrozny. Hned vedle stála zapíchnutá dřevěná tabule s nápisem: ŽOUPOV.

   ,,Ach,“ Mrakula se uctivě poklonila obřímu žoupovi trůnícímu hned u brány, než zjistila, že je to jen socha. Dovnitř tedy kouzelnice proklouzla nikým nepozorována.

   Městečko plné zeleninových domků s kulatým náměstím a studnou se na ni usmívalo jako rozveselená tvář dítěte. Žoupové a žoupky vysedávali před svými ředkvemi, brukvemi, řípami, mrkvemi a kdovíčím ještě, nebo se pilně činili na svých políčkách. Na Mrakulu se dívali spíše pobaveně, než nepřátelsky. Pochopila proč, až když se jedna všetečná žoupka zeptala, co to má s ušima.

   ,,Ehm?“

   V Žoupově nebyli na kouzelníky a lidi zvyklí, proto brali Mrakulu bez přemýšlení za jednu z nich.

   ,,Ukousl mi je vzteklý králík,“ odsekla nakvašeně, když už jí ta pozornost začala opravdu vadit. Jak, u všech trotlíků, najdu v tomhle pomateném městě vhodnou nevěstu pro svého souseda?

   Žoupové, rozvalení na zápraží a bafající s fajfky, i žoupky, které zrovna neplely zahrádku, se sesypali kolem ní jako se mouchy slétávají na koláč.

   ,,Ty jsi ale srandovní. A co to máš na sobě?“ chtěl vědět černovlasý černouchý žoup.

   ,,To je můj zelený kabát, vhodný pro všechny příležitosti a košili jsem si náhodou prala před pěti dny. Do záplat na mých kalhotách ti nic není. Hele, tohle je dračí kůže, tos’ ještě neviděl, co?“ Natáhla nohu v těžké kožené botě.

   ,,Dračí?“ podivil se černouchý.

   ,,No jasně, že z draka,“ přisvědčila Mrakula.

   ,,Co je to drak? To tady taky roste?“ zajímalo se jedno malé žoupě. Černouchý se ale zamračil a jeho oči, červené jako u všech žoupů, zle zaplály.

   ,,Ty nejsi odsuď. Jsi z břehu jezera,“ řekl usvědčujícím tónem.

   ,,No, ano,“ přiznala Mrakula.

   ,,Jé! Cizinka. Vyprávěj nám, jaké je to za jezerem? Žijí tam také žoupové?“ zaprosilo několik mladých žoupek.

   ,,No,“ usmála se, ,,v Ismanionu, Kraji divných, odkud jsem, žijí převážně lidé a sem tam nějaký kouzelník. Lidé mají své zahrádky jako vy, ale moc se vám nepodobají. Honí se za cetkami z kovu, z něhož se v pustině nenajíš ani nenapiješ. Loupí a zabíjejí jiné i sebe navzájem, mají svá panství a své zákony a žijí krátkým životem. To kouzelníci, ti jsou jiní. Nic nepěstují a vůbec se práci vyhýbají. Jsou malicherní, rádi se hádají. Mžourání do zažloutlých svitků je pro ně tím pravým potěšením. Přežívají staletí, zabedněni ve svých řádech, znaje jen svou pravdu, nebo se jen tak potloukají světem snaže se přiživit na cizím. Domy jsou v Ismanionu plné zlodějů, cesty plné okradených. Ale jinak je tam docela fajn. “

   ,,Ach,“ vzdychla žoupka s jemnou hnědou srstí na uších. ,,To jsou tedy lidé  o něco lepší.“

   ,,A kam patříš ty?“ zeptal se černouchý.

   ,,Ehm… Já jsem… no… kouzelnice. Ale jenom nedoučená,“ dodala Mrakula rychle.

   ,,A jaká je tam na břehu zelenina?“ zeptal se žoup ve slaměném klobouku věcně.

   ,,Inu… roste,“ řekla popravdě. Hned nato ji jedna starší žoupka nabídla kapustové karbanátky v bramborovém těstíčku, ať jen okusí místní pochoutku.

   ,,Ach, jak jste milí. Po cestě mi fakt vyhládlo,“ Mrakulu, jak šlo o jídlo, nemusel nikdo moc dlouho prosit. Bez upejpání se pustila i do mrkvového koláčku, který jí podala malá žoupka s mašlemi kolem uší. 

   ,,Nu ano,“ to už se usmíval i černouchý. ,,Vždyť my žoupové jsme vcelku chytrý národ.“

   Kouzelnice už neváhala ani minutu a v mžiku na ně vychrlila, proč tam vlastně je. Několik hezkých žoupek projevilo o osamělého Bubyho zájem a snad by byla ruka v rukávě, kdyby si…

 

   …Lotrik, rodový stařešina a pán Žoupova, neobhlížel své město. Byl to hubený pobledlý žoup s bílými vlasy a ostře zastřiženýma sněhovýma ušima. V černém fraku s buřinkou vypadal jako hrobník a jeho pohled byl pohledem nenasytné šelmy. Vážený a zachmuřený pán žoupů měl plnou hlavu starostí. Zítra se má konat velká dýňová slavnost a on stále nemá vymyšlenou žádnou atrakci. Žoupové jsou v něčem jako děti, čili když nebude zábava, nebude ani pořádek. Stačí aby se deset otrlejších rozzuřilo a za chvíli bude celé město vzhůru nohama. A to si jeho pán nepřál. Bavící se žoupové se nebouří.

   Náhle se jeho obočí stáhlo a rudě planoucí oči zamířily do kruhu lelkujícího žoupů, v jehož středu stála postava v zeleném ošuntělém kabátu a záplatovaných kalhotách, s rancem přes rameno. Lotrikovy rty zahrály v pokrouceném úsměšku: To je ono. Maso z pevniny náš jídelníček dosud postrádá.

  

   ,,Ech, co se to…?“ Mrakula nechápala, proč žoupové najednou ustupují a v nepředstírané pokoře sklánějí ušaté hlavy. Lotrik jim kynul se strojeným úsměvem, že toho není třeba, vždyť on je přece jeden z nich.

   ,,Cizinka,“ pátravě upřel na objekt místního povyražení a svého osobního zájmu současně červená očka.

   ,,Ehm…“ Mrakula vyplivla z pusy kus brokolicové placičky.

   ,,Nepřítel,“ jeho oči se ještě více zúžily.

   ,,Ale vůbec ne…“ kouzelnice zamávala rukama.

   ,,Chceš nás očarovat,, Lotrik zkřivil tvář, ,,vzít nám naši úrodu… naši zem… náš život? Pokazit a zničit novotami z pevniny panenský ostrov? Mě zabít a z mých žoupů udělat otroky ve službách kouzelnické rasy či té lidské verbeže?“ Zlověstně se rozhlédl kolem. Mrakula jen zalapala po dechu. Její noví přátelé se od ní začali pomalu odtahovat.

   ,,Já říkám ne,“ bílý žoup upřel krvavé oči přímo na ni. ,,My nechceme cizince. My nepotřebujeme cizince. Jen si ji pořádně prohlédněte.“ Chytil kouzelnici za ramena a násilím ji otočil čelem k davu. Než stačila nějak zaprotestovat, sevřel jí jednou rukou hrdlo a druhou jí položil na ústa.

   ,,Vidíte tu nezdravou bledost?“ Prstem šťouchl do její tváře. Mrakula pod jeho stiskem sotva dýchala.

   ,,Vzduch na břehu jezera je zřejmě zkažený. A její chlupy…“ hrubě jí vjel rukou do vlasů.  ,,Barví si je na černo, tomu říkám marnivost! A všimli jste si, jak je hubená? Na druhém břehu jezera roste zřejmě chudá strava. A ty hadrrry… errr…“ Lotrik se v půlce věty odmlčel s obličejem bledším než kdy dřív. Mrakule se konečně podařilo zakousnout se mu do ruky.

   ,,Zkrátka,“ dokončil bílý žoup přerývavě, ,,zem na druhém břehu jezera je špatná… zkažená… prokletá.“ Prsty se zašpičatělými nehty stiskl Mrakule ucho tak silně, až kouzelnice zapomněla, že ho chtěla znova kousnout.

   ,,Zem na druhém břehu jezera je špatná,“ řekla hnědovlasá žoupka.

   ,,Zkažená,“ přidal se žoup v žlutém slamáku.

   ,,Prokletá,“ zasyčel celý dav.

   ,,Zítra, až slunce bude na vrcholu své pouti a slavnost posvátných dýní začne, vyndáme svatý kotel po předcích a po dlouhé době v něm opět uctíme naši samostatnost a nezávislost. Čí maso tam vložím, se nechte překvapit,“ zakončil Lotrik slavnostně.

   ,,Ale vždyť jsi říkal, že jsem hubená,“ zahuhlala Mrakula nespokojeně, když si Lotrik foukal bolavou ruku.

   ,,Kušuj,“ zavrčel bílý žoup potichu.

 

*  *  *

 

   Zavřeli ji v suchém vězení na konci města, kde bylo dusno k zalknutí. Mrakula se stočila na hromádce slámy jako uzlíček neštěstí a zuřivě si třela ucho.

   Jsou hloupí, ale pořád dost silní na to, aby mi stihli přelámat hnáty, kdybych se o něco pokusila, toužebně pohlédla na chatrnou dřevěnou mříž, která ji dělila od zbytku světa. Za mříží ale na štokrleti, jež se pod jeho vahou zrovna prohýbalo, trůnil zavalitý žoup a zamyšleně v prstech kroutil železnou tyč. Další cely byly prázdné. Jen v jedné, s mřížemi zrovna naproti Mrakule, poplakávala drobná žoupka s medově hnědýma ušima.

   Primitivové! Co ta vám mohla udělat? zamračila se nedoučená kouzelnice ještě víc. Žoupka byla oblečena v čisté mrkvové šaty, takže nemohla být uvězněna dlouho. Mrakuly si nevšímala, jen tupě hleděla do země.

   Ještě, že mi nechali můj ranec, kouzelnice si konečně přestala třít ucho a potichu z batohu na zaprášenou zem vybalila všechny své poklady. Zavalitý žoup venku si ji nevšímal a dál tvaroval svou tyč.

   Kouzelnice vyndala z rance postupně čutoru (byla ale prázdná), vatou vycpaného mloka, který ji měl chránit před zlými sny (teď byl ale den, takže se nehodil), Šestistero hlavních zaklínadel v kostce od kolektivu nejvyhlášenějších kouzelníků (no vida) a dírkovanou pikslu plnou šneků (No ne, já na ně zapomněla!) plus tři kapustové karbanátky v bramborovém těstíčku.

   ,,Hele, karboš!!“ Mrakula rázem zapomněla, jak ji předtím Lotrik pokořil a chutě se pustila do oblíbené žoupí pochoutky. To ji však nechtěně připomnělo, že zítra se má stát jejich pochoutkou právě ona.

   Do pr… kýnka! Znechuceně milý karbanátek odhodila.

   ,,Písk,“ krysa s oušky, navlas takovými jaké mají žoupové, vystrčila čumák z pod sena a už byla s oblíbenou místní pochoutkou pryč.

   ,,Fuj,“ Mrakula zalistovala Šestisterem hlavních zaklínadel v kostce až ke stránce s radami typu:

  

   Jak oklamat svého velmistra…

   Jak strávit bez újmy sedm dní o jednom bochníku chleba…

   Jak získat náklonnost jiného kouzelníka či kouzelnice…

 

   ,,Ne, to ne,“ přeskočila několik odstavců:

 

   Co dělat, když vám nepadne vaše roucho…

   Co počít, jestliže nemůžete najít svou berlu…

 

   ,,Hm, to asi není ono…“ Další listování:

 

   Agricius – ať tvá zahrada vzkvétá!

   Certi – dej mi rychlost!

   Urag – dej mi sílu větru!

  

   A o útěku z vězení nic? Otočila na další list:

 

   Duris klamenus – ať je z tebe kámen!

 

   Zadumaně podrbala za uchem. Mimoděk jí sklouzl pohled na pikslu se šneky. ,,Jo tohle,“ její tvář se pomalu vyjasnila.

   Jestliže se chtěla dostat ven, potřebovala se zbavit pozornosti svých věznitelů a jediné, co  zajímalo žoupy před velkou slavnostní, byla úroda, ve stínu zahrádek vyčkávající brzké sklizně.

   Musím ten nárůdek udeřit v jeho nejcitlivějším místě, provést útok na jeho zeleninu! Mrakula s démonickým úsměvem začala tahat šneky z přeplněné piksly, budku po budce.

   Poskládala je v rohu hned u okna.

   ,,Magis – zvětš se!“ zašeptala. Šnečí ulity začaly rázem růst, až je stěží mohla vzít do dlaně.

   ,,Sat – stačí! Teď zkusíme tohle: Cers uragus – buď rychlý jako vítr – a – duris vulvux klamenus – ať je tvá schránka tvrdší kamene!“ křikla jedním dechem.

   Obří šneci, jiskřící magickými náboji, vystrkovali překvapeně růžky a s úžasnou rychlostí se začali rozlézat po Mrakulině cele.

   ,,Agrus - tam!“ kouzelnice ukázala na okno. Ještě než dořekla, už se šnečí armáda šinula v několika pruzích, bez slitování stéct úrodná žoupí pole.

  

     

 

,,Ach, z obyčejného hlemýždě jsem stvořila nástroj hromadného ničení. Žoupy zdraví Achatina fulica perfecta!“ vykřikla Mrakula, jata hřejivou euforií vítězství. Důrazný šeptavý hlásek ji však rychle navrátil do šedi skutečného světa.

   ,,Hej, já jsem to viděla!“ Žoupka s medovými chloupky už neplakala. Teď stála s nosem přilepených na mřížích a zvědavě nakukovala do cely své spoluvězeňkyně.

   ,,A co jako?“ Mrakula Šestistero sklapla a s náramnou lhostejností je spolu s prázdnou pikslou nasoukala zpátky do batohu.

   ,,Ty chceš utéct,“ špitla žoupka.

   ,,Hm,“ pravila Mrakula neurčitě.

   ,,Vezmi Vif sebou, vezmi Vif sebou, prosím,“ zašeptala žoupka. Kouzelnici náhle svitlo.

   ,,A proč tady vlastně jsi?“ zeptala se opatrně.

   ,,Když mě se nechce vdávat,“ řekla Vif.

   ,,Ach…“ Mrakuliny neurčité naděje pohasly.

   ,,Nechci si vzít stařešinova syna Darbika, protože je zlý a svéhlavý a je bílý. A já nesnáším bílé žoupy. Oni jsou jiní, jsou krutí.“

   ,,A proto tu jsi?“ podivila se Mrakula.

   ,,Ano. Lotrik mi řekl, že dokud se nepodvolím, tak tu zůstanu. Ale já si jeho syna nikdy nevezmu. Je nudný a omezený jako všichni tady. Nesnáším Kvetoucí ostrov!“

   ,,Ach,“ Mrakulino čelo se opět vyjasnilo. Kouzelnice se rozpovídala. Zná prý na pevnině jednoho žoupa, je milý, vášnivý a bydlí v úžasné ředkvičce…  

   ,,Když já se bojím přes vodu…“ přiznala Vif.

   ,,Tak tohle nech na mně!“ Mrakula se zazubila.

 

*  *  *

 

   Jak se den chýlil ke konci, strhl se v Žoupově obrovský poplach. Saláty, mrkev, brokolice, špenát, všechno to bylo napadeno obřími hlemýždi, které dosud nikdo na ostrově neviděl. Ti tvorové se přitom pozoruhodně dobře množili. Sotva jeden nakladl vajíčka, už se z nich líhli ,,malí“ šnečci. Žoupové a žoupky běhali kolem svých políček a síťkami oddělovali nenapadená území od těch postižených. Celé město bylo brzy plné ohraničených územíček, u nichž svítily cedule s varovným nápisem: ZAŠNEKOVÁNO.  

   Stařešina Lotrik vyhlásil žoupí mobilizaci. Také Mrakulin hlídač musel zanechat hraní si s tyčí a narukovat do nečekaného boje.

   ,,Teď!“ vykřikla Mrakula a rázně rozkopla dřevěnou mříž.

   ,,Ano!“ Vif se rozradostněně opřela loktem o stěny svého vězení a ty padly.

   ,,Hurá domů, hurá za Kobližkou!“ Mrakula nadšeně pádila městem, jež bylo vzhůru nohama.

   ,,Hurá na břeh, hurá za ženichem!“ přizvukovala jí Vif.

   Jak se tak hnaly tou spouští, stačila ještě Mrakula spatřit stařešinu Lotrika, jak se zoufale snaží čelit slizovému útoku několika opravdu přerostlých plžů.

 

*  *  *

  

   ,,Tak a teď to zaklínadlo, které mě dostane přes vodu,“ řekla Vif, když stály dole pod útesem.

   ,,Aha, tohle,“ Mrakula přešlápla z jedné nohy na druhou, držíc cosi za sebou. ,,Otoč se a zavři oči. Neboj se, nic to není, jen potom někdy trošku bolí hlava.“

   Vif se poslušně otočila, takže neviděla, jak ji Mrakula polínkem, které předtím schovávala za zády, bere bez okolků po hlavě.

   ,,Staré triky jsou stejně nejlepší,“ mumlala si pro sebe kouzelnice, když cpala omráčenou žoupku do loďky.

 

*  *  *

 

   ,,A stařešinu jim dělá Lotrik,“ Mrakula si z plna hrdla lokla rajčatové šťávy.

   ,,Cože? To bílý budižkničemu?“ ulevil si Buby, pak se ale podíval na svou vyvolenou a jeho obličej zjihl. ,,I když někdy jde z tvé zahrady pěkný kravál, jsi opravdu skvělá sousedka.“

   ,,Ach, ano,“ Mrakula si otřela ústa, pokecaná sirupem.

   ,,Vítej v mé ředkvičce,“ žoup se obrátil k Vif a pohladil ji po medových uších.

   ,,Och, ty to tu máš hezké. Ráda u tebe zůstanu,“ pravila Vif líbezně. Buby se ale zamračil.

   ,,Co to máš na čele, tykvičko moje?“ obrátil se ke své vyvolené.

   ,,Myslíš tohle?“ Vif se dotkla nateklého místa nad očima. ,,To je jen pozůstatek kouzla, které mě dostalo přes jezero.“

   ,,To není kouzlo ale boule!“ žoup se obrátil ke své skvělé sousedce, zrudlý zlostí.

   ,,Ehm…“ Mrakula se kousla do rtu.

   ,,Ty nemehlo jedno kouzelnický, udeřit moji žoupku, copak neznáte lepší metody, jak ji pomoci přes vodu?!“ Vztekle se po ní ohnal holí. Kouzelnice na víc nečekala a s nespokojeně pokvikávající Kobližkou v patách pádila k plotu, kde stál opřený žebřík.

   ,,Ua au!“ zdržel ji jen zkušený hmat, když jednomu z kostlivců strhávala diamantový pás, za nějž později ve městě utrží tolik, že nebude muset s Kobližkou celého půl roku nic dělat.

 

   *  *  *

 

   Buby a Vif spolu žili šťastně, časem dokonce Mrakule její svérázné metody odpustili.

   Žoupům se po řadě urputných bojů, v Muranských letopisech známých jako Šnečí válka, povedlo plže pochytat. Bez kapky slitování je naházeli do jezera, v místech kde je voda nejhlubší. Ti se naposled přeměnili a někde u nohou obra Murana vytvořili obrovské šnečí kolonie. Jejich potomci tam žijí až do dnešních dní.

   Lotrik vítězství jaksepatří využil a ještě víc si upevnil své postavení a svou moc. Pod vlivem neblahých okolností tak žoupí nechuť k cizincům ještě vzrostla. Vždyť žoupové jsou vcelku chytrý národ, který si vystačí sám… 

 

  

 

  

(Autorkou prvního obrázku je moje matka, Hana Veselá st. Byl namalován v dobách, kdy já byla ještě na houbách. Když jsem ho později vyštrachala v jedné zapšklé skříni, poněkud mě k sepsání téhle hříčky inspiroval.

   Co se druhého obrázku – respektivně fotografie - týče, jsou na ní ,,moji šneci“ Achatina Fulica alias Oblovka rezavá. Velké je to přes dvacet centimetrů. Zakoupila jsem je kvůli jedné povinné práci z biologie. Jejich pramáti Evu mám už osmým rokem. S velkou vervou mi kladou vajíčka, kteréžto já s nemenší vervou systematicky ničím; a ne a ne se odebrat do věčných lovišť, tak jim aspoň věnuji tuhle povídku.

   Na poslední fotce je – jak jinak – plžík, kteréhož se mi poštěstilo fotoaparátem zvěčnit na předloňské Matějské.)   

 

 

 

53184