čajovna se otevřela – 13 hřebíků pro obrazy – čtyři stěny

(samozřejmě po nocích; vypnula jsem studenou vodu a čekala, až přijde ráno a kohoutek zakokrhá)

pokud nemohla jsem spát, ostříhala jsem si vlasy a obtiskla obličej v medu

(tenkým filmem medu jsem oddělila snový svět od toho bdícího)

když jsem sebe měla plnou náruč, zvala jsem mravence na pastvu – odnášeli si mě zevnitř po malých kouskách do svých mravenišť

hladila jsem Barboru a polykala oranžový světlo / mrzla v prosezených lavicích /

plácala se do mramorových rukou nakradeným jmelím

Boha jsem kreslila – vždycky hranatýho; s důrazem na nos – byl tou nejdelší šmouhou

(na nose se uhlem rozmáchnu až tam, kam mi mé krátké ruce říkají ano)

lehla jsem si napříč do řeky, daleko od mostu, a zastavila ji; přitom jsem na boku cítila, jak moc chce utíkat dál; vymlela mě

pomohla jsem světlu roztrhnout se

pak předpověděla jsem si, že odrazíš se mi, světlo, a uletíš / já stanu se hadem a svlíknu se z kůže, na kterou jsi dopadalo

byla jsem jednou z třinácti truchlivých energií na Měsíci

(dvanáct celých střípků v kapse a já)

byla jsem jedinou ženou v domě tolika ženství

viděla jsem rodit nebe / umřít mládě oblohy / splasknout břicho plné strií /

viděla jsem černou stuhu přes oči matky toho pacholátka

sedmiprostorná tělesa jsem nikdy neviděla / nikdy neobjala

otevřela se

vyhlížím své

každému z nich zatlouct několik hřebíků

a nakřivo obrazy rozvěsit