Puklá pata

...

„Jak se máte?“ zkusil na ni Bohouš svou seznamovací větu.
 V tu ránu dívka omdlela a opět lehla na polorozbalený koberec. Bohouš nejdřív myslel, že předstírá spánek, ale když mu došlo, že asi omdlela, rychle běžel do kuchyňky pro mokrý hadr.
Klekl k dívce a studený obklad jí láskyplně položil na čelo. Protože nevěděl, co jiného má dělat, klečel tam tupě a bez hnutí dál. Jak tak na ní koukal, zjistil, že se mu dívka vlastně docela líbí a poté se dokoce přistihl, jak se v duchu modlí (dalo-li se to, co mumlal, nazvat modlitbou). Bohoušovi začínalo být horko. Otevřel okno (četnářům, kteří mají rádi útulnost večerů v žižkovských garsonkách a představa otevřeného okna jim ji kazí povoluji, aby si ono okno dále představovali zavřené a slibuji jim, že, že otevřené okno nebude v povídce dále zastávati důležitější role, než ke které postačí zcela stejně i okno zavřené) a mimoděk zamknul dveře.
 Napadlo ho, že dívce udělá studenou šťávu – to jí zajisté udělá dobře. Vzal pak ještě česko-ruský slovník (to je jediný, který má doma) a obojí přinesl do obývacího pokoje (a zároveň ložnice), ve kterém dívka ležela. Cítil se být plně připraven na všechno, co by mohl dnešní večer přinést a tak si s mírnou úlevou sedl na postel a rozepnul horní knoflík u košile. Seděl a koukal na dívku. Hlavou se mu honily různé myšlenky. Za to ho musíme omluvit, jelikož tohle byla první žena mladší než jeho otec, která kdy v jeho bytě byla.
Nebudeme zde dále rozvádět polohu těla dívky - ležela svým nepříliš, ale přece otevřeným výstřihem přesně k místům, kde náhodou seděl Bohouš - , ač by se mohlo zdát, že to je to nejpodstatnější. Mimo bílé tričko s nepříliš, ale přece otevřeným výstřihem měla dívka na sobě tmavomodré manšestráky, jednu dřevěnou pantofli, blíže neurčené (snad později) kalhotky, bílou krajkovanou podprsenku (tu zahlédl výstřihem) a jednu sponu ve svých dokonale černých vlasech.
 Nejdřív Bohouše bavilo dívat se do dívčina výstřihu, ale pak mu to přišlo nevhodné a taky ho napadlo, jestli by dívku neměl položit na postel. Ale jak? Když se osmělil, dřepl k dívce a snažil se jí oběma svýma rukama podebrat, aby ji pak přenesl na postel. Konečně se mu to podařilo, když v tom zazvonil zvonek. Bohouš by svou dívku leknutím upustil na zem, kdyby nebyla postel tak blízko. Udělal tedy ještě jeden potácivý krok a svalil dívku na matraci. Chvatně kráčel ke dveřím a v duchu se připravoval na nejhorší. Ještě se zběžně rozhlédl, kterou z nemnoha bot by praštil do hlavy případného lupiče žen (ve stresu míváme nesmyslné nápady) a zabral za kliku. Trochu vystřízlivěl a vrátil se do reality, když zjistil, že je zamčeno. Odemkl a ve dveřích spatřil pana Vránu – domovníka a dobrou pražskou duši – s dopisem v ruce. Že prý tam ležel na schodech... Bohuslav Lapáček ze sebe vysoukal nějaký ten dík, či přání dobré noci a jen co uslyšel zaklapnout dveře výtahu, opět pečlivě zamkl.
 Když se vrátil do pokoje, uviděl k svému překvapení dívku, jak sedí na posteli a má zavřené oči. Bohouš si mimoděk utřel pot s čela a  zkusil se představit: „Dobrý den, já jsem Puklá pata. Ehm, tedy vlastně Bohouš. Lapáček Bohuslav – Bohouš...“
 „No tak! To my taky víme, že jsi Bohouš. To nám tady vykládat nemusíš!“ - podrbal se na svém hustém kníru. „Jen mi pověz, od kdy ty jsi takovejhle tentononc... – kalibr?! Sedum půllitříků za večír, to už je co říc, he?!“ „A kdo jste vy?“ - Bohouš měl stále ještě zavřené oči. „Já sem prosimpěkně papež, hi. Copak ty mě neznáš? Bohouši, prober se!“ Bohouš otevřel oči. Asi minutu jenom seděl a vypoulenýma očima otřeseně mžoural do rohu místnosti. Když mu pak došlo, že je pořád ještě v restauraci U náčelníka, kde si cestou z obchodu s koberci dal místo jednoho piva nealkoholického sedm piv alkoholických (byla to Plzeň 12°), zvedl se zamyšleně od stolu, vzal jeden vypitý půllitr a praštil jím vší silou do stolu. Pak se kvapem vypotácel z restaurace ven, nastartoval svou Škodu 120 a odjel kdovíkam.