Hra se Smrtí

I.

Jediné, co cítila byla bolest, která stále svírala její srdce. Bylo to nesnesitelné a ona nevěděla, jak tomu zabránit. Věděla však, co to způsobilo. První čarodějku z jejího rodu upálili na hranici. Ještě než čarodějka zemřela, porodila dceru a ta, dítě ohně, přežila. Zachránil jí její démonický otec, ale čarodějce již nebylo pomoci. Pak se po mnoha letech narodila ona, Karissa, poslední z rodu čarodějek, jež byly zrozeny ohněm. Bezmocně zaťala ruce v pěst. Proč stále cítí, že se musí pomstít? Inkvizice přeci padla…Karissa se sklonila k ohněm zčernalému kameni a opatrně se ho dotkla. Okamžitě se dostavily vidiny hořícího města a sténající čarodějky, které byla potomkem. Otřásla se a rychle stáhla ruku z kamene. Odhodila své dlouhé tizianové vlasy z čela a otřela si slzy, jež jí vytryskly z očí. Seskočila z pobořené zčernalé zdi do černé trávy. Tráva se zavlnila a kdesi zasyčel černý had. Po tom strašném požáru před 600 lety tady vše zčernalo. Úplně všechno, zvířata, rostliny i kamenné domy. Nikdo to nedokázal vysvětlit, a tak se i dnes raději všichni tomuto prokletému místu vyhýbali.

Karissa si povzdechla a vstoupila do města, jež bylo nazýváno Městem Mrtvých.

II.

Procházela se městem a vysoká černá tráva jí švihala do nohou. Karissa mířila do středu města, kde se tyčil obrovský 600 let starý dub. Lehkými kroky přešla ke stromu a dotkla se jeho černé zvrásněné kůry. Z jedné větve se uvolnil temný list a pohladil jí po bělostné tváři.

„Listy černých stromů

svolávají všechny Zatracené domů…“ Zašeptala Karissa roztřeseně. Havran letící nad městem zakrákal svou pochmurnou píseň. Ledový vítr prohrábl Karissiny dlouhé vlasy a hnal se dál do prastarých ulic města duchů. Karissa se odtáhla od stromu a vydala se dál do města. Dál však už nic, kromě rozbořených domů a černé trávy, nebylo. Jen občas Karissa zaslechla sténání nějaké ze Zatracených duší. Dohánělo jí to k šílenství. Najednou nebe změnilo barvu z šedé na černou a pak zrudlo. Zemí otřásla obrovská exploze a Karissa omdlela.

III.

Zavřený v cele přemítá o svém osudu. Hlasitý srdcervoucí povzdech.

„Přestaň vzdychat.“ Rozeřve se strážný a praští obuškem do mříží. Neví, proč je vlastně tento podivný člověk ve vězení.

„Jsem nevinný.“ Pokusí se vězeň.

„Drž hubu, Černovlasý.“ Strážný znova praští obuškem. Ani neví, jak se ten člověk jmenuje.

„Dej mi napít.“ Poručí si najednou Černovlasý.

„Nebudu ti sloužit.“ Odfrkne si strážný, ale přesto Černovlasému vodu podá. Ten udělá rukou podivný pohyb vezme si nádobu a než se očarovaný strážce sesune k zemi, pro jistotu mu ji ještě rozbije o hlavu. Černovlasý sebere strážci klíče, odemkne si celu a opatrně vyjde z vězení. Nadechne se čerstvého vzduchu a z Nicoty vytáhne dlouhý černý plášt´s kápí.

Malé děvčátko jdoucí kolem se svou matkou to zahlédne, rozpláče se a začne křičet: „Černokněžník!“

Její matka jí začne utěšovat, že čarodějové neexistují, že jsou jen v pohádkách.

Děvčátko přestane křičet, matka jí vezme do náručí a nastoupí do auta. Než odjedou ještě si podezřívavě změří cizince a zahrozí mu zaťatou pěstí.

Černovlasý se usměje a začne hledat cestu ven z města. Lidé, kolem nichž projde se mu klidí z cesty a neklidně se rozhlížejí kolem sebe. Psi zalézají do dvorů a zeširoka se mu vyhýbají. Ocasy mají stažené mezi nohy a zoufale kňučí. Kočky se však k cizinci přidávají a otírají se mu o nohy.

Čím déle jsou s tímto podivným cizincem s černými vlasy a smaragdově zelenýma očima, tím víc se mění. Rostou, kožich jim zčerná a oči zezelenají…

Lidé s hrůzou v srdcích pozorují ten tajemný průvod- černovlasého cizince a za ním čím dál tím víc obrovských černých koček.

Černovlasý dorazí na konec města a projde branou. Přidají se k němu obrovští černí havrani a zahalí ho svými křídly.

Nebe zčerná a začne pršet. Po chvíli se k dešti přidává i bouřka. Děsivé blesky protínají nebe a osvětlují podivný temný les, který je pln děsivých pokroucených stromů, a k němu mířící průvod.

Když průvod vejde do lesa, zableskne se a les i s průvodem mizí. Lidé si pro sebe šuškají a mají strach. Nechápou, co se stalo. Jejich pohledy jsou upřeny na konec města.

Jen jedna dívka se nedívá. Objímá a líbá černovlasého mladíka s podivně zelenýma očima…

„Smrt,“ vykřikne nějaká babka, „všem nám zvěstoval smrt…“ Ještě chce něco říci, ale nestíhá to. Na místě umírá a černovlasý mladík se usmívá. Je to strašlivý úsměv zvěstující brzkou smrt lidí…

IV.

Proč jen si toho ta dívka nevšímá? Copak neví koho líbá? Snad jí neděsí jeho podivné oči, jeho černé vlasy, jeho bělostná pleť…Nic. Jí jen připadá dokonalý… Je zaslepená láskou k mladíkovi, o nemž nic neví.

Možná jí párkrát napadlo, že je na Černovlasém něco podivného, ale…

Jeho podivné oči jí vždy přivedou na úplně jiné myšlenky a on zapomene, co chtěla.

Jak se vlastně jmenuje? Bleskne jí hlavou.

„Lásko.“ Osloví ostýchavě svého milence. On se jen usměje a tázavě na ní pohlédne.

Podívá se do jeho smaragdových očí a… Proč ho vlastně oslovila?

„Nic…Já už nevím, co jsem chtěla.“ Usměje se na něj.

Černovlasý se natáhne pro sklenku vína a napije se.

Má důvěřivá dívko. Pomyslí si smutně. Jak jen to s tebou dopadne, až odejdu? Čím budeš? Potřásl hlavou. Zemře, a ty to dobře víš. Odpoví mu druhá půlka mysli. Najednou kolem něj prolétl havran a zakrákal. Dívka se lekne, ale nic neříká.

„Už je čas.“ Promluví Černovlasý.

„Co? Proč? Kam jdeš?“ Zeptá se dívka překvapeně.

„Už… musím pryč. Musím okamžitě zmizet z města. Mám nějaké nedorozumění s policií.“ Zalže pohotově. Rychle se zvedne a pohlédne k černému nebi.

Už je to tady. Pomyslí si, naposledy políbí svou dívku a nikým jiným neviděn uteče pryč.

Za městem se objeví vysoká kamenná věž. Doběhne k ní a vejde dovnitř. Zamkne dveře a pohlédne z okna. Nebe nad městem změnilo barvu z černé na krvavě rudou.

Musí se pro ní vrátit, nesmí jí tam nechat na pospas Smrti.

Chce vyběhnout z věže, ale něco ho zadrží a on jen bezmocně hledí na naprostou zkázu města.

Třeba žije. Pomyslí si. Ví však, že ne. Zemřela hned, jak jí opustil. Černovlasý se zhroutí do rohu místnosti a rukama si zakryje hlavu. Už nemůže dál. Proč si jen ONI vybrali právě jeho? Vždyť byl dřív také člověk…Pořád má lidské city.

Nejde to však vrátit vrátit zpět. Teď je posel Smrti. Již dávno není člověkem.

Najednou věž zmizí a on se ocitne na zemi. Leží zhroucený v suché trávě a z očí mu tečou slzy. Pohne rukou a v ní se mu objeví stříbrná dýka.

Může Posel Smrti zemřít? Pomyslí si, než si dýku vrazí do srdce. Zavře oči a čeká.

Nic, žádná krev. Žádný pocit úlevy.

Z očí mu vytrysknou další slzy. Jeho trápení nikdy nezkončí a on to moc dobře ví. Jeho osudem je zvěstovat lidem smrt. Vždyť je přeci Černovlasý, Posel Smrti.

V. 

Karissa se probrala, až když se na nebi objevily první hvězdy.  Bolest v srdci zmizela. Ale proč? Přísahala přeci pomstu potomkům inkvizice, která po staletí pronásledovala její rodinu. Zemřel snad poslední z nich? Zachvěla se a vydala se zpátky domů. Bylo jí však špatně a motala se jí hlava, a tak nedávala pozor na cestu. Najednou si uvědomila, že už je sice za lesem, ale její město tu není. Jen hejno havranů se vznášelo nad rozlehlou holou planinou. To snad není možné. Žije tu celý svůj život a teď nenajde cestu domů. Potřásla hlavou a náhle spatřila černě oděnou postavu, choulící se do dlouhého pláště, který už se dávno nenosí. Byl jako ten, co se nosil ve středověku. Potichu přešla k té postavě a zjistila, že je to mladík přibližně stejně starý jako ona. Nejevil nejmenší známky toho, že si je vědom její přítomnosti.

„Pane,“ oslovila ho ostýchavě, „je vám dobře?“ Otázala se. Mladík sebou nepatrně trhl, pak k ní otočil hlavu a promnul si své nádherné smaragdové oči. Po té na ní tázavě pohlédl. Karissa zopakovala svou otázku. On jen trhaně přikývl a dál seděl na chladné zemi zachumlaný do svého černého pláště. Vypadalo to, že je šílený.

„Jste si opravdu jistý?“ zeptala se ho opatrně. Nevypadal moc dobře. Tmavé kruhy pod očima a tvář bílá jako křída tomu ještě přidávaly.

„Ano, jsem si jistý, děkuji.“ Promluvil konečně popraskanými rty. Najednou si Karissa všimla zaschlých stružek od slz na jeho tváři. On plakal?

Mladík konečně vstal ze země a vzápětí se zapotácel. Karissa ho podepřela, aby neupadl a přitom si ho prohlířela. Měl vlasy lesku a barvy havraního peří, bělostnou tvář, kterou by mu záviděla kdejaká dívka, štíhlé trochu vyhublé tělo a nádherné smaragdové oči, ve kterých se zablesklo, když si Černovlasý uvědomil, že si ho Karissa prohlíží. Ta rychle odvrátila pohled.

„Co tady tak pozdě děláš?“ Zeptal se jí Černovlasý tiše a pohlédl na hvězdy.

„Já…ztratila jsem se.“ Odpověděla zahanbeně. Černovlasý se zamračil a v očích se mu usídlil smutek.

„Neztratila jste se.“ Pronesl a znovu si promnul pálící oči.

„Jakto?“ Zeptala se překvapeně a vzápětí její překvapení vystřídal úsměv, který prozradil, že si o něm myslí, že je šílený.

„Karisso, poslouchejte mě…“ Zarazil se protože si uvědomil, že vyslovil její jméno, aniž by mu ho prozradila. Ale nějak mu k ní nesdělo…Karissa sebou trhla a překvapeně na něj pohlédla.

„Na nic se mě neptejte a poslouchejte mě.“ Znovu se usadil do trávy a pokynul jí, ať si sedne vedle něj.

„Vaše město bylo zničeno…“ Začal, ale Karissa ho přerušila.

„Co to tady plácáte za nesmysly? Kdyby bylo zničeno, něco by tu z něj zbylo. Jenže tady není nic než tráva a les.“ Řekla naštvaně. Černovlasý si povzdechl a začal znovu mluvit:

„Smrt se rozhodla potrestat obyvatele tohoto města. Byli krutí a zasloužili si zemřít,“ zamumlal, „Jsem Posel Smrti.“ Zašeptal.

Nejdříve se Karissa rozesmála, ale pak se zarazila.

„Nevím proč, ale věřím ti. Snad proto, že v mém rodě se z pokolení na pokolení předává čarovná moc,“ lehla si na trávu s rukama pod hlavou a zahleděla se na hvězdy, „první čarodějku z mého rodu upálili na hranici inkvizitoři. Ona také na hranici porodila dceru, kterou zachránil démon –otec toho dítěte- Když její dcera dospěla přísahala pomstu. Jenže já jsem poslední z čarodějek zrozených ohněm a pomsta je stále nenaplněná. A já už mám velmi malou moc, navíc zmizel poslední z rodu inkvizitorů.“ Dokončila své vyprávění a pohlédla na Černovlasého. Ten zamyšleně hleděl před sebe a v puse měl pramínek svých nádherných vlasů. Karissa se usmála a vytáhla mu vlasy z pusy. Překvapeně se na ní zadíval.

„Budou se ti třepit konečky.“ Řekla.

„Cože?“ Jeho výraz byl ještě udivenější.

Jak někdo takový může být Posel Smrti?!  Pomyslela si Karissa s úsměvem.

„Budou se ti třepit konečky vlasů, když si je budeš cucat.“ Zopakovala s pobaveným výrazem v očích. Černovlasý pokýval hlavou a pak se zvedl k odchodu.

„Mohu jít s tebou?“ Otázala se Karissa

„Ty bys chtěla jít se mnou? Chceš snad, aby se ti lidé vyhýbali? Nebudeš mít žádné přátele. Jdi dokud ještě můžeš.“ Pronesl, mávl pláštěm jako křídly a zmizel. Karissa se sklesle rozhlédla kolem sebe a pak se vydala na cestu. Proč jsem se vlastně setkala s Poslem Smrti? Snad proto, že mě již brzy čeká setkání se Smrtí. Pomyslela si sklesle a pokračovala v cestě. Začne nový život. Bude žít, dokud může.

VI.

Byla strašně unavená a nohy už jí sotva nesly. Sice jela stopem něco přes 200 kilometrů, ale pak se ještě musela dlouhou dobu plahočit pěšky, než před sebou spatřila světla velkoměsta. Konečně se vykoupe a vyspí. Naštěstí má u sebe nějaké peníze. Když si v levném hotelu najala pokoj a vykoupala se,  jako zázrakem z ní opadla veškerá únava. Tak se vydala do centra města se projít. Na cestě zpět do hotelu však zabloudila a ocitla se v nějaké obzvláště temné a špinavé uličce. Najednou zahlédla někoho, kdo se velmi podobal Černovlasému, akorát neměl ten podivný plášť, jen obyčejnou bundu z černé kůže. Rozběhla se za ním, ale on se jí vzápětí ztratil v davu. Najednou se něco dotklo její nohy. Polekaně uskočila a pohlédla na odpudivé ruce plné boláků a špíny, které patřily mrzákům, stojícím všude kolem. V hrůze se obrátila a utíkala pryč z této ulice zkázy. Bohužel se zaplétala stále hlouběji do chudinské čtvrti. Hrůzou se jí zatmělo před očima a jak poslepu utíkala, do někoho vrazila. Zatočila se jí hlava, a kdyby jí nezachytily silné štílé ruce muže do kterého vrazila, upadla by na zem mezi mrzáky, kteří po ní chtivě natahovali ruce. O tvář se jí otřely dlouhé černé vlasy jejího zachránce a pak spatřila jeho tvář a hlavně smaragdové oči, na které se nedá zapomenout.

„Karisso!“ Vydechl vyděšeně Černovlasý a o krok ustoupil.

„Pojď pryč, prosím.“ Zašeptala Karissa, chytla ho za mrtvolně studenou ruku a táhla ho pryč z chudinské čtvrti.

Když se konečně Černovlasý vzpamatoval, byli již dávno v Novém městě a seděli na kamenné lavičce v parku.

„Vydíš, znovu jsme se setkali.“ Usmála se na svého společníka. Ten skryl hlavu v dlaních a zničeně si povzdechl.

„Moje Paní se rozhodla si s námi hrát. Ale proč zrovna ty? Měl jsem to tušit, když jsme se poprvé setkali…“ zašeptal a otočil se na Karissu, „jeden z nás zemře. Tak vždycky její kruté hry končí…“ Pronesl smutně. Na chvíli zpozoroval v Karissiných očích strach, který však vystřídalo odhodlání. To ho velmi překvapilo.

„Když si Smrt chce hrát, tak ať si hraje. Tady na světě už mi nezbylo nic, pro co bych měla žít.“ Řekla stejně tiše a pohladila Černovlasého po hladké tváři.

„Ty se nebojíš Smrti?“ Zeptal se napůl překvapeně, napůl vyděšeně. Karissa zakroutila hlavou.

„Jeden moudrý muž napsal: Smrt je jen další velké dobrodružství.“  Pronesla téměř slavnostně a pohlédla na Černovlasého. V jeho očích se zračilo velké utrpení, smutek a…strach.

„Vzepři se jí. Nemůžeš tohle přeci dělat věčně.“ Pokusila se. Černovlasý zakroutil hlavou a znovu si hlavu skryl v dlaních.

„Nemůžu, je moc silná.“ Řekl rychle. Po jeho slovech následovalo dlouhé mučivé ticho.

„Jaké je vlastně tvé pravé jméno?“ Zeptala se ho Karissa najednou.

„Už nevím. Je to moc dávno, co jsem měl jméno. Dej mi takové jaké sama uznáš za vhodné.“ Zašeptal nepřítomně. Karissa si vzpomněla na příběh o jednom namyšleném princi, který se upsal Smrti, že jí bude sloužit jen, aby mohl žít. Možná, že je to jeho příběh…

„Morrandir.“ Řekla. V tu chvíli se ozval zklamaný výkřik havrana. V Morrandirových očích se zatřpytily slzy. Ano, Morrandir, to bylo to pravé jméno. Tak se kdysi jmenoval.

„Jak jsi to věděla?“ Zeptal se Karissy, která ho objala, protože se roztřásl po celém těle.

„Podle jednoho příběhu.“ Odpověděla a hladila ho po lesklých vlasech. Morrandir si otřel slzy, objal Karissu a políbil jí. S jeho jménem se mu vrátila i část lidskosti. A to bolelo.

„Pojďme pryč.“ Řekl najednou a vstal z lavičky.

Karissa se ani neptala, kdo zemře, chytila Morrandira za ruku a následovala ho ven z města. Úplně zapomněla, že má v hotelu všechny své věci.

Zrovna procházeli branou města, když se ozval vyděšený výkřik a v tu chvíli se Morrandir zhroutil.

„Pane Bože!“ Vydechla vyděšeně Karissa a klekla si k jeho zhroucenému tělu. „Morrandire, prober se, prosím.“ Zatřásla s ním. Nic. Jen chvějící se oční výčka prozrazovala, že žije. Jeho dech byl velmi slabý.

„Prosím, pomozte mi někdo.“ Vykřikla na lidi, kteří se shromáždili kolem nich. Nikdo se ani nepohnul. Všichni na ně jen bezhlesně zírali.

„Nenávidím vás.“ Zašeptala Karissa. Z očí jí vytryskly slzy a skropily Morrandirovu bělostnou tvář. Konečně otevřel oči. Byla v nich však jen nekonečná bolest, v jejíž hlubinách se Karissa málem utopila. Morrandir pohnul vysušenými rty. Z jeho úst však nevyšel sebemenší zvuk. Když se Morrandir trochu vzpamatoval, zvedl se ze země, chytil Karissu za ruku a společně rychle opustili město.

VII.

„Cítím, že se s námi chce moje Paní setkat.“ Řekl jedné noci Morrandir, když nemohl spát, a tak hleděl na oheň, hořící v krbu jednoho opuštěného domu, v němž se usídlili.

„Vždy jsem se setkání se Smrtí obávala, ale teď…nic necítím. Žádný strach. Nic.“ Odvětila Karissa a zabalila se do peřiny. Morrandir se na chvíli odtrhl od ohně a pohlédl na ní.

„Chceš odejít?“ Zeptal se jí náhle. Karissa sebou trhla a pak zavrtěla hlavou.

„Ne, nechci odejít,“ přešla k němu a objala ho, „nemohu tě opustit, má lásko.“

Morrandir se jí překvapeně zadíval do očí a spatřil tam to, čeho se obával. Ona říkala pravdu. Opravdu ho miluje. A on? Dotkl se místa na své hrudi, kde se nachází jeho srdce a ucítil jeho tlukot. Ač je to nemožné i on cítil, že se v něm znovu rodí cit, který po staletí nepoznal. Naklonil se ke Karisse a políbil jí na rudé rty. Kolem okna proletě havran a vztekle zakrákal. Zatím Smrt prohrává, ale na jak dlouho?

Morrandir obtočil své ruce kolem Karissina pasu a dál jí líbal. Havran nepřestával krákat. Tohle se nesmí stát. Uvědomil si to i Morrandir a odtrhl se od Karissy, prudce vstal a přešel k oknu. Otevřel ho a zhluboka se nadechl ledového zimního vzduchu. Venku sněžilo a sněhové vločky dopadaly a chladily jeho rozpálenou tvář.

„Musíme do Města Mrtvých,“ oznámil Karisse, když se jeho rozbouřená krev trochu uklidnila, „čeká nás tam má Paní, čeká nás tam Smrt.“ Zašeptal a zavřel své nádherné a zároveň děsivé oči plné bolesti a hlubokého žalu. Jeho bolest byla najednou nesnesitelná.

„Proč já?!“ Vykřikl a zhroutil se do rohu pokoje. „Proč já?!“ Zopakoval a zaryl si nehty do dlaní tak prudce, až mu z nich vytryskla jasně rudá krev. Karissa se zvedla ze země, přešla k němu a klekla si naproti jeho zhroucenému tělu. Morrandir se na ní zadíval očima plnýma slz. Otřel si z tváří slzy a jeho rozdrásané dlaně na nich zanechaly krvavé čmouhy, které ještě více rozmazaly další slzy.

„Proč já?!“ Zašeptal a zakryl si hlavu rukama jakoby měl strach, že mu Karissa nějak ublíží.

„Chci tvůj úděl nést s tebou,“ ozvala se konečně Karissa, „chci ti ulehčit to strašné břímě, které musíš nést.“ Po jejích slovech následovalo dlouhé ticho.

„Ne, nemohl bych něco takového dopustit,“ odmlčel se a zhluboka se nadechl, „nemohl bych snést, kdyby jsi se trápila,“ znovu se odmlčel, tentokrát byla pauza delší, „podívej se na mě,“ vstal ze země, zapotácel se a pak se znovu zhroutil na zem, „podívej se na mě, podívej se, jak bys dopadla.“ Ušklíbl se a pohlédl z okna. Karissa mlčela. Bála se promluvit. Takhle Morrandira neznala.

„Jsem tak slabý, že se sotva držím na nohou a víš proč?“ nečekal na odpověď a pokračoval dál, „protože jsem se bál zemřít. Upsal jsem se Ďáblu kvůli tomuto děsnému utrpení. Jenže v tu dobu jsem byl tak pošetilý, že jsem si myslel, že mě čeká nádherný život,“ kleknul si před Karissu, „a vidíš, co jsem dostal? Něco, co se ani zdaleka nemůže podobat životu!“ Morrandir si chtěl otřít čelo, kde mu vyvstaly krůpěje potu, ale místo toho si po čele rozmazal krev ze stále ještě krvácející dlaně.

„Teď bych měla litovat toho, co jsem řekla, ale nelituji. Ač je to nemožné, Morrandire, já tě miluji. A svá předchozí slova myslím naprosto vážně,“ chytila ho za ruku, „teď už jsem na setkání se Smrtí naprosto připravená.“ Odvrátila od něj tvář a zahleděla se do ohně.

„Obdivuji tvojí odvahu.“ Povzdechl si Morrandir, opatrně vstal ze země a přešel k otevřenému oknu. Na parapetu byl napadaný sníh. Morrandir položil krvácející dlaně do sněhu, a když se krvácení zastavilo, úlevně vzdychl. Pak se otočil a pohlédl na Karissu ležící na kožešinách před krbem. Alespoň na chvíli z jeho očí zmizel smutek a nahradila ho něha. Po chvíli na sobě Karissa ucítila jeho pohled a otočila se k němu.

„Zapomeň na chvíli na to, čím jsi.“ Řekla. Morrandir k ní přešel a posadil se na kožešiny.

„Nemůžu…věčná přítomnost smrti kolem mě mi to nedovoluje.“ Odvětil a zahleděl se do plamenů. Karissa se k němu přiblížila a začala ho líbat. Nejdříve na tvář, a když si sundal tričko i na břicho. Morrandir se jejím polibkům zcela oddával. Havran venku zakrákal a pak se posadil na okno, aby mohl pozorovat milující se pár.

VIII.

Karissa se probrala, když jí na tvář dopadly první ledové kapky vody. Otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe a první co spatřila byly černé zříceniny Města Mrtvých a obrovskou planinu plnou černé trávy. Jak se tady ocitla? A kde je Morrandir. Vstala ze země a jala se hledat Morrandira. Nikde ho neviděla. Všude jen černá tráva a až na obzoru se rýsovaly hory plné sněhu. Tady, v prokleté zemi ani sníh nepadal. Otrhla pohled od bílého obzoru a rozběhla se do města. Když vešla dovnitř, uvítalo jí hrobové ticho. Ani divoký vítr prohánějící se tímto prokletým místem nebyl slyšet. Teprve teď si Karissa všimla, že má na sobě dlouhé bílé šaty středověkého střihu. Finále velké hry přichází. Prohrábla si své dlouhé tizianové vlasy a zjistila, že v nich má zapletené bílé lilie, květiny smrti. Pár lilií jí přitom z vlasů vypadlo, ale pak se samy od sebe zase vrátily na své místo. Karissa se zastavila, aby se podívala na svůj odraz v jezírku, které zde vytvořil déšť a byla svým vzhledem příjemně překvapena. Pak se však náhle městem rozlehl výkřik plný strachu a utrpení a Karissa si vzpomněla na Morrandira. Vstala ze země, oprášila si šaty a vydala se do středu města k obrovskému dubu, pod jehož korunou tak ráda sedávala. Pohled na dub jí však velmi vyděsil. Všechny listy mu opadaly a v jeho černém větvoví teď sedělo hejno havranů. Nikdo jiný tu nebyl. Kvílivý výkřik se znovu rozlehl městem. Karissa sebou trhla a otočila se od dubu. Přímo naproti ní stál Morrandir. I jeho si Smrt oblékla podle svého. Samozřejmě mu ponechala barvu, která k němu navždy patřila- černou-. Měl na sobě kože né kalhoty, dlouhý plášť a úzkou košili, která přesně padla na jeho štíhlé tělo. Nádherné lesklé vlasy měl sčesané dozadu a smaragdové oči v jeho bledé tváři zářily jasněji než obvykle. Byl tak nádherný a zároveň tak děsivý. Karissa o krok ustoupila. Morrandirova ústa se usmála, na jeho očích však bylo vidět, že se usmát nechtěl.

„Co sis pro mě připravila?!“ Vykřikla Karissa otázku adresovanou Smrti. Místo odpovědi se vedle Morrandira zjevila vysoká postava, celá zahalená v černém plášti.

Připravila jsem si pro tebe osud. Dostalo se jí odpovědi po chvíli napjatého ticha.

„Já svůj osud znám.“ Pronesla Karissa tiše. Smrt se zasmála nepříjemným krev mrazícím smíchem.

Tak ty znáš svůj osud?! Tak mi tedy pověz, kdo jsi. Havrani na větvích dubu posměšně zakrákali.

„Jsem Karissa, poslední dcera čarodějek zrozených ohněm.“ Odpověděla Karissa zmatena podivnou otázkou Smrti. Ta se znovu rozesmála, zřejmě pobavena Karissinou odpovědí. Karissa pohlédla na Morrandira, který na ní upíral nehybný pohled.

Ona ani neví, kdo je! Karissa nevěděla, že se Smrt dokáže takhle bavit. Koho jsi to sem přivedl, Morrandire? Tohle, že má být důstojný soupeř?! Otočila se na Morrandira.

„Ano, Paní, ona je tvůj důstojný soupeř.“ Promluvil konečně a otočil se k postavě Smrti, která stála vedle něj. Jeho plášť při tom zavířil kolem něj jako havraní křídla.

Tím bych si nebyla tak jistá. Smrt přešla ke Karisse a přejela kostěným prstem po její bradě.

 Ani nevíš, kdo jsi. Kápě, která měla skrývat hlavu se přesunula ke Karissině uchu. Její tvář ovanul příšerný chlad a puch mrtvolného rozkladu.

Ale já budu tak hodná a prozradím ti to.

Karissa si nemohla pomoci a odtáhla se od pláště, jež skrýval Smrt. Ta se zase zasmála.

Jsi Morgana, královna mrtvých, to ty vládneš tomuto místu, ty vládneš Zatraceným duším. Karissa se otřásla hrůzou. To přeci není možné, ona je Karissa, ne Morgana.

Morrandir k ní přešel a položil jí ruku na rameno.

„Má pravdu,“ zašeptal Karisse, „Ty jsi opravdu Morgana. Stejně jako ta, kterou kdysi upálili. Já jsem jí znal a ten démon, díky němuž se zrodil tento rod, byl můj předchůdce. Za jeho čin mu však byla odebrána moc a on zemřel.“

To jsi nečekala, že? Ty jsi zrozená Temnotou, ty budeš teď Morrandirovou společnicí. Řekla Smrt. Karissa o krok ustoupila a zády narazila do dubu. Havrani v jeho koruně zakrákali. Tentokrát ne vztekle, ale potěšeně. Asi měli hlad.

Ta jež miluje Posla Smrti. Nemůže být lepší společnice než jí. Smrt natočila kápi k Morrandirovi. Díky její podstatě jste prohráli. Pronesla posměšně.

„Ne!“ Vykřikl Morrandir a vrhl se k Morganě. Než však mohl čemukoliv zabránit, Smrt se dotkla Morganina srdce a duše. Morgana se s výkřikem zhroutila k zemi, kde se svíjela ve smrtelný křečích a lapala po dechu.

Člověk v ní zemřel. Otočila se Smrt na bezmocného Morrandira. Stejně jako v tobě. Žádný poslední boj nebude. Možná, až nastane Soudný Den, pak mě možná vaše láska porazí, ale teď ještě ne. Z kápě stekly dvě rudé slzy a pokropily černou trávu, která se okamžitě zazelenala. Morrandir na to překvapeně hleděl. Nevěděl, že může Smrt plakat. Najednou se Morgana zvedla ze země. Přešla odhodlaně k Morrandirovi a políbila ho. Smrt se zachvěla. Na tohle nebyla připravena. Příšerný výkřik však proťal nebe. Morgana se otřásla a znovu se zhroutila na zem. Morrandir zmizel a po chvíli se objevil přikovaný k černému dubu. Smrt zmizela se zlomyslným smíchem a kolem Morgany a Morrandira se začali stahovat Zatracení, jejichž výkřiky a sténání bylo po celou dobu slyšet. Podivná stínová stvoření se stále přibližovala a najdenou se příšerně ochladilo. Z Morrandirových a Morganiných úst vycházely obláčky sraženého dechu. Trosky a zem kolem pokryl led. Morrandir se zazmítal v poutech, která jako zázrakem praskla a on se zhroutil na zem. Pohlédl na Morganu a rychle k ní přeběhl. Děsivé  přízraky jí byly čím dál tím blíž. Morrandir se k ní vrhl a pokusil se jí vzkřísit. Snad se jim ještě podaří Smrti utéct. Morgana se však neprobírala a její dech se zdál být stále slabší.

„Morgano, prosím, prober se.“ Zašeptal Morrandir a se strachem v očích pohlédl na Zatracené. Byly stále blíž a na Morganu nic na ní  neúčinkovalo. Ani, když jí políbil.

„Proč to není jako v pohádkách, kdy polibek vzbudí spící krásku?!“ Zasténal bezmocně. „Co jsme vám udělali?!“ Vykřikl směrem k přízrakům. Nic se nestalo, byli jim stále blíž. Najednou se Morgana probrala. Otevřela oči a pohlédla na Morrandira. Morrandir zalapal po dechu a o krok před ní ustoupil. Morganiny oči získaly jasně zelenou barvu- stejnou, jako měl on.

„Ne, prosím…“ Zašeptal a ustoupil o další krok. V Morganiných smaragdových očích se krutě zablesklo a ona vstala ze země a vstáhla po něm ruce.

„Pojď ke mně, má lásko.“ Pobídla ho měkce. Morrandir vyděšeně vykřikl, když z koutku jejích úst stekla kapka krve. Morgana si krev otřela prstem a pak si prst olízla. Přízraky Zatracených zavřeštely a ustoupily, stejně jako Morrandir před chvílí.

„Máš snad ze mě strach?“ Zeptala se Morgana posměšně.

„Dostala tě…Ale proč?“ Zasténal zděšeně a otočil se čelem k přízrakům, které zase začaly postupovat. Morgana využila jeho nepozornosti, vrhla se po něm a chtivě se mu zakousla do krku. Morrandir vykřikl a zhroutil se na zem. Z rány na krku mu vytékala krev a Morgana stojící nad ním se potěšeně olizovala. Z dlouhých tesáků jí kapala krev. Zatracení se začaly smát. Morrandir utrhl kus svého pláště a zavázal si jím krk.

„Morgano, prosím, copak si nevzpomínáš? Já jsem Morrandir,“ zdrceně na ní pohlédl, „Morgano prosím…“ Dodal skoro neslyšně. Morgana naklonila hlavu na stranu a zamyšleně na něj pohlédla. Morrandir jí opatrně objal a ona se mu zhroutila do náručí a rozplakala se.

„Prosím, pomoz mi. Ona…je moc silná.“ Zašeptala vyděšeně. Očividně byla na konci svých sil. Morrandir vypustil z hlavy Zatracené a přiložil jí prsty na spánky. Uslyšel dva překrývající se hlasy. Jeden krutý a jeden vyděšený. Morrandir začal tiše promlouvat k tomu vyděšenému. Jeho hlas pomalu sílil, až přešel ke křiku. Oslabený hlas sílil s ním a po chvíli přemohl ten krutý. Morrandir se vyčerpaně sesul k zemi. Morgana ho políbila na čelo a pak se otočila k přízrakům.

„Jsem Morgana, zrozená Temnotou a ohněm, královna mrtvých a Zatracených. Přikazuji vám- nechte nás být. Odejděte v pokoji.“ Vykřikla. Přízraky se zastavily, vydaly poslední zklamaný vzdech a pak se rozplynuly v nehybném vzduchu, Který se po té zavlnil a změnil se v silný ledový vítr. Z větví stromů se zvedli havrani a snesli se k Morganě a Morrandirovi. V jejich černých očích se nezračilo nic dobrého. Vítr stále sílil a pomalu se k němu připojovalo vytí vlků. Smrt jěště neřekla poslední slovo. Morgana se chytila za hlavu a snažila se utišit příšernou bolest v ní. Zhroutila se na zem a začala prsty zoufale vytrhávat trsy trávy. Bolest stále sílila, stejně jako vítr a vytí mrtvých vlků. Morganě z úst vytrskl proud horké krve. Vyděšeně vykřikla, když jí z oslabených prstů vypadl trs trávy, který již neměla sílu udržet. Hlava jí klesla na zem a ona naposledy vydechla. Morrandir si k ní klekl a rozplakal se. Nakonec i jemu klesla hlava vedle ní a on zemřel. Ne však navždy. Smrt s těmato dvěma měla ještě velké plány.

Epilog

Vypráví se, že světem putuje podivný černovlasý mladík s nádhernýma a zároveň děsivýma zelenýma očima a mrtvolně bílou pokožkou. On je vždy oblečen celý v černém. Doprovází ho mrtvá bledá dívka s tizianovými vlasy, kde má zapletené bílé lilie, a se smaragdovýma očima, tolik podobnýma těm jeho. Její šaty mají barvu čerstvě napadaného sněhu. Také se vypráví, že v jejich patách kráčí smrt. Tam, kde se tento děsivý pár s očima plnýma nekonečného utrpení, bolesti a smutku, objeví, pokaždé někdo zemře.