Pouhá věta...

Jela jsem na výlet na kole.

Sluníčko svítilo, nebe předpovídalo,

 že kapky mají dovolenou.

Jedu, kochám se přírodou,

ale rychle mi mizí před očima.

Chci si ji vychutnat, slézám z kola,

půjdu pěšky...

....času mám přece dost...

Slyším, jak šustí kukuřice,  cvrčci cvrkají...

Líbí se mi žlutá kolečka vratičů

i usměvavé pohledy svlačce...

Už cítím, jak se mi v hlavě rodí nová letní báseň.

Ještě mi do ní zašumí lán pšenice...

Do mé pohody náhle zazní hlasy dvou cyklistů...

"Tak se na to podívej...CYKLISTKA...na kole je poprvé, a pak se kola jen drží..."

Jedna věta.....pár slov....a co dokáže...

V tu chvíli mizí čekanky, kakosty, chrastavce i ladné borovice v dáli...

Chce se mi za nimi zakřičet...něco docela jadrného...

Ale....

...pak si řeknu, ONI nevidí do mých myšlenek,

nevidí lehounké obláčky, neslyší ptačí hlásky,

necítí vůni léta  a hlavně neví, 

že se mi v hlavě rodí nová báseň...

Zase se usmívám...nenechám se přece rozhodit...

...nesmí mi ukrást tu letní náladu, něžnou vůni,

při které tak ráda sním...

A  počítám žluté puntíky vratičů, které nese jedna milá žena v náruči.....věnuje mi úsměv...

Vracím ho a v duchu vidím , jak doma rovná

do vázy vratičovou kytici a stále se usmívá...

.....a já s NÍ....