Muž s očima

Dusno, parno a ještì ke všemu jsem se strašnì potil. Byl to takový ten studený pot, který cítíte, když vám pomalu stéká po tìle. Hrozný den. Díval jsem se radìji k zemi, snad aby mi nìkdo pohledem do oèí nevyèetl mé pomatené myšlenky.

Koneènì pøijel autobus a tlupa upocených a nevrlých lidí nastoupila. Dùchodci mezi prvními a jako obvykle zabrali volná místa k sezení. Celým autobusem se nesla vùnì tìch jejich francovek a všemožných bylinek, èím si ti lidé potírají vrásèité tìlo. Pøiznám se, že tyto starce nemám rád. Pøijde mi, že každé ráno schválnì vstávají brzo a jezdí hromadnou dopravou, jen aby naštvali svìt za to, že s nimi už nepoèítá. A jakoby ti penzisté poznali co si myslím, se na mnì uštìpaènì podívali jako jeden kat a potichu mì prokleli. Tak hlasitì, abych je slyšel a natolik potichu, aby mi byli schopni vše vyvrátit. Radìji jsem odklonil zrak jinam.

Nevím, jak vám, ale mnì se ani za nic nedaøí koukat do prázdna. Prostì to nevydržím a zaènu sledovat okolí. A tak si v autobuse jeden druhého prohlížíme a pøemýšlíme, co jen to pøed námi stojí za èlovìka. To mé soudy ohlednì spolucestujících jsou vìtšinou skeptické. Jakmile totiž rozpoznám chování nìkterého z lidí, ihned si k nìmu pøipojím nìjaký ten komplex a ještì mu na vrh pøidám úchylku.

Tehdy jsem však zahlédl muže, který se naprosto vymykal všem pøedpokladùm a popisùm normálního cestujícího. Tìžce dýchal. I potil se více než ostatní. Ale hlavnì se nedíval k zemi a netváøil se znudìnì. Naopak. Mìl upøený pohled, jakoby právì provádìl práci nanejvýš dùležitou s tou nejvìtší opatrností a pøesností. Byl odhodlaný. Pùsobil na mnì silnì, pøestože byl vzrùstem malý a postavou subtilní. Jeho síla byla vnitøní hodnoty. Neobyèejný èlovìk. Ba, upoutal mì natolik, že jsem pøejel svou stanici. Až do té míry jsem ho toužil poznat.

Nevím, jak to lidé dokáží, ale pokud se na nìkoho upøenì a dlouze díváte, až se mu zrakem zarýváte do mysli, vytuší to. Snad šestým smyslem vycítí vaší pozornost a povšimnou si vás. I ten tajemný muž si mne všiml a reagoval pro mì naprosto pøekvapivì až neuvìøitelnì. Normální cestující by po vás hodil jedovatým pohledem plným opovržení, ale tento muž ne. Díval se na mnì vytøeštìnýma oèima a já cítil, co on. Nebyl to strach, ale bezmoc s dávkou šílenství i jistého pøekvapení. Chápal mùj zájem o nìho jako cosi zázraèného až nepochopitelného. Nejspíš se domníval, že znám jeho myšlenky a že mu snad pøicházím na pomoc. Nevìdìl jsem nic a jeho strážným andìlem jsem nebyl už vùbec. Až mì zamrzelo, jak nemohu nic dìlat. Jen jsem se naò díval.

Zavøel oèi, nadechl se a hrábl do své tašky. Ještì se na mnì podíval tìma svýma oèima, z kterých se pomalu vytrácel jas a víra. Soucitnì jsem se pousmál. A on se zklamanì zašklebil, jak se mi pokoušel vrátit mé trapné gesto.

Nezachránil jsem ho. Jsem pøeci pasažér, co se jen veze!

A pak?

Pak už nic. Jen oheò, náøek a ty jeho zabijácký oèi… už byly prázdný.