Poslední krok

Steve si odkašlal, podvědomým pohybem posunul ukazovákem pravé ruky brýle na nose a zadíval se na postarší hubenou ženu, sedící za konferenčním stolkem naproti němu v mohutném křesle krémové barvy. Poklepávala prsty o opěradlo, zkoumavým pohledem shlížela na mlčícího Steva a čekala, co jí poví. Stříbrné vlasy měla stažené do culíku, aby jí nepadaly do očí. Viděla, že se něco děje, Steve měl tmavé kruhy pod očima a unavený obličej. 

"Steve, něco jsi mi chtěl, ne?" řekla po chvíli, aby ukončila trapné ticho, přerušované jen pravidelným tikáním hodin na stěně. Zvenku dopadaly do místnosti paprsky zapadajícího slunce, jejichž záře se lomila o povytažené žaluzie, a dodávaly pokoji oranžový nádech. Steve se zarděl, prohrábl rukou zvlněné vlasy a trpce pousmál.

"Jo, to jsem chtěl, ale...mami...nevím jak začít."

"Zkus to hezky od začátku," řekla paní Swansonová a pohodlněji se usadila v křesle, které na její pohyb odpovědělo tichým zavrzáním.

 "Dobře," přikývl Steve. "Víš, jak jsem přijel ze školy?"

"No jistě, vždyť jsem se na tebe tak těšila, už je to týden, že?"

"Ano, zítra to bude osm dní."

Odmlčel se a napil ze sklenice vody na stolku. Pokračoval.

"Takže jsem přijel domů, bylo to večer, myslím nějak okolo desáté, navečeřeli jsme se. Byla jsi unavená a já se po dlouhé cestě taky necítil nejlíp. To víš, do Kinstowmnu je to kus cesty a nádraží je tu tak hloupě řešené. Člověk musí jít s báglem pěšky přes celý Denbroughův park. Jako vždycky jsem si lehl do bráchovy postele."

"No jo, pořád to tátovi říkám," přerušila ho matka a praštila rukou v prudkém gestu do opěradla, "abyste měli každej vlastní postel." Byla přesvědčená, že narazila na důvod Stevova rozpoložení. "Ale v dětství jste spávali v jednom pokoji a když jste oba zůstali na koleji, táta nechal jednu z nich dát pryč, aby tam bylo víc místa. Až se vrátí z Neery, řeknu mu to. Jestli se v té Tomově cítíš nějak nesv..."

Steve zavrtěl hlavou. "Ne, to vůbec ne, táta udělal dobře, s postelemi to nemá co dělat, ale..." zastavil se a uhnul pohledem kamsi oknem do ulice.

"Ale co?"

"Ale mám dojem, že když usnu, něco se mě snaží zabít."

Stevovi se viditelně ulevilo, že to ze sebe dostal, ale matka se na něho zadívala a naklonila se překvapením nad stolek směrem k synovi. Nadzvedla obočí a snažila se dlouhým pohledem ze Stevovy tváře vyčíst, jak moc žertuje.

"Jak... jak tě něco takového mohlo napadnout?"

"Nevím, zní to hrozně dětinsky a hloupě, já vím," řekl a kousnul se zuby do rtu. "Mami, mohla by ses na mě takhle přestat dívat? Připadám si jako idiot."

 "Ještě aby ne," odvětila paní Swansonová a vrátila se tělem v křesle do původní pozice. "Jsi přece rozumný hoch, studuješ na univerzitě, taková legrace je už i v pubertě hloupá."

"Nedělám si legraci," řekl. Nezvýšil hlas, ani nebouchl teatrálně pěstí do stolku, až by voda vyskočila ven ze sklenice a polila bílý ubrus. "Když už jsem dokázal začít, nech mě to, prosím, celé vysvětlit, ano?"

Matka přikývla a gestem naznačila, že může pokračovat. Pochybovačně přitom zavrtěla hlavou a opřela se o vysoké opěradlo křesla.

"Děkuji. Takže jsem si lehl na postel a chvíli si jako vždycky četl knížku..."

"Cos četl?"

"Nemyslím, že by to bylo důležité. Ležel jsem a četl. Asi po půl hodině mi ale před očima začaly přeskakovat řádky. Založil jsem stránku, položil knížku vedle postele, natáhl se k vypínači a zhasnul. Před očima mi ještě tančily mžitky a chvíli jsem nic neviděl. Lehl jsem hlavou na polštář a usnul. Najednou jsem na druhé straně pokoje uslyšel kroky. Zřetelně pod šlapkami neznámého příchozího křupaly drsné chlupy koberce v rohu. Víš, jak kdysi Tom vylil na koberec lepidlo a dodnes na tom místě chroupe, když přes něj přejdeš? Cosi tam bylo, přecházelo přes křupající místo a hlasitě dýchalo, skoro jako Darth Vader ve Hvězdných válkách. Probudil jsem se a otevřel oči. Ani nevím, jak se mi to tak rychle podařilo, ale rozsvítil jsem. Nic tam nebylo."

 "Tak vidíš," pronesla matka a protáhla se v křesle, až jí v zádech zaloupalo. "Určitě se ti to jen zdálo. Ten pokoj je v prvním patře a do okna se nejde vyšplhat jinak než po žebříku. Nech si to říct."

Tentokrát se Steve trošku zakabonil, protože frází "nech si to říct" ho matka dováděla celé dětství k šílenství. Říkala to pokaždé, když si myslela, že by neměl odporovat a uznat, že má jako jeho máma prostě pravdu, i když tomu tak mnohdy nebylo. Pokud si dovolil něco namítnout i po "nech si to říct", povolily matce nervy a často i ruka, která ho bolestivě pleskla přes tvář. Teď už by jej nebila, ale "nech si to říct" znamenalo stále totéž.

"Hmm, to jsem si taky říkal. Nejsem cvok, i když ti to tak v tuto chvíli možna přijde. Ten večer jsem tomu nevěnoval pozornost."

"Řekl sis, že se ti to jen zdálo."

"Ano."

"A to je správně!" zakřičela a kapičky slin jí odstříkly od úst. "Co bych si asi tak mohla myslet o synovi, který se bojí snů? Že je to neschopná zrůda? Že jsem vychovala nicmochra? Jo, přesně to bych si musela myslet. Jsem šokovaná, že mě s tím vůbec obtěžuješ. Těším se na tebe, ty přijedeš, poslední tři dny skoro nemluvíš a nakonec za mnou přijdeš s takovou hovadinou. Táta má pravdu, děláš jenom ostudu!" Sliny jí v rozčílení stříkaly z úst, tváře zrudly a celá se třásla zlostí. Z očí jí vytrskly slzy, nevědomky sáhla po Stevově sklenici a hltavě ji vypila. Steve se na ni jen tiše díval. Tak trochu podobnou scénu čekal. Podobně to dopadlo vždycky, když po "nech si to říct" mluvil dál. Pousmál se.

"Ale druhou noc," začal zase vyprávět a matka jej kupodivu ani nepřerušila. "Druhou noc jsem opět po čtení  zhasnul a uložil se ke spaní. Dostal jsem se do stavu příjemného polospánku, když koberec opět zakřupal a cosi se dlouze nadechlo, vydechlo, nadechlo a vydechlo. Blížilo se to, kroky už minuly lepidlem zaneřáděnou oblast koberce a tiše došlapovaly. Vyskočil jsem, hmátl po vypínači a světlo zalilo celý pokoj tak rychle, že jsem nic neviděl. Ale i přesto vím, že ve světle lustru tam už nikdo nestál. Vstal jsem z postele a přešel k místům, kde jsem asi slyšel dýchání a kroky. Dlouhé chlupy koberce se teprve narovnávaly. Něčí nohy na nich ještě před chvílí stály."

Steve se na chvíli odmlčel, vytáhl z kapsy ubrousek a setřel z čela vrstvu potu, která se mu tam vytvořila. Zrychleně dýchal a cítil, jak mu buší srdce hlasitěji než Big Ben. Matka kupodivu taky mlčela. Vybouřila se už předtím a krom toho narovnávající se chloupky koberce jsou víc než jenom sen. Steve vzal do ruky sklenici a vstal z křesla. Přešel do kuchyňe za rohem a matka jen slyšela, jak napouští z kohoutku vodu, poté několika hlasitými loky sklenici vyprazdňuje a napouští. Vrátil se zpět, usedl do křesla a plnou sklenici položil na desku stolu. Po jejích stranách ještě stékaly na ubrus kapičky vody. Nadechl se a po chvilce ticha začal povídat dál.

"Třetí večer jsem už neměl chuť číst. Chtělo se mi spát, protože minulou noc jsem se k tomu dokázal přinutit až k ránu. Pokud to ještě přišlo, nevšiml jsem si, ale myslím, že ne. Čekalo to na další večer, na ten třetí... Ležel jsem v posteli a zíral do tmy, možná jsem měl nechat rozsvíceno, ale chtěl jsem to vidět. Okolo dvanácté už mi začala klesat hlava na prsa v mikrospáncích. Vždycky jsem se po sekundě či dvou zase probudil a hlavou prudce cuknul, jak to při mikrospáncích bývá. Člověk je vždycky překvapen, jak se do té či oné polohy dostal, aniž si všiml, že by spal. Pak jsem usnul doopravdy.

A ono to přišlo. Opět jsem slyšel hluboký dech a jemné došlapování, ale současně jsem se nemohl zbavit dojmu, že to potlačuje smích. Byl jsem vzhůru, ale nechtěl jsem to vyplašit. Hrůzou mi bušilo srdce a cítil jsem, jak se mi klepou prsty. Pootevřel oči, z čela mi do nich stékal pot a lepil mi řasy k sobě. Viděl jsem ve tmě cosi jako stín. Šel pomalu, na každém kroku se zastavil a rozhlédl, jako by mi dával čas. Občas mu uklouzlo cosi jako uchechtnutí. Popravdě, nejpříšernější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Ať mi nikdo neříká, že smích je sympatický. Pocit, že se to baví mou hrůzou, mě rozklepal jako ratlíka se zimnicí. Ruce se mi sevřely v křeči do pěstí a nehty se zaryly do dlaní, až mi z nich skoro začala téct krev. Nemohl jsem dýchat, jen jsem přes pootevřená víčka zíral naplněn děsem na to cosi. Vykřikl jsem... spíš zvířecí skřek než nějaké slovo, řekl bych. Zmizelo to, ale cítil jsem totéž, čemu jsem obě noci předtím nevěnoval pozornost. Cítil jsem zápach, který se nedá k ničemu přirovnat. Nesl se místností a když jsem se nadechl, štípal mě uvnitř nosu i v očích. Zhroutil jsem se z postele na zem a vyděšeně žvatlal jako malé dítě, kterému ve spánku přes obličej přeleze veliký pavouk a ono se probudí."

"To není dobré přirovnání," řekla matka, ale jinak překvapivě pozorně poslouchala.

"Ne, asi není," přikývl Steve a znovu se napil.

"A co čtvrtou noc?" zeptala se paní Swansonová. Venku už se zešeřilo a stíny v místnosti se prodlužovaly. Předpokládala, že než se Steve odhodlá pokračovat, bude se muset chvíli uklidnit, a tak vstala a přešla k vypínači. Prkenná podlaha pokrytá kobercem pod jejími kroky hlasitě vrzala. Hodiny tikaly do ticha a Steve mlčky zíral na siluety sousedních domů v houstnoucí tmě. Lustr u stropu i světýlka po stěnách se rozzářila a přicházející noc zůstala zavřená venku za skly vysokých oken. Steve se na matku vděčne podíval a poděkoval.

"To nic, pokračuj..." vyzvala ho. Cítila, že ještě neskončil a vztek už ji dávno přešel.

"Dobře," přikývl Steve a zapletl nervózně prsty obou rukou do sebe. Zhluboka se nadechl. Vzpomínal, jak čtvrtou noc přirozeně vůbec nechtěl jít spát, děsil se čehokoli, co by mohlo nastat, kdyby usnul. Seděl tam, jak sedí teď, a díval se skrz okna ven na ulici. Pršelo a kapky na sklech závodily, která dřív doputuje dolů. Zanechávaly za sebou ty mokré cestičky jak slimáci a oranžové světlo z ulice se od nich odráželo. Na střechu bušily miliony dalších kapek a vyhrávaly na břidlice a okapy zběsilý koncert bez not. Zahřmělo a blesk rozčísl oblohu jak břitva novinový papír, udeřil asi do transformátoru, protože světlo na ulici zhaslo a všechno se ponořilo do naprosté tmy, kterou jen občas přerušil další blesk.

"Ani nevím, kdy jsem usnul, ale pravděpodobně jsem spal déle, než mi přišlo, protože když jsem otevřel oči, bylo to ode mě asi krok. Do nosu mě udeřil ten puch. Dýchalo to a zrovna ve chvíli, kdy se naklonilo nade mě, blesk rozzářil celý pokoj jak ohňostroj. Viděl jsem, jak se to napřahovalo. Nedokázal jsem určit žádný přesný tvar, jen temná nezřetelná bytost se šklebící se tváří. Smála se a v pravém dozadu napřaženém čímsi připomínajícím ruku něco držela a chtěla mě zabít.

Viděl jsem to, nebo ji, jak chceš, jen okamžik, kratinký moment, než ono cosi v záři blesku zmizelo. A já si uvědomil, že řvu. Když záře blesku pominula, všechno se zase ztratilo v všeobjímající temnotě, ale já stále řval. Obrátil jsem se a na podlahu vyzvracel všechno, co můj žaludek ještě nestačil zpracovat. Zhroutil jsem se tady v křesle a do rána ještě v jakémsi tranzu hekal děsem. Volal jsem tě, ale vycházely ze mě jen jakési sípavé zvuky. Teprve až se začalo rozednívat, jsem se uklidnil. Hned druhý den jsem běžel do lékárny, nakoupil nějaké povzbuzující prášky a následné tři noci  vydržel nespat. Seděl jsem u pracovního stolu, všechna světla rozsvícená a snažil se učit do školy. Jenže už jsou to tři dny a já cítím, že únava nade mnou začíná vítězit. Stačí tomu pouhý okamžik spánku, aby to dokončilo onen poslední krok a nápřah, násilně přerušený bleskem. A já mám strach, mami, tak příšerný strach, že už to nevydržím a usnu. A podívej, venku už je tma."

Dovyprávěl, hlas se mu třásl a oči měl rozšířené. Díval se na matku, ale z její tváře nevyčetl nic určitého. Hlasitě polkl a když hodiny na stěně odbily devátou hodinu, lekl se tak, že málem spadl z křesla.

"Naznačuješ, že se to bojí světla?" řekla matka po chvíli zamyšlení.

 "To jsem neřekl, ale... je to možné," přikývl. "Myslíš, že...?"

 "Pokud si vzpomínám, řikrát to zmizelo v okamžiku, kdy do místnosti vniklo světlo. Umělé, přírodní, zjevně na tom nezáleží. Možná, že ono něco při světle nedokáže existovat. Možná by stačilo, kdybys spal vždy v rozsvícené místnosti," domluvila a zadívala se na Steva.

"Možná máš pravdu, ale jen možná. Kdo ví, třeba to potřebuje jen sekundu spánku, aby dokončilo, co začalo. Ale asi mi nezbývá než to risknout, v nejhorším umřu."

Matka vstala a vrazila Stevovi facku. Hlavou jí běžela spousta myšlenek a rozhodně nemohla říci, že by Stevovu vyprávění věřila. Přemýšlela, že by zavolala nějakého doktora. Přemýšlela, že by se mu vysmála. Jenže co kdyby to byla pravda? Políbila syna na čelo a zamumlala něco jako brounoc.

"Dobrou noc, mami," řekl Steve a opět sáhl po sklenici na stole. Ve sklepě našel ruční svítilnu na baterie. Zapnul ji, světlo měla ostré a intenzivní. Porozsvěcoval všechna světla, co v obývacím pokoji byla, a lehl si na dlouhou hnědou rohovou pohovku. Usnul.

Steve Swanson noc za světla lamp, lustrů a ruční svítilny přežil. Stejně tak i další. Ale to neznamenalo, že se přestal bát. Jednou možná v noci blesk zase vypne elektřinu a baterie v ruční svítilně dojdou. A ono to čeká...

Čeká to na poslední krok.

[2003]